I.
[5]
Píseň na moři.
Haló! Již plachty napněte,
stožár utužte lánem,
kotva již z tůně zvednuta,
a větrů přízeň pánem.
Tak vesele hrá korouhev,
moře tak jasno, blaho,
nuž ke kormidlu, k sklenici –
haló! haho!
Jen ještě pohled k přístavu!
Tam s bohem! kynou šátky,
tam čapky letí – nuž adé,
nechť loučení čas krátký!
Tam slzu vidím dokona,
jež rosí tváře blaho,
[7]
ej vína sem, ať zavzní zpěv –
haló! haho!
A nyní počněm vesele:
jak réva barví břehy,
jak blednou města, vesnice,
jak vzduch tu plný něhy.
A což to moře modravé,
v něm houpem se tak blaho,
to teprv ducha rozpíná –
haló! haho!
Hle, zmizel kraj a moře skvost
již bez hranic a mezí –
pod nebem druhá nebes báň,
zem bez pouta a stezí!
Aj, jak to mysl rozhřívá –
tu cítíme, co blaho!
tu píseň teprv z plna zní –
haló! haho!
Aj hle, ten ostrov rozmilý,
jak vynořil se z pěny!
Tam kormidlem teď zavesluj –
jakť mocně rozložený!
8
Hle, již nám v ruce tleskají,
zrak znícený tak blaho:
nuž čapky vzhůru, vítejte –
haló! haho!
***
Rachotem padly kotvice a k lodi
zalítne jásot, s ním se loďky brodí,
a lítnou jako ptáci vesel tlakem,
vláť na ní korouhev s přátelským znakem.
Na břehu zástup houstne každou chvílí;
tu rozstoupne se, tu zas k sobě pílí,
tu mluví rukama, tu hlesne slovem,
tu dychtí zrak i tvář za novin lovem:
ten toho zná, těm ona tvář poznána –
toť povídání s večera do rána!
Již loďky dopravily k břehu hosti;
k nim tisknou zástupy se v zvědavosti
jak vlny, když se sejdou v širém moři:
u sebe postojí a chumáč tvoří.
Tu ruky stisk, tam obejmutí skrání,
tu polibek, tam něžné vyptávání:
„Jak vám se vedlo?“ – „Bylo klidné moře?“ –
„Vítejte nám!“ – „Tu nezkusíte hoře.“
9
A druha druh si najde podle chuti,
by zvěděl vše, nač mysl ptát se nutí,
jak v dalekém se vede kraji světa:
zda kyne mír, či zda po míru veta?
Tu pochybnost, tu zavejsknutí jaré,
tu povážlivě kyvnou hlavy staré,
tu nahlas, onde slovo přitlumené –
a opět jako proud se hovor žene,
a pokřik, ševel, šumění pojednou,
jak když se ptáci ve rákosí zvednou.
Křik roste, houstne jako krupobití;
jak vlny, když se z pelechu vyřítí,
a jedním rázem v staré skály praští,
že tyto upěněné čelo zvraští:
tak shlukli se kol lodi kapitána
s křikem: „Mluv za Milána! Za Milána!“
Ten pokynutím slovům klestil místa.
Tu mlknou hlasy, vše se k slechu chystá,
jak po dešti, kdy vítr složil křídla,
a ptáci vypnou krčky z svého sídla.
Pak započal: „Nejisto vše v tom směsu,
krom pozdravu, jejž od něho vám nesu.
Či mír, či boj – cař s rozhodnutím váhá,
a Milán jemu radou napomáhá.
10
Však než-li sedmý den ukončí během,
jest rozhodnutí jisté. Pak-li střehem
zachytnete kraj moře plachty bílé,
to jeho plachty, k vám hledají cíle;
a zavlaje-li na nich prapor černý,
pak zbroj se v boj, kdo ostrova syn věrný!“
„Ej živ budbuď Milán!“ znělo v sboru celém,
a stařec Mírko dodal v slovu vřelém:
„Nic, dítky, osud náš nás nepomate;
co v ruce Milánově – v ruce svaté!“–
„To v ruce svaté!“ znělo zas a zase,
a vše zas v jeden chumáč proplétá se,
a veselo a skočno, jako v kvasy
těší se všechno na budoucí časy.
A Mírko skloniv se, zval kapitána,
by jim byl hostem v paměť na Milána:
co ustrojí si rukou, srdcem, rtoma,
by chtěl se uctít tu jako doma.
S ním vítal Zénu. V oděvu ta černém
připloula s bratrem po moři nezměrném:
jí oko plálo neskroceným leskem,
a kam pohledlo, vše plnilo steskem.
Nuž svolili. Leč bratr v Zény oku,
11
cos četl, že se tázal v rychlém toku:
„Že Milán v zemi slyne, známo dosti;
že jmě však jeho také kouzlo hostí,
jak právě slyším ve vašem zde kruhu –
kdo prosím jest, o rci mimi, starý druhu!“
Usmál se Mírko, povykročil z nova,
a odpovídal jemu v tato slova:
„To jedno ptaní, v něž se řeč tvá halí,
nám jeví, že zde nejsi obeznalý.
Rozhleď se vůkol tady po ostrově:
co hradů starých, co jich vidíš nově,
těch velkých, malebných a silných vzdorem,
to Milánovo. Popatř ten tam horem,
jenž v zeleň břečťanu se kryje celý,
jak tyče v oděv révy jasně-skvělý –
to jeho sídlo. Nyní stav se okem
v protější pobřeží, jež vln je sokem,
a co tam vínohradů v pestré síti,
co osad vidíš bělat se a skvíti,
to vše se chlubí jmenem Milánovým.
Leč k čemu této jeho slávě hovím,
jež sama v sobě slávou jest jen mylnou?
O jiných skvostech dám ti zprávu pilnou,
12
jež tak mu vlastní, jako jeho duše.
Zde ptej se mládeže; ta soudí suše,
než přiřkne cenu let svých sourostenci.
Však ptej se jich, kdo vynik’ v jejich věnci,
kdo odvahou byl první při zápase,
tu přímou silou, tu lstí milou zase;
kdo hrál si s větry v moři rozvařeném,
kdy vlny jako tygři za svým plenem
tu slinou stříkaly, tu hladem řvaly,
že až se němé skály v pokřik daly –
a on jak chlapec se slepými psíky
prováděl žertem krkolomné styky?
Zde ptej se jí, kdo v bitvě před ním stane;
kdy nepřátel je klubko zmodrchané,
v něm nožů kmit a rána k ráně těsná,
že jako liják smrť se sype běsná –
tu moh’ bys přivázat jej trojím lánem:
on přetne je a v mžiku vlastním pánem,
jak blesk se vrhne do spletených ramen,
a rozstříkne je, jako prachem kámen.
Nuž ptej se jí, k své koho čítá zdobě,
ať v živlů zhoubě, ať v nepřátel zlobě?
Však nejsou-li ti mladých slova jasná,
nuž těch se ptej, jichž čela věkem řasná:
13
zda v radě jich je kolotavým žváčem,
jenž chce být slyšen, byť to bylo pláčem?
