POHANSKÝ KRÁL.

POHANSKÝ KRÁL.
Byl jednou v Čechách pohanský král, ten válčil s dalekým světem, lid mladý jen mu na jatky zrál, i otce utrácel dětem. Měl poupě dceru pohanský král, ta v jeseň jaro mu předla, však jednou z rána vzdychal a lkal, dceř růže vadla a bledla. K všem bohům zalkal pohanský král: „Kdo z vás tím dovýší pýchu, by mně, co mám to jediné, bral, mně také božství je k smíchu!“ A rval si vlasy pohanský král, jeť dceř tak tuhá a chladná, a z slz, jež horký cedí mu žal, ji teplem nedojme žádná. A když tak stená pohanský král, duch padlých zašumí kolem: „Hle, slzám matek tvrdě se smál – teď srdce pukne mu bolem!“ 69 Tak přestal stenat pohanský král, neb v srdce blesků se shluklo, že bůh ni člověk neslyšel dál – a přec jen pro dceru puklo.