TVOŘENÍ

TVOŘENÍ
Tkvěl Osud ve vesmíru, nezměrným kyvadlem věků bil v jeho stěny volné kladem v hloub, záporem v dál. V něm jako fluid chvějný boží jen myšlenka vála, čas, prostor nespoutaný v beztvaré prázdnotě stál. Bůh věčný samoten snil tajemství minulých stínů, čar světel budoucích a souladné útvary změn. I bylo souzeno mu v rozpětí prasíly vroucí o krásné sníti ženě tvůrčích dum rozkvetlý sen. Kyv zastavil se němý, slastnou Bůh procitl vášní, tam unikala kosmem vidiny mlhavá běl, opojen kouzlem bludným, rozletem uchytil smavou, jak políbil ji v bouři, uvadlou rozkoší zmdlel. A láskou napojená vzúpěla po políbení, jak hmotu v umírání v hvězdu ji mění sten, z matčina smání, žalu drobní se tvorové rodí, bol hvězdy zbledlé rodný volá bol v životný sen. 6 Mha bílá, zářící se vznášela odtělesněná co bájný přelud jemný v daleko vesmíru tmou, jí nových spojení žár, budoucích životů rozmach neznámé tužby jarní stříbrné peruti dmou. I probudil se Bůh a nevida u sebe ženy, vábený stálou touhou splývat s ní v obnovný rost, dát sněným tvarům bytí, jiskrou zas uletěl za ní. Tak nekonečnost rodí světy a nekonečnost. 7