Jich ptej se, kterak váží, než-li soudí,
jakým zas tokem výmluvnost se proudí,
kdy poznal jasně, co je zemi k spáse,
a kterak konat, k čemu odhodlá se.
Jich ptej se, kterak mladnou jeho slovem,
jak zrak jim roztápí se v žáru novém,
jaká to míza protéká jim páže,
když slova jarem léta jich rozváže?
O ptej se jen, zda nejmoudřejších řady
jej nepostaví druhým za příklady?
Leč snad chceš vědět, zda je milých mravů,
zda tvář má mužnou, kadeřavou hlavu,
zda oko významné, rtů tenké rysy,
zda tělo štíhlé rostlo po ciprisi,
zda přilehne mu surka, čapka sluší –
zda mužnou krásu ničím neporuší?
To neptej se. Patř na ty dívčí tváře,
jak polila jim čelo rudá záře,
jak klopí zrak a hlavu stranou kloní,
že zaslechly jen vypravovat o ní!
Tu dívku neznám, jíž by jeho hledem
netálo srdce, byť natuhlé ledem,
14
která by zhrdla stiskem jeho ruky,
a nechtěla s ním dělit slasť i muky.
Však nestačí-li vše to ještě tobě,
ptej všech se tu: zda sténal někdo v mdlobě,
zda osud zlý zde komu ránu strojil,
kterou by Milán sám byl nezahojil?
Ba slyš a žasni: kam se ostrov táhne,
ni jeden tu, jenž nedostatkem práhne,
ba co zve chudobou váš podíl pýchy –
co Milán zde, to název u nás lichý.
Námť jeho sídlo, ruka, srdce, jmeno,
to do kořán je všechněm rozevřeno,
a kápne-li tu jaká slza vzlyku,
to jistě slza radosti a díku.
Nuž pak-li vše to řeknu názvem jedním:
jej neznám, kdo by zván být mohl před ním,
ni toho, jenž by vedle mohl státi;
lzeť teprv po něm lidi porovnati,
a chceš-li název pravé jeho tresti –
tož Milán, naše pýcha, blaho, štěstí!“
Tak Mírko skončil. A kdo stáli za ním,
přikyvli hlavou, mrkli pousmáním,
zatleskli v dlaň a netajili v řeči,
že s Mírkem souhlasí a pravdě svědčí.
15
Jen Zéna s lakotou ta slova pila,
jež v tvář i zrak jí horkou výheň lila.
Nastaly hry a různé radovánky.
Tu květem dívky věnčily si spánky,
tu zápas mládeže během i zbraní,
tu házením, tu zas potýčkou dlaní,
a trávili čas v zabavení prostém,
že posel Milánův jim milým hostem.
Bylť Milán zavolán ku svému caři,
by vyčkal rozkazu, jak plán se zdaří,
jímž vtrhnouti chtěl do sousední země,
by pokořil si zem i její plémě.
Spoléhalť cař na statnost ostrovanů,
jichž třetí koleno jemu co pánu
již poplatno. A Milán plnou měrou
mu splácel víru spolehlivou věrou.
Pojednou rány z děla zahučely,
a k břehu na nohou stál ostrov celý:
přistála loď a na ní plachty bílé
s červeným praporem; a svěží v síle
vystoupil Milán k jasavému břehu –
svůj mezi své a na domova něhu.
Červený prapor mír a radost značil.
Však sotva Milán mezi své se vtlačil,
16
rozkázal všechněm chopiti se zbraně,
sám s nimi cvičil s pílí nevídaně
tři celé dni, aniž se od nich vracel,
že bylo div, že sám se netrmácel.
Byl v řeči skoupý, sotva vydal zvuku,
kdy starý přítel podával mu ruku;
i jeho tvář jen málo přívětivá,
víc po zbrani než po lidech se dívá,
a teprv to když skončeno tak z části,
mohl’s mu ptaní na odpověď klásti.
Však z přátel sotva kdo se k tomu snažil;
jen kapitán se jednou opovážil,
a kdysi prohodil tak jako maní:
„O válce mluví lid, cvičí se v zbrani,
a prapor – či má naděj míru budit?“
„Mír – válka, nebudem se proto trudit,“
ohlásil Milán úsečně a krátce,
a odvrátil se a šel mezi rádce.
Však kapitánu se cos v oku znítlo,
co přes tvář hadím jazykem se kmitlo,
že škubnul rtem, že jílec tisknul k dlaním,
že zůstal stát a ztuhlý hleděl za ním.
Též v radě vedl Milán málo řeči;
byl zamyšlen, kdy slovo tklo se seči,
17
stál netknutý a jako socha němý,
kdy hovor zabíhal do dálných zemí;
usmál se, když se péče starostlivá
opírala o srdce lidu živá,
rovnal si límec, načechral si vlasy,
kdy řečník odhaloval příští časy,
a okem utkvěl v stropu, jakby čítal
ty nitky, které pavouk v síť uplítal.
Pak povstal nenadále s těmi slovy:
„Co země přebytek, či stáda, kovy,
či mužstvo květoucí, či z plodin berně,
to caří splácíme otrocky věrně.
Co mníte: byli bychom méně šťastní,
kdy přebytek ten naší země vlastní“ –
nedomluvil. Však vyplašená čela,
jak by k nim byla koule zafičela,
ta na něm tkvěla tázavě a pevně,
zda co napověděl, dopoví zjevně.
Však Milán, jak o věci nahodilé
by zavadil, je zval co hosti milé
na zejtřek ty, na příště jiné zase,
by k němu došli, každý v jiném čase.
Ten den již trávil pro sebe a krytě.
Práh sluha jemu hlídal ostražitě,
18
by noha cizá nevstoupla naň chvatem
a nevytrhla pána v započatém.
Milán si předved’ vše, co v zemi bdělé,
mladé i staré, váhavé i smělé,
probíhal život každého jak knihu,
v níž k činu čin se druží v milém stihu;
u každého se stavil, skoumal, vážil,
dle ceny odložil, dle ceny dražil,
tu jako známým potřásal jim ruku,
tu duší naslouchal jich srdce tluku –
tu viděl jiskry v oku zaníceném,
jak otec dítkám zemi dával věnem,
by jako zřítelnici, jak svou duši
ji v lásce chovali, jak dítkám sluší.
Sám tímto zřídlem napájel si ducha,
sám cítil, kterak jeho rostla tucha,
kdy to, co slavit slýchal v zpěvu jarém,
mu duši roznítilo mocným žárem,
an tím, co převelebný plápol znítí
ta píseň domovská, se snažil býti.
Ta píseň domovská! Jak luny tání
se kladla večerem po rodné pláni,
a co jen mladých srdcí tlouklo v blíží,
to spělo k ní, by odhodilo tíži.
19
Ta píseň domovská! V tom proudu sladkém
se zhlíželo jak ve zrcadle hladkém,
co všecky vábilo útulnou rukou,
co nadějí, co plnilo je mukou.
V ni kladli, jak na něžné srdce matky,
i stesk, i žal, i slzy úlev sladký,
a co jen skutků pravých v zemi znáno,
to v písně paměti zaznamenáno.
