HEJKALOVA ŽENA.
Šla děvečka, šla lesem
před svatým Vítem ten den.
Šla děvečka z pouti,
co ji rmoutí?
S hochem se tam rozhněvala,
přišel, slovo, košem dala.
A přec se mu zahleděla do očí –
Teď bludný kořen překročí
a „hý! hej! hoj! halihá!“
známý hlas se jí to zdá.
‚Tady, miláčku,‘ ozve se,
a chechtot zazní po lese.
Utíká, utíká ze všech sil,
ví už, že to Hejkal byl.
Obrací kapsičku na ruby,
aby se zbavila obludy.
72
Na cestu se nekouká
a zas to za ní zahouká.
Hledá chleba, nemá, nemá,
a se strany Hejkal stená.
Běží, pot se jí s čela řine,
běží s hráze po bařině,
sedělať srnka na hrázi –
a sluníčko už zachází.
„Hý! hej! halihou! Hejhá!“
zlobně za ní Hejkal kejhá.
Zástěrku obracet se jala,
tkanička praskla a bouřka ji vzala.
Už k ní Hejkal doletí,
už ji svírá v objetí.
Už nehouká, blahem súpí,
mechy, kapradiny, chlupy –
Kdo to v lese kvílí? Sova?
Ne! to žena Hejkalova.
73