KNÍŽECÍ SOUD.

KNÍŽECÍ SOUD.
Na stolci seděl kníže pán, vojákům kázal rozhněván: „Již chopte páže zradné, ať hlava jeho padne!“ To mladou kněžnou zachvělo – jí oko mhou se zastřelo a hlava mdlá se chýlí: „Ustaňte ještě chvíli! 30 Ó život, což ten člověka jen v plaché stíny obléká – i když jej celý prosní, jak v růži kapku rosní! Na světlech modré oblohy stesk duše tá mu nebohý, však sotva v lesk se vesní, již mře jak kvítko lesní. Mladost, krása, láska – vše, ach, jak to jmění prchavé: to sotva jednou zkvétá a již je po všem veta! A květu jara vonný den, ach, jak to krátký, krátký sen – ó, zkameň ruka běsná, jež rvala by jej ze sna. A červ ať načne duši mu, kdo zkrátí mu jen hodinu – vždyť, ach, již neomladne, žel, že sám sebou zvadne!“ Vojáci stáli bez hnutí a máčkli slzy kanutí, však kníže s trůnu skočí a meč mu šlehnul z očí! 31 „A když už být má z kamene, ať rozmačká, co vznešené!“ A na to rána padla a mladá paní zvadla.