ZA SEBOU
Tak tu trčím, bědami života rvaný,
touhou bohatý, Bohem proklatý,
jak strom holý, bouřemi ošlehaný,
větry ovátý, k zemi přissátý.
96
OBSAH
(* psáno za války, ostatní dříve)
Strana
Stíny skalních plání5
Tvoření8
Bůh Rod6
Lud9
Člověk boží12
Prorok13
V cihelně15
* Balada hladová16
U Moravy18
U Lotofagů20
[97]
Strana
Návrat21
Změt24
* Veselý slepý29
* Utopená30
Tůň31
* Jarní32
* Do plných květů33
* Saní satba34
* Na poli35
* Hoch na stráži37
Národu38
Tolstoj39
Stařeček a stařenka40
* Česká42
Slovensko43
[98]
Strana
* Vlk44
* Štědrý den45
* Na pamět47
* Semanínská48
Kraslice49
Jaro na horách64
Kamenná princezna65
* Ulijánka72
* Zlatý pták84
* Kadeř87
Kněz90
* Srdce93
S hory sv. Peregrina94
* Za sebou96
[99]
HOVORY BÁSNÍKŮ SV. IX.
Pořádá Jaromír Borecký.
Josef Holý
SKALNÉ PLÁNĚ.
V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia
v Praze typy Sorbonna.
50 číslovaných a autorem pode-
psaných výtisků vydáno na tiskovém
japanu.
Nákladem F. Topiče v Praze.
1919
[101]
Josef Holý.
Narodil se 7. února 1874 v Košíku u Rožďalovic. Studoval gymnasium v Jičíně, filosofickou fakultu na české universitě v Praze. Dráhu professorskou začal v Plzni, odtud přešel na lyceum Vesny v Brně, pak na reálku ve Velkém Meziříčí. Nyní učí na vyšší státní průmyslové škole v Brně.
Knihy básní: Památník a skokády. Sbírka veršovaných střepů [1894-1896]. V Praze, nákl. vlast. 1897; Padavky. Verše [1894-1897]. V Praze, F. Šimáček 1897; Vašíček Nejlů. Básnický fragment ztraceného člověka. Díl I. V Praze, Grossman 1899, díl II. v Praze 1901, Knihovna Moderní Revue 36; Satyry. V Plzni, J. Houser 1903 (dvě vyd.); Elegie. Praha 1903 (Knih. Mod. Revue 40); Panenčiny knížky. V Plzni, J. Houser [1905]; Adamovské lesy. V Brně, A. Píša 1905; Mračna. Brno, A. Píša [1908]; Skokády. (Druhé vydání.) Moravská Ostrava, nákl. Moravskoslezské revue 1908 (Knihy moravských autorů VIII.); Vašíček Nejlů. 2. vydání. V Brně, A. Píša 1911 (Prémie Klubu přátel umění v Brně); Černé moře. V Praze (1912), Knihovna Přehledu revuí, sv. 19/20.
Brožura: Svatba v Adamovských lesích 1906.
Výbor: v „Nové české poesii“, v „České lyře“.
O básníkovi, kromě kritik J. Voborníka, jenž Holého velice vřele uvítal do literatury, psal poměrně nejvíce Arne Novák: v „Nové české poesii“, v „Přehledných dějinách české literatury“, v „Ottově Slovníku naučném“ (v dodatcích).
V úvodu k anthologii Kruhu českých spisovatelů charakterisoval básníka takto: „V zemitém a drsném talentu Josefa Holého hlásil se podobně jako u Viktora Dyka souběžně sklon k intellektualismu rozkladnému a výsměšnému s prud-
[105]
kou a nezdolnou silou instinktivní; prudká a úporná analytičnost, vrhající se bezohledně na pohodlná dogmata a ustálené životní útvary s ryzostí a primitivností erotické vášně; bylo tu však mnohem více živlu meditativního a ideového nepokoje, ale též mnohem více vnitřních zmatků a zápasících protikladů, než v lyrice Dykově. Bezprostřední zachmuřený individualista, proucí se nejen se společností a s bohem, nýbrž i se sebou samým, odhaloval tu pevné a silné své kořeny, ztrácející se někde hluboko ve tmě lidové ra?y a kmenového podvědomí; pravdivý a spravedlivý cynik vrhal tu uprostřed zástupu převratných a lživých farizejců svoje skoro samozřejmé názory, jež se v době zmatené zdály paradoxy; veliký primitivista původních působivých prostředků slovesných otevřeně a hrdě zpíval, žvatlal, protestoval i proklínal po svém drsném a jadrném způsobu, jsa zcela lhostejný k strojené nádheře, slovnímu luxu, básnickému ceremonielu svého vznešenějšího okolí. Všecky jeho verše, ať vržené lehkou a břitkou formou popěvku, ať vyhrocené do ostrých gnomických point, ať rozvolněné do nečleněných passáží živelné hymniky, ať sdružené výmluvnou formou monologu, jsou silným a důrazným, prostým a vášnivým hlasem: zpět k přírodě!“
Slova tato skutečně vystihují básníka, v němž primitivismus citu i formy sváří se s hlubokomyslnou filosofickou reflexí, jemně zadumaný lyrik s ostrým, až cynickým posuzovatelem života, lidový zpěvák s rozervaným pěvcem literárního titanismu. Do doby přesyceného dekadentství vpadl Josef Holý jako prudká fanfára do ztlumeného ševelení, jako příkré světlo do splývavých polotónů, jako drsný průvan do těžkého vzduchu omamných vůní. Prostota, naivnost, humor, útočnost, dra-
[106]
vost, jistá nehoráznost projevu a často kontradikce básnického úmyslu se zvolenými prostředky provedení, snaha po přirozenosti, někdy se stanoviska uměleckého zámezné, bijí nejvíce do očí. Ale bedlivější pozorovatel najde v díle Holého i struny jemnější, city a myšlenky kultivovanější, ba vlastně velmi složité, tóny vroucí a hluboké. Bývá tak v některých číslech rozjímavých, erotických a náladových. Měl-li bych určiti literární genealogii básníkovu, šel bych v české poesii k Čelakovskému jako jeho předkovi. Lidový názvuk, prostomyslné veselí, sklon k satiře a štiplavému popěvku, výraz jadrný, bez obalu, nepřipomíná-li to na pěvce „Ohlasu písní českých“, „Smíšených básní“, autora „Krkonošské literatury“? I baladický tón, v němž jest Josef Holý tak šťastný, jak zejména ukazuje tato knížka, nalezne své obdoby v některých básnických kusech Čelakovského, ať původních, ať v jeho sbírkách písní národních. Podobně bylo by lze shledávati jistou parallelu filosofických myšlenek, erotických a přírodních nálad „Růže stolisté“ s meditacemi a náladovou i elegicky erotickou poesií našeho básníka. Vytvořil-li si v „Růži stolisté“ Čelakovský svou formu, něco mezi madrigalem, rondelem a rispetti, vytvořil si Holý ve „Skokádách“ jakýsi nový druh vrtošivého sonetu. A nebyl-li Goethe, jehož „Faust“ vznáší se nad bizarním experimentem, „Vašíčkem Nejlů“, také vzorem Čelakovského? Ovšem jest tu přehrada let, prohlubeň mezi vyhraněným klassicismem a mezi zžíhajícím modernismem, který sálá a sžírá, neklidem zachvacuje a tu do výšin poesie vznáší a zase do hlubin tvůrčího chaosu smetá v neustáleném ještě, plném varu, ale též života i budoucnosti díle Josefa Holého.
J. B.
E: pk; 2004
[107]