MANŽEL DOBRÁK.

MANŽEL DOBRÁK. (1866.)
Pan hospodský má hezkou paní, za svět by nehněval se na ni; ta když se směje, tak je rozkošna, že hledí jen a myslí na ni. Přišel tam mysliveček mladý a mluvil řeči plny vnady: jak voní tráva dechem večera, jak okřívá nočními chlady. Jak buclaté má měsíc líce, jak v nebi hvězd je na tisíce – že manžel až se po nich roztoužil a šel se dívat ze světnice. A postavil se pod okénko, by viděl vše a slyšel tenko – však kdyby jednou jen ji políbil, on by to poznal, milá ženko! Leč mysliveček líbal zhusta a žertoval a tisk’ ji z gusta – pan manžel stojí jako přimražen a podivením špoulí ústa. Jak tam si na hrdličky hrají, jak hladí se a objímají – 22 pan manžel trne, tváře v zimnici, a tamti plynou v samém ráji. Hněv se mu rozlil v tuk i kosti: rozrazil dvéře v líté zlosti – v tom na něho žena se zasmála, a hněv mu roztál v zdvořilosti. Nuž radost člověk míti musí: kdy přijde mysliveček rusý – jde manžel dýchat noční lahodu, a tamti div se nezadusí.