ZLATÁ BABIČKA.

ZLATÁ BABIČKA.
Ta naše stará babička jen od pohádek mladne, ta zabzučí jak včelička a řeč jí na rtech sladne. Až po krk v kožich zapiata, jde ke kamnům a sedne, a hned má všecko ze zlata, jak na sluníčku ve dne. Hrad na vrch zlatý postaví, v něj princezny a prince, šat zlatý dá jim, z hedbáví, a v truhly zlaté mince. Pan král má zlatou korunu, má v očích mnoho spaní, 95 spí v ložnici i na trůnu a nemá rád svou paní. Kol trůnu švarní panici, ti od zlata se lesknou, král zvedá k nebi pravici, má dlouhou chvíli, tesknou. A jedou na hon, do lesa, kde zlatý ptáček bydlí, kam lítne, má svá nebesa, kam sedne, zlatou židli. A jedou z lesa na louku, kde zlatá včelka bzučí, tam kvítky v zlatém klobouku, kde vdýchnou, vůně pučí. A jedou dál až po skály, kde zlatý pramen prýští, kde dívkám zlaté pokály se bílou rosou blýští. Pak les je velká komnata, král vystrojí dvě svatby, a ptáci, včelky ze zlata tam hrajou nové skladby. A když ta hudba zahrála, král pozval na sto dětí, 96 nás babička však pozvala: „Jen pojďte, zlaté smetí.“ Ty naše milá babičko, bůh živ tě mnohá léta, až pozlatíš, jak sluníčko, nám všecky krásy světa! E: lk + lp; 2002 97