VELIKONOČNÍ ZVONY.

Jaromír Borecký

VELIKONOČNÍ ZVONY.
Nad městem setmělým, kde lhostejně se valí dav jako tepnami krev zlenilá a hustá, na sterých zvonicích, jichž hrot až v nebe vrůstá, po dlouhém mlčení zas zvony rozhoupali. Tak zprvu tlumeně, pak jeden druhý z dáli jak byl by posílen, kdy kovová všech ústa, se modlit začala přes vzduchu mrtva pustá, ty zvuky v společný se hymnus rozjásaly. Smíš věřit, duše má, že konec je tvých tíží? Oslaven vstane zas, kdo vydech na běd kříži? Smíš věřit, národe, v sil nových vyrašení? Zda mdlobu setřeseš, jíž bahní, měknou, hnijí? Vždy mocněj, velebněj ta srdce zvonů bijí, a přec – být zdá se dál, vždy dál báj o vzkříšení. 42