PŘED ZRCADLEM.

Jaromír Borecký

PŘED ZRCADLEM.
Jak děcko plačtivé, jež lesklá treta smíří, svou krásou opilá ta démonická žena v benátském zrcadle se shlíží unavena, jí těla inkarnát průsvitnou řízou hýří. Vlas plavý do zlata jí pod růžemi stená, jež v brokát koberců jak prach, kdy vzduchem víří, svou vůni opojnou kol plny ohně šíří, než v mdlobě na ňadra jí klesnou rozbouřená. Ve příval podušek se vnořivši jak víla do květů pohřbená, jichž roucho rozerve, proč sivé oko své tak náhle vytřeštila? V svých neuralgických snech zda cítí poprvé, ty duše ztrýzněné, jež láska otrávila, jak prudce líbají rty její do krve? 14