V ní pravda věčná v přelíbezném tvaru.
Co ona posvětí, to ušlo zmaru,
leč koho stihla kletby děsnou zbraní –
aj, kdež je proti tomu odvolání?
Ta píseň domovská! Co k matce druhé
k ní přilnul Milán v lásce sladko-tuhé,
že v ni co v souhrn lidských cností věřil
a lidských skutků výši dle ní měřil. –
Nuž tuto píseň v úradu bral slovy,
kdy nové reky hledal v skutek nový.
Bylť seznam dlouhý, rozmanité řady;
tu zaleskly se drahokamů vnady,
tu hustá rez a hodnosť poskvrněná,
tu síla úchvatná, tu přemožená.
Jedno i druhé sčítal Milán přesně,
je porovnal a k sobě stavěl těsně:
20
kdy přehlíd’ obou sumu, cit ho jíme,
jako když dobrou knihu odložíme.
Byl spokojen. Kdy večer vyšel z domu,
usmíval se, k milému kráče chlomu;
tam čekala jej náruč, v roztoužení,
až touhy sen se v blahý skutek změní –
tož Jelenka, jejížto mysl vřelá
v kraj daleký jej steskem provázela,
však co se vrátil, sotva zřela okem.
Bylo to dítě s sedmnáctým rokem,
tak půvabné, jako studánka v stínu;
při ní se vůně houpá od jasmínu,
ji vroubí zeleň, kvítky kropenaté,
a slavík písně skládá v noci svaté,
a kdy na vše to větrů dechy vanou,
to myšlénky jsou, jež jí v duši kanou.
K ní spěchal Milán s urychleným krokem.
A když se pozdravili zlesklým okem,
když podali si ruce v vřelém stisku,
když v políbení rty se dotkly pysků,
a vyměnily řeči dojímavé,
tu k sobě sedli jak hrdličky hravé.
A Milán děckem byl. Tu dotk’ se hlavy,
21
tu hladil obočí jak ze hedbáví,
tu líbal kadeře v pletence svité,
a hladil ručky, prsty růžovité;
tu hlavu svou na lesklé rámě kořil,
tu opět beze slov se v oči nořil,
a vedli řeči jak dva štíhlé klásky,
jichž slovům rozumí jen mluva lásky.
Pak myšlénky jich odtud odletěly,
snad za ruku se vzaly, k moři spěly,
a vstoupivše na člunek odvázaný,
s vlnkami houpaly se na vše strany,
až zmizel kraj jim za měsíce znětem,
a oni sobě byli celým světem.
Tu chvíle míjely, jak v letu kraje;
neb co až v blaha úplněk dozraje,
to mezí nemá v místě, ani v čase,
kraj mění v Eden, čas na věčnost zase,
tu srdce vším, co slastí, oplývají,
víc znáti netouží, nebť všecko znají.
Druhý den Milán vítal vzácné hosti.
Nejprvé přišel Mírko, statečností
a věhlasem z celého známý rodu.
Měl čelo zorané z tuhého hlodu,
22
z neklidna přemítání této noci,
jímž toužil k poklidu si dopomoci.
„Potáhnem?“ ptal se Mírko hlasem chvějným. –
„Aj, Mírko, můžeš býti beznadějným?“
A Milán mluvil: „Čas byl, otče milý,
kdy vzácnou tobě bylo kratochvílí,
nám líčit blaho minulosti dávné,
kdy byli sme, a naše děje slavné.
Kdy ostrov náš, ta perla v lodí běhu,
jak sestra hleděl tam k lesklému břehu,
co bratrovi mu sýlal pozdrav vřelý
a postesknutí, že je moře dělí.
Kdy vlád’ jim otec pravý, blahovolný –
tu měly dítky domov obapolný.
Ach, Mírko! Otčím cizí otcem není.
Cař potřebuje našich mečů jmění,
by boj moh’ vésti se sousedem mužným –
jej jako nás chce učinit si služným.
Aj, Mírko, čím ten proti nám se zhřešil,
by žal siroby naší v něm nás těšil?
By synem v domově byl syn zas rodný –
aj, který okamžik se zdá ti vhodný?“
A Milán stál tu v světlém zanícení,
jakoby zřel své země omlazení,
23
a jakby země odvaha a síla
se byla v tlukot jeho srdce slila.
Ba stál tu v kráse velebné a žhoucí,
jak vzešlé slunce, ptactvo k písním zvoucí,
a jak by vše, co zem ta měla blaha,
děj minulý i nové spásy snaha –
vše vtělilo se v jedno oka zření,
a volalo: „Tu vzchází rozednění!“
Zajiskřil starý Mírko mladým zrakem –
ej, znáti diamant na ohni takém!
Nač třeba slov! V jakémto oka znětu
dořekne srdce nejsmělejší větu,
roztrhne pouta, po volnosti žízní,
pohrdne tyranem i jeho přízní,
na sebe vezme kříž, byť v nejistotě,
zda kráčí pro vavřín, či ku Golgotě:
co v takém znícení stisk ruky platí,
to žádné slovo zvukem neošatí.
Padli si v náruč, potřásli si rukou,
že jim je svazkem, co jim bylo mukou!
„Potáhnem?“ ptal se Milán chvějným hlasem.
„Potáhnem!“ řekl Mírko skoro s jasem.
Kdy přišli soudruzi, věc byla snadná.
Toho vzal Mírko na slova poradná,
24
jiného Milán poutal slovem vroucím,
že síla rostla větrem, plachty dmoucím;
a noví zas a opět jiní spěli,
by s ohněm dmychaným se srozuměli,
až síň se plnila jich počtu vzrostem –
kdo již tu dlel, ten nebyl němým hostem.
Pozval i váhavé, však ne by s nimi,
jak prvé, podlel řečmi ohnivými –
kdy čápi táhnou v kraj, jenž voní vesnou:
zdaž nesmělí z nich na severu zesnou?
Kdy síň již plna, otevřel jim jiné –
jaká tu krása, jak to v soulad plyne!
Tu vzácná zeleň s milohledným květem,
tu vavřín, cypřiš, palma drobným dětem
podává ruku, hladí rámě, ústa
a vánku poletem jich vůně vzrůstá.
Na stolech jídla vzácná u výběru,
a vína, perlící se v milém šeru –
a k tomu vábivá tvář Milánova:
kdož zbytek dne tu klidně nepochová?
Pak přišli hudci, známí po vší zemi,
tož kmeti ctní, jenž kráčí za huslemi;
haslý jich zrak zná zemi jen dle místa,
v němž jejich píseň perlila se čistá.
25
A hudci počali se zbrojit k písni;
jich slovo hladké, soudové jich přísní,
jim poslužna je citů pestrá říše,
jim děje běh i vše, co život dýše,
jim krása nebes, jara síla bystrá:
v jich rukou srdce – vosk to v rukou mistra.
Počali zpívat o pradávném věku,
kdy ostrov slynul odvahou svých reků.
