ZLATÝ PTÁK
Zakývalo jaro blouznivým dechem,
zavolalo srdce bouřlivým echem,
vydal jsem se do světa.
Panenské touhy na prsou nesu,
zmámeným okem uprostřed lesů
zabloudil jsem sám a sám.
Zlatý pták uvázl v trnovém hloží,
zapěl mi píseň svobody boží,
peruť dal mi krvavou:
„Tísněný pozemským životem bolným
zamni a staneš se ptáčetem volným.“
Letěl v dáli modravou.
Zámek tam visí na strmé skále,
princezna bledá dočkává krále.
Obři tři ji hlídají.
84
Zamnul jsem peruť a žhavě pták dzinká
na bílé věži do okýnka,
princezna mě vpustila.
Devět dní milostí světy se chvěly,
desátý hvězdy nás omrzely:
slib, že se zas navrátíš.
Přísahám Bohu i všem jeho svatým,
vyrvu tě z drápů obrům těm klatým,
bude-li jen pán Bůh chtít.
Zámek zas vzdušný tam v skalách spí zticha,
princezna jiná tu na věži vzdychá.
Na okno jsem zaťukal.
Léta a léta mě smích jejich vítal,
od zámku k zámku pták horoucně lítal,
trudu světa zapomněl.
V zámek hle černý se spouštím z vejši,
85
zalet’ jsem k princezně nejkrásnější,
zlatá píseň zaniká.
V posledním radostném klokotání
v klíně jí ptáče mře v sladkém smání,
s okýnka je shodila.
86