ZA BRANAMI PROKLETÉHO MĚSTA
Člověče, který jsi miloval v požáru srdce
mocnými, sladkými záchvěvy přírodní lásky,
zastav se, postůj nad troskou hvězdy zhynulé,
zapadlé v příkopu kalném za branou města.
Všechny vy přeludy jásavé, bytosti něžné,
mile se smějící, jinošské horoucí tužby,
v stříbrných úvalech nebeských poletující,
vy snění mlhavá, lákavá, duhových barev,
opojně mámivá, rozvitá máková pole,
vraťte se v okamžik, zasviťte, zhasněte navždy.
V rozruchu, šílení, víření červených vášní
mládím jsem kolotal, ověnčen mlazivou révou,
rozkoše paprsků slunečních, životodárných,
chtivými rty jsem ssál, osmahlý, silný a snědý,
nahými rameny objímal bělostná těla,
horečnou hlavu tisk‘ v poupata růžových klínů,
zatmělých, vonných, hurčivých pramenů horských,
19
za květem nádherný květ mně květnovým deštěm
v náručí padal dychtivě rozevřené.
Byl ten svět krásný tak, měsíční oblohou zářil,
jasným mě obléval ohněm uprostřed moře,
bouřlivým vichrem odvával starostí tísně,
tenounce šveholil, uspával, kolébal, hladil,
s dívkami krásnými v rajské mě zahrady sváděl.
Za zdmi tam bělá se v kouzelné záhadě noci
netvorná příšera kdysi tak bájného města,
u nohou jeho tu zchátralý v příkopu ležím,
radostí bývalých kostra a vyvrhel hnusný.
Nebeská světla, milená, spanilá, zlatá,
čarovné pozdravy minula, blaha a zdaru,
modlitby věčné životů nekonečných,
hádanky smrti a záhrobí, otázky časů,
závratné, velebné záblesky božího líce,
stanice duše mé, schylte se ke mně a slyšte
mrtvého života poslední bohatou tryznu.
20
Očí jak jezer rozsetých zeleným krajem,
hlubokých, černých a sivých, blankytně modrých,
z růžových, přibledlých, vzdušně průzračných tváří
dívá se na mě, laská mě, směje se, zpívá,
ohnivé vlasy šlehají půvaby boků,
tančící vášně mě lákají žádostivě,
pasy se vzdouvají, pružně se bílé pnou nohy,
tleskají dlaně a chvatně mě chytají ručky,
až tělo žhavé se přimkne – a dennice ranní
do hloubky vesmíru se mnou se spojená řítí.
Umírám bídně, krev ssedá a hnilobná ústa
divými kletbami lásky se pitvorně třesou.
Úprkem ženou se koně, ty v klíně se choulíš,
urvaná rodičům, němá a důvěřivá,
jediný večer. Kde rosa se v poupěti chvěla,
zcupané lístky se trhají, zapadly v bláto,
život se rodí, v něj slzy se mísí a nářky,
holoubek uletěl, oheň se vznítil a shořel,
za moři černými zapadl měsíc a umřel.
21
Klovejte, v nejhlubší studny se ponořte, drápy,
vyneste bolest, ať vlastními ranami zhyne.
Tebe jsem neměl, dívko má nejkrásnější,
motýle pestrý, sněhová lilie horská,
za tebou toužil jsem, tebe měl rád jako slunce,
pro tebe zpíjel se, zoufal a zpřetrhal zlobně
bělostných nápěvů přízi, mladistvé struny.
Osud tak zavěje paprsek v nesmírné dálky,
jiný ho zachytí svět, jiné semeno vzklíčí.
Oblaka sivá se vlekou západní stranou,
slzy mé nesou mě za tebou, milenko snědá,
jediná žádoucí. V průhledném zálivu tichém
na loďce sedíš a vzpomínáš, co mohlo býti,
večerním soumrakem nad křížem svíce dvě hoří,
kostěný kříž, náš symbol a k němu se modlíš,
úpíš a voláš. Hlasy se vodami nesou,
hluboko pod nimi ztopeno mládí a život.
22
Svíce a kříž a žena se zálivem vozí,
z oblak mé krvavé slzy tam padají na ně.
Zaduly větry, dušičko úzkostlivá,
komáre lidský, chvěješ se třesavou bázní,
životek prchá, nevěsta smrt sedí v bahně,
bělounká, útlá, zakývne, hlava ti sletí,
raduj se, ohavo krásná, přestaneš myslit!
Mučivá bído, ještě dnes dohoříš se mnou,
dílo jsem dokonal, srdce jsem pochoval v zemi.
K žalu mě zrodila tesknému máti má rodná,
teskného života tesknější umírání.
23