Byl tenkrát Stojan. Život jeho celý,
to odkaz národu: kdy osiřelý,
jak vstoupit z pohrdy mu v světla výši,
by úctu vzdali mu, kdo soudy píší.
Tenť zhrdal životem, kdy být má znakem
jen služby otročivé, hrdých tlakem;
kdy nemá duch být volně utělený –
ni muž, ni národ neměl jemu ceny.
Vytáhl v boj, v něm pro lid vykrvácel,
a s dechem posledním mu volnost vrácel.
A hudci trhli strunami. Jich pění
tu na lítou se bouři, v příval mění,
že odvaha všem roste na lavínu;
tu skočí v tklivou píseň žežulčinu,
tu jako milý na okénko klepá,
tu zas jak slávy píseň velkolepá –
26
hned jako matka, jež se loučí s synem,
a vítěz hned, jenž sáhá za vavřínem:
tu písně plný proud do srdce vchází,
tu zas jak rosa na dno mu se sází,
tu prosebně, tu zas doráží kruto –
to srdce chtěl bych znát, jež nedotknuto!
I kapitán byl přítomen těm hodům.
Zda on též rozuměl těm zvukovodům –
kdož toho dbal? Vždyť jeho loď již z rána
do moře stihne, k plavbě uchystána.
Druhý den ostrov byl jak vyměněný.
Oživly němé skály od ozvěny,
nebť písně, jež té noci vypučely,
ty zpíval s jasotem již národ celý.
Tu chumáč mládeže a jiskry v oku,
tu lesklá zbraň, již ruka tiskne k boku,
tu živá tvář a na ní neklid žhavý
a žert a lesk radosti dojímavý,
tu ruky stisk a hovor, jasné hlasy –
„Vítejte bratří, na šťastnější časy!“
Tam s stářím mláď, a ženy tam a děti,
tu v hromadu, tam na porůzno letí,
27
ten slovem staví se, ten nemá stání,
tu pozdrav, oka vroucí plápolání,
a když zapějí: „Pohár žalu dohněm!“
to jakby druha druh napájel ohněm.
Jak bratr s bratry, Milán v jejich středu,
tu rukou potřásá, tu utkví v hledu,
tam do srdcí přikládá slova žhoucí,
kol něho jasot – on tu všemohoucí!
Pak táhnou hudcové od místa k místu –
staří ti ptáci bez háje a listu:
co hrají, stromů kmeny otřásá,
a lidské srdce do poskoku jásá,
a všude zpěvno, hlučno, skočné chody –
aj, totě celý ostrov slaví hody!
Nastala odjezdu žádoucí chvíle.
U břehu lodi houpají se mile,
a bílé plachty, prapor červenavý,
a kol nich větru poskok nedočkavý –
jak bujný oř, kdy hrabe podkovama,
a touží v před, ač cesta mu neznáma.
A k břehu zástup táhne zástupem,
tam jiný zas, až houstnou mocným kupem,
jich řada nepřehledná, ještě nový –
tuť jistě nikdo, jenž si doma hoví.
28
A zase zpěv a jasot, hudby znění;
pod loďkami již modrá tůň se pění,
od břehu k lodi, odtud zpět pospíchá,
a lodi přitěžká, že težce dýchá.
Již pohled poslední; již rozděleny,
na lodích muži a na břehu ženy,
již kotvy zvednuty, již plachty zdmuté,
a ruce kynou, oči nepohnuté,
i Milán již na loď svou vesel vstoupá,
již poslední se píseň k břehu houpá –
nuž čapky vzhůru, ta pouť není smutkem:
jaks krásná, písni, když se staneš skutkem!
29
II.
[31]
Pod večer z domu, jenž stál blízko břehu,
Jelenka kmitla v drobnokrokém běhu:
tu kvítka hladila; tu haluz křehkou,
již vítr zcuchal, vyprostila lehkou
svou ručkou; tu pod větví nakloněnou
sluch napájela ptáků libozvěnou;
tu mihla jako motýl kolem sadu
a hopkala přes stružek, luhů vnadu –
jak křepelka, jež přes jetel jde k mezi.
Na břehu sedla pod vonnými bezy.
Byl tichý břeh a mořské líce hladké
jak šťastná tvář, již tušení jme sladké,
a pak-li chvilkou hlesne vlnek hnutí,
toť nejsladší té tváře oddechnutí.
Nedávno ještě trhala ji vráska,
kdy ploula s lodí branná lidu částka.
Loď zmizela; však Jelenka ji vidí,
a kudy táhla, srdcem k ní se pídí.
[33]
Tu vyšla od břehu, tam plachty zdula,
by v rychlý pochod vlnami se hnula,
již obskakovaly jak matku děti:
tu ústka slyšet políbením zněti,
tu napnou ručky, prstičkama hladí,
tu krček, šíji, a zas dále pádí.
Již brázda daleká a loď se menší,
již jako mráček, jenž se v modru tenčí;
teď s plachtami již jako labuť bílá,
jež korouhví si hlavu pobarvila –
nastojte, teď již sotva holubice,
a nerozeznáš krk ni křídla více,
a teď: to bod beze stop, bez šlépějí,
v tom bodu – blaho ostrova i její.
Loď zmizela. A kdy tam nyní zírá,
tam vyskočila hvězda z všehomíra,
tak krásná, líbezná, tak jasně milá,
že nebes báň se při ní rozesnila,
a nezůstavila ji o sirobě.
Tam v pravo, v levo kmitla světla k sobě,
tam pohromadě jako hejna ptačí,
tam jako ta kuřátka ve chumáči,
tam v řadě jako na oltáři svíce,
tam v párku jako bílé holubice,
34
a jinde jinak, až jich drobným znětem
se nebe lesklo, jako louka květem.
Však ještě krásněj moře neobsáhlé!
Tu světlo ploulo jako roucho táhlé,
až rozstříklo se v kusy, na třepení,
jež náhle splynouc, v nový šat se mění.
Tam žhavé jiskry po hladině kluší
jak ze železa, když v ně kovář buší,
tu skočí, ponoří se, vzejdou znova,
jak potápka, kdy pod vodu se schová.
A nejzáz plove červenavá páska
jak stužka, již si k čelu váže kráska;
ta teď již jakby sama byla čelem,
jež zardělo se po líbání vřelém,
i oči vidět, vlásky, tváře, ústa,
tvář buclatá a v plnou hlavu vzrůstá –
toť luny krása, z moře vynořená,
jíž plesá moře, nebť se blíží žena!
V svatební lože s lesklým baldachinem,
s třesoucí nohou, srdci za pokynem,
a v tváři tušíc úplň radovánek –
již vchází v nesmírný ten blaha stánek;
ustláno měla na pokraji samém
35
kobercem stříbrným a drahokamem,
a měkký kment jí, tajemného lesku,
potáhnul dálší slastiplnou stezku,
a nikde ani mráčku, skvrny malé –
takť kráčí mládež k slasti neskonalé.
Jelenka netruchlí. Ta okem snivým
pohlíží zpět ku stezkám přívětivým:
tam myslí blaženou v nedávných časech
se probírá, jak prst v milého vlasech.
