XLVI.
Vždy slýchám: lidé básně skládají
Vždy slýchám: lidé básně skládají
a jiní čtou je nábožně;
já časem také kamsi zajdu,
však tam si vedou zámožně.
Jen zasednu a již tu počne háj,
šumí jen nápěv úvodní –
ej, jaká řeč, jaká to skladba,
tak ryzí a tak původní!
Jaké to myšlenky a jaký vzlet –
tak mocný a tak pravdivý,
až rozkoší se srdce chvěje
a každou žilku oživí.
Jak zvučný rytmus a jaký to rým,
jak mistrné to obraty,
jak zdravé názory to světa,
tak procítěny, prohřáty!
A forma, libozvuk a jemný vkus
a soulad – věta od věty –
ó, kde jest která větší báseň
a většího kde poety!
170