POSLEDNÍ HROBAŘ.

Vítězslav Hálek

POSLEDNÍ HROBAŘ. (1862.)
Posaďte se, posaďte jen; i z hrobu tmy vychází den, a slyšte naši zásadu. Neb není stejna všude ctnost: vám kletbou platí za zradu – nám postavila k činům most. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Aj, otrok v slunce nevěří – vám jiná míra naměří: vám stoupat dráhy na nové. To nám se více nezdaří – my byli vaši Kainové, my národa jsme hrobaři. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Já poslední z nich u hrobu, nuž slyšte vlastní žalobu. My odrodilci v matce již, my seli koukol v vlastní žeň; přes matky trup šla cesta výš, kdo páchal víc, byl výše ctěn. 100 A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Nám snahy vaše posměchem, nám ctnost, co naším prospěchem. Za cizí přízeň jedině jsme v bláto strhli ducha let, my vandalové v otčině jsme zdrancovali ducha květ. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. My dítek boží osení jsme rozšlápli hned v semeni. Hřích bujel jako pejručí – kdo větší zrádce, větší dík: ten velký, kdo vás domučí, by nevstal pravdy mučedník! A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Jeť hrozné mstu svou porodit, na srdci dýku odkojit. A naše síla koupená se proti matce rozkací, ta syny svého plemena jak vítr háje zpřevrací. 101 A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Když uspán rozum k dřímotě, potácí duch se v slepotě. By nám se žíti nechtělonechtělo, nám dali jed za pojidla; by svědomí nám neklelo, nám cizá dána modlitba. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Co ctností bylo poseto, to vaším vztekem požeto. Památky otců ztříštěny, na místě nich stál lež a zisk: ten hrdinou byl poctěný, kdo svobodu až v rakev tisk’. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Vám jiné budou zásady, bez poškvrny a bez vady. My odpuštění nehodni, bez naděje jdem v podsvětí: by nekleli nám svobodni, vyřknem si sami prokletí. 102 A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. To našich skutků babylon, jež národ sobě stavěl v skon. Není hrob koncem života; výš vzroste douška mateří: ve vás krev k činu kolotá – my činů svých jsme hrobaři! A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
Básně v knize Různé listy (in Sebrané spisy Vítězslava Hálka, svazek 9):
  1. NÁŠ OTEC.
  2. NÁŠ ZPĚV.
  3. POSLEDNÍ HROBAŘ.
  4. I. Dál neplač, nelkej, národe;
  5. II. Zač v poutech plakal otec náš,
  6. III. Nuž zraky sem, na tuto tvář,
  7. IV. Neplač, můj otče, matko má –
  8. V. Nežijte vůní věnců již,
  9. MUDRCOVÉ.
  10. I. Přeněžným jara dotknutím
  11. II. Vy slavíkové v háji,
  12. III. Poduškou byl mně zármutek
  13. IV. Kde jsi, má růže spanilá,
  14. V. Vy malí, drobní ptáčkové,
  15. VI. Měsíček stříbro vylévá
  16. VII. Slzou jsem lyru pokropil
  17. VIII. My bludem jsme se setkali –
  18. IX. Ty bledá moje lilie,
  19. X. Věst lítla světem dalekým
  20. XI. Vyhoštěn byl jsem ze sebe,
  21. XII. Od východu tři králové
  22. XIII. Já lodě větrem okřídlil
  23. XIV. Jak větérek na mráčku zlatém
  24. XV. Nač dýl si ňádra ostřežit,
  25. I. Zdřímnul si šedý Vyšehrad;
  26. II. V půvabu nočním stojí hrad,
  27. III. Ty šedá skálo nad vodou,
  28. I. Mám bázeň, drahá, o Tebe,
  29. II. Divoucí div to – bože můj,
  30. III. Mám Ti to sladké tajemství
  31. IV. Jsem jako lípa košatá,
  32. V. Tys jenom ještě poupátko,
  33. VI. Ten slavík ani neuleh’
  34. VII. Na dubě lkala hrdlička,
  35. VIII. Ty hvězdičky tam na nebi –
  36. IX. Na nebi měsíc s hvězdami
  37. X. Čím, srdce, čím jsi zhřešilo,
  38. XI. Tak mnoho věcí na světě,
  39. XII. Noc byla krásná, průhledna –
  40. XIII. Mně zdálo se: „Bol sestár’ už,
  41. XIV. Nediv se, jestli uslyšíš
  42. XV. Ten boží svět tak daleký
  43. XVI. Hej, jaká radost v kole
  44. XVII. Já na čas dlouhý oněměl,
  45. XVIII. S nebe se snášejí andělé –
  46. XIX. V nebi bledá luna stála,
  47. XX. Měsíc se plaví na nebi
  48. XXI. Má milá, hleď, ty mráčky tam,