Jak daleko jí v paměť oko stačístačí,
ni jediný v ní den, jejž smutek značí,
ba ani mráček, jenž by stínem stínu
zatáhnul její duši na hladinu.
Co ptáček odchována v hnízdě měkkém,
ubíhala jak laňka dětským věkem,
a načkoliv jí mysl upoutána,
tož není myšlénky v ní – bez Milána.
Co dítě vyrostla po jeho boku,
líbeznou stávajíc se jeho oku,
a on-li v lásku jal své pokolení,
tož ona jeho v plné zanícení.
Své lásky počátek neznali sami,
aniž z ní vyznali se poklonami.
36
Tu nebyl úchvat jediného hledu,
ni citů nelad v slov hledaném sledu,
tu nebylo ni přísah v němém krytu,
ni tajných docházek při luny svitu,
ni zlatých prstenů, ni kruhů z vlásků,
a přece sobě zpovídali láskulásku.
Tať byla zde jak zář sluneční z rána,
aniž se ptáme, odkud na zem slána:
z kalíšků květných uvítá ji vůně,
a nevzejde-li, mysl po ní stůně.
Tať byla patrna z každého hnutí,
z slov upřímných a z líbezného lnutí,
tať rosou zářila navlhlých zraků,
a stiskem ruky nabývala znaků.
Byliť v se protkáni v tom něžném sňatku
jako dvě nitky u jedinou látku,
a nesmírné-li moře na své stezi:
tož jejich láska nepoznala mezí.
Co moře tálo v zlatolesklém havě:
kdo spěchá sem tak neposedně hravě,
že polo nohou, polo běže křídlem,
sotva se tkne, za novým letí sídlem?
To větřík byl. Co hošík zlatovlasý
byl za dne dřímal za kyprými klasy,
37
mu spánek sednul na klenutá víčka
a dýchal vůni z růžového líčka.
Kdy však se vkrádal večer do úbočí,
tu zšpoulil ústka, protřel sobě oči,
leč sotva prokouk’ za šeravé chvilky,
již hrály v něm co k tanci všechny žilky.
A poskočil a ve motýlím letu
přihoupal se ku basalčímu květu,
dotek’ se lístku, třás’ mu bílou hlavou,
zalaškoval si se sousední travou,
a opět lístek basalice sklonil,
až rozvoněl je a se jinam honil.
A zaskočil, kde „slzičky“ jsou tenky,
že vedly řeč, jak milý u milenky,
pak zahoupav si lístkem balsamovým,
skokem se octnul za bezovým křovím:
tu vidě doušky, cudná rozeňátka,
jak líčka kryjou za stébla si krátká,
natřík’ je rosou, leskem plnoluní,
že kývala mu na vděk sladkou vůní.
Pak polokvapem běžel k blízké stráni,
kde jetelina skví se bílou skrání:
tu houpal se jak loďka v vlnách bílých,
v nichž trojlístek se koupal; v řadách čilých
38
tu mušky bzučely a včelky bavem,
to jako rybky v moři zelenavém.
Pak letěl k stromům. Ode druha k druhu
se houpal v dovádivém polokruhu,
tu třepal větvičkou, tu hrál si listem,
tu na květech, tu na vrcholku místem,
až chvěly se jak láskou prahlí rtové,
kdy na blízku se tuší milencové.
Však ještě nesletěl. V opletlém hnízdě
svůj domov pták měl, kropenaté hvízdě,
a mláďat zobáček se k němu ústil,
až do něho za zrnem zrnko vpustil.
Tu čekal; a když pták křidélkem třepnul:
jak mistr taktovkou naň prstem klepnul,
že počal pták u zpěvném rozmlouvání,
a zvuky kapaly jak deště hrání,
a za ním druzi v souzvuku a sboru,
až milost prolomila srdcí koru.
Tak vzbudil květ i ptáčata svým zjevem,
že ostrov dýchal vůní, chladem, zpěvem,
a bylo lahody a plno něhy,
že neobjal je ostrov všemi břehy,
že větřík, kudy jenom hnul se patou,
sprovázen byl tou řečí země svatou,
39
jakoby vše, co vnady ostrov sdílí,
se bylo sšetřilo až k této chvíli.
Teď právě přes Jelenku spěchal k moři.
Tu vida světel plání, lunu v hoři,
to stříbra osení v neshledném poli,
zatleskal křídlem, žásnul ve svévoli,
a v mžiku, úžasem a krásou zpitý,
potopil tílko v luh ten světlolitý.
Tu vlnky zkadeřil u pěnu tenkou,
že žbluňkly píseň jako upomněnkou:
vrub jejich stříbrný až o kraj tlesknul,
a stoupal zpět a poznovu se lesknul;
pak spěly dál a v bílém družek davě
se protkaly jak sny ve mladé hlavě.
A k tomu chvění dalekého toku
vždy znova spěchal větřík v lehkém kroku,
sem nosil vůni, šept a zpěvy ptačí,
tu znova hlavu ve vlnách si máčí,
a opět ku břehu a vesel v tváři,
prochvívá zlato v mrkající záři:
toť kouzlo úchvatné, div srdce buší,
tuť krásno jako v Jelenčině duši.
Co tak Jelenka v krásu tu se hříží,
stín temný z pozadí se k břehu plíží;
40
tu krokem stane, tu se v před ubírá,
tu okem pátravým zas kolem zírá,
tu k předu míří, tu dlaň k oku klade –
tak dravý ouskok za stopou se krade.
To byla Zéna. Nejhroznější žena,
již vyštvala kdy láska zavržená
na pomsty dráhu. Když Jelenku zhledla,
ztajená rozkoš postavu jí zvedla:
plán hrozný mžikem se jí v srdci zrodil,
a jeho záměr ve krvi se brodil – –
přes tvář jí mihlo rozhodnutí bleskem,
zrak jí se zjiskřil úpalčivým leskem,
a zdusíc krok, až ku Jelence stihla.
Tu stála tiše, sotva ňádra zdvihla;
však hledíc na ni s ustrojeným klidem,
svou duši pásla hrůzolačným videm:
ten hled měl spáry jak hlazené dýky,
ten sytil se jen ranami a vzlyky.
Tu náhle Jelenky se dotkla dlaní
a řekla : „Dobrý večer!“ jako maní;
a dále: „Krásný večer, kouzlem tkaný.“
A usedla si k ní z polevé strany.
Jelenka zalekla se při tom zjevu,
ač Zény tvář tonula ve úsměvu.
41
A Zéna počala: „Té doby lože
nebohé hlavě podestýlá nože;
toť kobka kamení, zlá ostružina,
která se jehlami do těla vtíná –
o věř mi, že by snadněj v žhavém jaře
had doved’ spáti v písku na Sahaře.
Mně každý mžik je hřebů tupých mukou,
v můj sen zaražených železnou rukou,
a čas-li více takých mžiků hostí,
pak netřeba mu věků do věčnosti.
