ŠOTEK.

ŠOTEK.
Přišel k nám šotek nezbedný, ten dával z konvice pít – „Žertu mám pramen bezedný, jen račte na ochuť vzít!“ Byla to vína taková, kdo pil, vše na sebe řek’. Řekla hned paní sládková: „Náš tambor velký je rek.“ Rychtářka řekla: „V sobotu měl farář tuze mne rád,“ pan kaplan mlask’ si v dobrotu, že dojde na celibát. Ponocný říkal na sebe: když troubí u dvora rád, šafářka kouká do nebe, má rty jak medový slad. Řekla hned každá děvice, kdo sen jí oslazuje, mládenci vzdychli velice a mnohý lamentuje. Řekla též naše paňmáma: „Mám sladkou na polici,“ pan farář lomil rukama: „To patří v zpovědnici!“ 91 Byla to ve vsi upřímnost, kdo nepil, tuze se smál; rychtář jen jde co vážný host: „To nesmím trpěti dál!“ Nad šotkem soud si sestavil, však dříve ochutnal též: „Lidičky, to je kratochvil, mám rohy jako ta věž!“ Po návsi běhal celý den to k dveřím ode dveří: „Lidičky dobří, pojďte ven, sic žena neuvěří!“ – Zašel k nám šotek nezbeda, už mnohý uplynul čas, a dnes-li k nám zajde – přeběda! vše na vlas najde to zas.