MUDRCOVÉ.
(1863.)
Jak mladý párek spolu žili
dva nerozdílní soudruzi;
a v nenávisti dívčí oko
i světa hřmotné lomozy,
jen bádají ctným oba způsobem,
jaké je žití tamto za hrobem.
Po dlouhých nocí stálém bdění
uradili si sami to:
že nejlíp, aby jeden zemřel;
co ve věčnosti ukryto,
nechť přijde a druhému odhalí,
tak těžký kámen navždy odvalí.
I zemřel jeden. Druhý čeká;
již okna černem zastřená,
a svíčka podle krucifixu
podivným ohněm plamená.
A zahučela půlnoc na věži,
však mrtvý – mrtvý z hrobu neběží.
A minula noc druhá, třetí.
Jak dívka svět se usmívá,
107
na nebi rdí se boží slunce
a luh se kvítím odívá:
ten čeká, klečí s tváří unylou –
a mrtvý dosud nehnul mohylou.
Tak mine jaro; přijde léto,
i vzňal se národ vědomím,
duch svobodný rozlámal pouta
a zased’ sám pod výsluním:
ten ještě klečí – hlava šedivá –
však z hrobu žádná věst nezaznívá.
I vzejde jeseň. Světy mladnou;
vše k nepoznání po roce,
neb volný národ v zanícení
již trhá činu ovoce:
ten ještě klečí, trup již dopola –
však mrtvého ni slzou nezvolá.
A divná slova světem letí;
květ opršel již s haluzí,
ze země nová síla pučí,
děd ve vnuku se omlází.
Kdo porozuměl, ten to uslyší –
netřeba mrtvých z hrobu zátiší.
Až umřel sám. A svět je krásný,
již vzchází nové osení,
co národ konal, mocně žije,
vše slaví z mrtvých vzkříšení.
108
Té písni národ sám porozuměl –
však nebyl živ, kdo žíti neuměl!