O dívko, já se trápím touhy žárem,
jdouc bez krůpěje pouště suchopárem –
mé oči nenavštíví blahé spaní:
má všecka útěcha jen v zpomínání.–
Však tady volno. Tiše dýchá moře,
ta jeho světla nepoznala hoře,
a co tu krouží vlnek v zpěvném běhu,
ty navrátí snad zas mé duši něhu.
O dovol, abych s tebou procítila,
po čem má duše dosud marně snila.“
A Zéna zřela roztouženě v dáli,
jakoby oči tvář tam rozeznaly:
k ní vzdychla, políbení dlouhé, vřelé
zaslala v kraj ždaného těšitele –
42
pak vedla oči po hvězdnatém nebi,
až tkvěly na Jelence jak dva hřeby.
Ta zaražena nedomácím zvukem,
vyslechla s úzkostným ji srdce tlukem,
však vidouc její tvář se kalit stenem,
soucítila s ní v stesku netajeném.
A řekla: „Neznám, co ti spánek moří,
však přeju ti, bys tady ušla hoři.“
A Zéna odvrátila od ní zření,
jak váhajíc a jakby v zamyšlení,
zda poupatům smyšlené minulosti
má kázat vypučet a v květy zrosti,
zda vůně jich dost mámivá a silná –
zda Jelenka jí srdcem neodchylná.
Však vidouc mluvu tázavého oka,
povzdychla sobě ještě z přehluboka,
ze záňadří pak lístek vzala svitý,
jenž písmem ozdobným byl zcela krytý:
„Dík luny paprskům; takť svítí ladno,
že obsah přehlednouti můžeš snadno.“
Jelenka vzala list a sotva stihla,
že slova tahů známých v něm se mihla:
anižby četla, vznítila se v tváři;
jí oko plálo přelíbeznou září,
43
jí ňádra zdvihaly tak rychlé dechy,
jak by se honily hravými spěchy,
a mžikem blažená, až k štěstí zvána,
potřásla rukou jí – „Toť od Milána!“
Však Zéna beze slov a s klidem chladným
zřela k těm očím půvabností ladným,
jak v blaženosti nenadálé hýří –
jeť střelec poklidný, kdy ranou míří.
Jelenka maní při tom zraku stydla,
jakoby hrozbu uštknutí v něm zhlídla,
od Zény v list a z listu zřela k Zéně,
až pak se jala čísti neprodleně.
Co čtla, o tom se nezmínila slovem.
Leč jako ovanuta pustým rovem,
kdy zeje úmorem na mladé líce,
jak ve průvanu postavená svíce –
počala chvěti po celém se těle.
Jí bledly rty a na hlaďounkém čele
se sbíraly neznámé dosud mraky,
jež máčkly dech a kalily jí zraky.
Jí zprahlo hrdlo jako pramen znojem,
myšlénky lítly kol jak včelky rojem,
a když je chtěla v slova vřadit sobě,
nevypravila víc, než : „To psal tobě.“
44
„Mně, nebo tobě!“ řekla Zéna chvatem;
a v duši zahalena mraku šatem,
počala vážit v ní všech blesků klíny,
jež chtěla vrážet v prsa Jelenčiny.
A jako záhuba, jež krajem táhne,
již napřed sčítá mrtvoly si drahné,
tu klasy zlomené, tu sdrané květy,
tu větví scuchaných neshledné čety,
an vše to pádí u šíleném zvedu –
tak Zéna, když počala v tomto sledu.
Zéna vypravuje:
Jsi dítě milé, prosté, beze stroje –
snad nedovedeš změřit city moje.
Což tobě život? Břehy ty a skály,
na nichž se tobě první stesky zdály,
tu bledé olivy se stinným lemem,
tam drobná krůpěj s mocným vodojemem,
tu klokot slavíčí a družné zpěvy
a hovor mdlý a jara bujné zjevy,
a k tomu louka ozdobená květem –
to vše snad, co nazývat můžeš světem.
Však pestrá rozkož zvířeného města,
kde hlučným spěchem poklidná jde cesta,
45
kde sluncem to, co všechněch oči slní,
a stínem žal, kdy líně čas se vlní,
kde květy neznámy, k nimž srdce stůně,
kde však se urvou, je-li vzácná vůně,
kde chlad i úpal společným je dílem,
kde život klidit života je cílem
a v rozkoš patřit až na samé zdroje –
to já zvu životem, to postať moje! –
To město znáš, jež na lagunách slyne:
jak večer zpěv tam na gondole plyne,
jak v palácích se leskne umu pýcha,
jak zpěv i um hladina nazpět dýchá.
Tam z jara přibyl mladík hledů smělých,
jejž zvali „ostrovanem.“„ostrovanem“. V slovech vřelých
zpomínal domova i kraje svého,
strh’ k sobě přízeň citu vespolného
a stal se středem pozornosti něžné.
Nebylo dívky, jež by v řeči běžné
se byla příjemného netkla hostě,
ta jeho postavy, ta vděků prostě,
ta zraku, jiná lahodného zvuku,
a ne-li víc, tož aspoň ctila ruku.
Poznaly vše, co osud jeho vážil,
kolik mu let, co proudem času zažil –
46
jen jedno dosud závojem se krylo,
zda které srdce jeho srdci milo.
A tu šla zvěsť, jež množila se žasně:
žeť sice k dívkám umí mluvit krásně,
však byť by zjev byl sebe více ladný,
žeť dvoří všem – a ke všem že je chladný.
To teprv znítilo pozorné k němu zření;
a co prv mluveno jen z domýšlení,
kdy zvědavost po první pásla stravě,
to šlehlo ve požár teď v každé hlavě.
Nuž nastal zápas, dobýti si přízně;
tu hledy vzácné plny byly žízně,
tu vnadou nelakotěno, ni řečí,
tu starost všech se sběhla v jedné péči,
a jakého jen kouzla vnady znáno,
to vtipu uměním u zápas sláno.
Nastalo podívání, jakých málo.
Vše, co se prvním teplem rozehřálo,
co v boj vytáhlo v nedočkavém zvědu,
to zdušeno na jeho srdce ledu:
zrak tupý, slovo mdlé a srdce pusté –
toť znak byl porážky té jemnoústé.
To srdci mému lahodilo blaze.
Jáť jediná v své vytrvala snaze,
47
a co sem zřela střel minout se cíle,
já střely upravila k nové síle,
a štěstí života byť mělo státi –
jen když mne nad nimi i nad ním sklátí!
Jáť plán utkala v úspěchu nezmylný;
neb buď je ve svém srdci v pravdě silný,
a neb jen zdánlivou se silou strojí –
tak nebo tak: on zkusiž sílu moji!
Stalo se úmluvou s mladíky tejnou,
že ruky mé si ždáli v dobu stejnou;
ti odmítnuti všickni, slali druhé,
by též zkusili vzdory mysli tuhé,
a než se sklonil večer po deváté,
o srdci mém šla věsť, že nerozhřáté,
že mužů stenům důvtip můj se směje:
já náhle vyvýšena z dívek reje
co vzácná krásou, sebe zapíráním,
ač lásky hodna, lásky uvíráním.
To chtěla sem. Plán úroky mi splácel –
jižť ode mne se zřetel neodvrácel:
i jemu, jenž měl nejvíc srdce vlády,
podlely oči při mně milerády.
Poblíže města stojí letohrádek
jak z vůně tkaný, kdy večerní chládek,
48
kdy oranž s citrinem své kryje lesky,
a snivým křovím prochvívají stesky.
Tam zábava se stihla za zábavou.
Tam vše, co v městě vynikalo slavou,
co den se scházelo k večerním chvílím –
tam také „ostrovan“ byl hostem milým.
Nuž, něco ve společnost mou ho táhlo:
buď že mu srdce zvědavostí práhlo,
buď že mu vtipu sdílnost bylo věnem –
však já to jiným znala vážit jmenem.
O čem sme hovor vedli, v čem se smáli,
v čem slova lahodou se rozehřáli,
jak opět stydli jako cizí sobě,
to nelze vypočísti v krátké době.
Ni to, jak hledy moje ostražité,
tu jiskrou šlehly, tu zas ledovité,
jak ňader dechy vázly v kroku tichém,
že nebyly ni vzdechem, ani smíchem,
jak slova, hled i dech vždy náběh vzaly,
a když se jeho oči po nich ptaly,
že nebylo ni slyšet kroků znění –
to dopověz si sama k srozumění.
Dost na tom. Moje mysl rozjímavá,
to dořekla mi, že mne vyhledává.
49
Tu jednou z hovoru se náhle zvednu,
a z síně ven, aniž se zpět ohlednu,
a v sady vonné, v šeptných loubí boky
namířím a v nich zastavím své kroky.
Já nečekala dlouho. V blízké chvíli
již slyším kroky s pozorlivou pílí,
již vidím zrak, jenž na vše strany zvědá –
nuž snad sem mohla tušit, koho hledá.
Já klesla u sedátka, hlavu v trávě,
já plakala a štkala usedavě.
Již cítila sem, kterak jeho stopy
na blízku mlknou, kterak listné stropy
nade mnou tknuty, vlažnou rosu střásly,
jak tajil dech, jak oči mu se pásly
na blízku dechů mých, až těsný příliš
mou pojal ruku, šeptaje: „Proč kvílíš?“
Já povstala a vytkla jemu jemně,
proč vida truchlit mne, přichází ke mně,
by poodstoupil, až má tíseň mine,
jež ob čas přívalem se na mne řine,
a vytratí se samotněním sama,
anižby příčina mi byla známa.
Však on mne jímal slovy účastnými,
mně stíral slzy, dýchal vzdechy mými,
50
mou hladil tvář, a tiskl moji ruku,
svých hledů prosbou mou přejímal muku,
nabízel náruč, mluvil horkým dechem,
a srdce tlukot vnímal jemným slechem,
a opět slova dusil v němém zření,
a vybízel a prosil k utěšení,
a než sem nadála se, čím ta změna –
mých ňader tíseň byla rozptýlena.
My dlouho šli, tu v rozmluvě, tu v smíchu,
až naše řeč se podobala tichu,
až keřů šepot, chvění, jež šlo klasem,
a ptačí tlukot jediným byl hlasem.
My dlouho šli, až pozdní doby vánky
zadýchly pochlad na rozhřáté spánky,
a co sme dál procítili v té době –
to, máš-li obraznost, domaluj sobě.
Když pohřešili nás ve zábav shluce,
já vrátila se k nim – – po jeho ruce.
Od času toho práznil létohrádek,
nebť změněno dějiště něžných hádek,
tož na laguny, město umělosti,
kamž nyní „ostrovan“ zval moje hosti.
Ba na lagunách! Dřív ni pozděj na to
neznělo jmě jich tak na slovo vzato,
51
niž očí více syceno tam žasem,
aniž tam plesáno kdy takým kvasem.
Co gondolí se houpá v modrém lesku,
to vyploulo při hvězd večerním břesku,
a na nich světla sterých lampiónů
a pochodní a svící v lesklém shonu,
že mlkla nebes záře v zahanbení,
že tálo moře v jednom zanícení,
v němž každá vlnka hlavu v ohni zvedne –
že paláce tu leskly se jak ve dne.
Tu prýštila se píseň v sterém toku,
ta tekla po hladině v tenkém kroku,
a když dospěla nízkých Lyda břehů,
přispěla nazpět v přidušeném běhu,
až kouzlem schvátila, co v srdci vřelo,
a srdce netlouklo a něhou mřelo.
Pak vesel šplounání a hovor kusý,
an slovo, zpité pohledem, se dusí
a pak zas jasot uchvácených k znětu –
aj což se rovnat může tomu světu?
A k tomu vědět, vše, co tu děno,
že k vůli mně a jím je ustrojeno,
tož tváří v tvář a jemu dlíti v přízni,
a vědět, kolik srdcí po tom žízní,
52
však samojediná tu sníti děcky,
a vědět, že mi závidí tu všecky:
můj smích že štěpován na jejich zlobě –
aj, co mám ještě vyprávěti tobě?
Nuž život neznám, jenž se zříká žití;
pryč se srdcem, jež prahne jen a cítí,
neb má-li velký cit jen postrádati,
pak nechci srdce ani s citem znáti,
pak v stejné míře vážím sobě nože –
a vítám hrob, když ne svatební lože.
Tam jeho byla sem, s ním ve zápale,
a jsem-li zde, chci jeho býti dále!–
O žel, co jásám! Vzdechy moje marné.
Mé srdce v tísni úpí mnohotvarné:
co já tu dlím, on na daleké lodi –
o dívko, kdož mne k němu doprovodí!?
***
Co to? Večerní krása dosud v zniku –
což pojednou ta strádá účastníků?
Což bouř si ověnčila bleskem čelo,
jež před Jelenkou v klín se rozletělo,
že přechází ji zrak i sluch i hnutí,
a ona vrávorala v ustrnutí?
53
Když Zéna skončila, tož s citem lhaným
ukápla slzu ke rtům přivíraným,
však za tou slzou úkoj moru dýchal,
že hadí jed do čisté krve smíchal.
Tak dýchá káně, když slavíka rdousí,
kdy o teplou si ránu zobák brousí
a lačným uchem na prsou mu klečí,
až srdce cukne k poslednímu křeči.
Jelenka sklesla. Na to poupě něžné
zatáhly mraky zlé a hrůzotěžné,
je mrskal víchr vybranými šlehy,
mráz jedem napuštěné dýchal žehy,
a kotouč písku, jenž je chvátil vírem,
ten zhasínal mu rozhled všeho mírem.
Což má Jelenka té naproti zbroji?
Toť skorem dítě, jež se z domu strojí,
jež cestou vyhne každému se klásku,
by nenatrhla blaha jeho pásku.
Neznalať úklad, ani jeho sítě;
ji vzbudil Milán ještě na úsvitě,
v něm tkvěla, jako zrnko půdou jaté,
a co řek’ Milán jí, to bylo svaté.
V té víře klíčila, z ní lesk svůj brala,
v té k prvním úsměvům se rozhoupala,
54
a cokoliv jí mladé srdce snilo,
na dechu víry té se roznítilo.
Když uslyšela Zénu touhou vříti,
tož stokrát děla si, že pravdu řítí,
že smetí vrhá v zřídlo svatocudné –
a přec se chvěla v strasti žalotrudné.
Bylť nával ten jí zahřměl z nenadání,
a než uvřela okna větrů rvaní,
otřásaly se klenby v němém stesku,
a blesk rozžínal svíci, svítě blesku.
Jelenka sklesla – ptáček pomatený,
jenž padne s větve hadu ve čeřeny,
však ještě v trávě třepe křidélkoma,
než smrť naň sáhne ledovýma rtoma.
Ta duše milá, stenem nedotknuta,
teď hrůzou až na základ rozdechnuta,
že vlny věžily se tupým křikem,
až nebe omývaly pěny střikem,
a všecko spláchly, co se na něm lesklo –
ach, komuž by se v duši nezastesklo?
Jí duše na dví mečem rozeklána,
a kde prv klenula se míru brána,
tam vedla zoufalost hladové šiky,
až srdce rvaly pronikavé křiky.
55
Což byl jí život než mrknutím rána,
v němž barev duha v oblouk rozestlána,
kde družek hra, kde otecké jí sídlo
ochvívalo, jak pel motýlí křídlo?
A nyní, kamkoliv se noha hnula,
zem v děsnou tmu se pod ní rozepnula,
a z děr a otvorů a z křovin řady
to na ni syčelo jazykem zrady.
Jí duši zastřela tma bez průsvitu,
a bez hvězdy i bez bludičky kmitu,
jí ani lampa, ani tolik záře,
co mžiká v hrobce na zsinalé tváře.
Jakž mohl kvítek ten ty zhojit rány?
Kol něho list i stéblo pošlapány,
a co mu podporou, co sladkou těchou,
co před vedrem i bouří bylo střechou,
to v zmatek rozmetáno tvrdou rukou –
bylť šíp ten broušen vypočtěnou mukou.
Jelenka sklesla. S nasycenou žízní
odvrátila se Zéna němé trýzni,
šla o krok dál, a opět zřela na ni,
zda v tváři trhne ještě pozasmání,
pak opět dál a vidouc dílo zmaru,
teď teprv uvolnila duše varu,
56
a slovo, jež bylo v tom oku psáno,
toť znělo vítězně: „Jeť dokonáno!“
Noc plyne dál a kroky svoje tají,
větérků dechy s vlnkami si hrají,
a hvězdy domrkávají v svém třpytu,
než jitrem rozprchnou se do úkrytu.
Minula noc, a když se jitro vzňalo,
v bělostný šat se moře oblékalo.
Ten šat se lesknul leskem baldachinu,
jejž prostírají lůžku nevěstinu.
Jej nebe s mořem oblekly si v ždání,
by nebyly od sebe k rozeznání –
vždyť nelze rozeznat ni dálné lodě,
zda plynou nebi blíž, zda blíže vodě.
V to lože svatební kdo vkročil nohou,
ten nezasteskne již si pod oblohou.
Kol břehu klid, aniž tam vlnka šplíchá –
na břehu Jelenka, a také tichá.
57
III.
[59]
O pole, pole, krví zarosené,
nadějí seté, smrtí pokosené!
Stokrát již na tobě se stihly voje,
by dobývaly práva právem boje,
a boj nebyl leč vraždou ledolící,
kde o palmu se rvali násilníci.
Však na tobě i volnost lidu zlatá
musila zapřít ústa svoje svatá,
zakuklená ve vraždu, lunohlavá,
kus po kuse z nich škubat lidská práva,
a co jí údělem, rvát usnížená
jak cáry z šatů žebrákových fena.
O pole, pole, krví zaroseno!
Což nelze jinak dobyt lidu věno,
leč srdcí klínem vrážet v těsné šiky,
za právo mřít před práva vražedníky?
Kéž v oseň blaha již tvá setba žene –
o pole, pole, krví zarosené!
[61]
Moc teskných dní přeploulo v času moři,
co ostrovanky dlely v němém hoři,
a na břehu s toužebným okem stály,
zda dostřehnou domovské lodi v dáli;
však co jich ploulo po modravém toku,
jak vzcházely, tak zanikly zas oku.
Moc teskných dní, tesknějších ještě nocí,
kde vymkly se ze spánku nežné moci,
a stesky po drahých jim k lůžku sedly,
by k hodům slzí teskný hovor vedly.
Bylť ostrov žena, s tísní úmorovou,
zda ještě chotí, anebo již vdovou.
Když s loďmi k vzdálené přistáli zemi,
k nepřátel vojsku táhli úbočemi,
jak by k nim naměřili první ránu.
Však sotva že dostřehli jejich stanůstanů,
tož jedním znamením v příhodné době
ten svedli boj, že sloučili se k sobě.
Bylť kapitán sic cařské vštípil víře,
by věřil Milánovi v malé míře,
i s tím uvedl žádost svoji v shodu,
by střežiti ho směl hned od příchodu:
nebť sveden lícoměrným Zény vzdechem,
přisáh’ mu pomstu s bezohledným spěchem.
62
Tu však, an ještě čeká jejich příští,
událost náhlá záměr jeho tříští,
tož smělost velká, drzost přeodvážná:
list od Milána, v něm pak řeč urážná,
žeť čeká s soudruhem v protější straně,
žeť s ním i odhodlán, odložit zbraně,
nechá-li cař jich plné právo vládnout –
však ne-li, žeť chce za ně třeba padnout.
Ta krátká řeč tak podráždila caře,
žeť kázal mžikem vzchopiti se jaře,
a Milánu, byť všem měl milost přáti,
žeť schystá strasť, jakou lze jenom dáti.
A na to vojska zaťaly se v sebe,
jak ve lva tygr, když mu život střebe;
po krvi druha oko jeho žíří,
a za ním vražda lačným zubem hýří.
Bylať to srážka překrutá a hrozná,
že běda tomu, kdo se slabším dozná!
Tam mocný cař a uražená pýcha,
která i slabost v sílu rozedmýchá;
tu zásad volných záchvativé plání,
jež s úsměvem se mezi trupy sklání –
kdož může sloučit protivy tak různé,
kdy v srdce naměří, co nepříbuzné?
63
A přec byl zápal jenom při Milánu;
jakoby k sňatku, spěli v těsnou bránu,
kde číhá smrt. A že je Milán vodil,
to jakby jistotu jim v řady hodil –
takť mocně vedli seč, takť mladli v síle,
že každou ranou blíže stáli cíle.
Cař musil couvnout. Jako za jeseně
před sebou vítr prach a listí žene,
vše v kotouč schvátí, smísí v nelad živý –
takť zahnali mu vojska v úprk divý.
Tu stlala smrť si mrtvolami kroky,
tu bázeň lichvařila na úroky,
tu zmatek lítal plamennými křídly –
a než se zastavili, kterak zřidli!
Tuť rozhodnuto s jistotou a zcela,
a jako tamty skleslost pokácela,
tak vznesla rozkoš Milánovy voje,
když vypuk’ jasot z dobytého boje.
Již skupili se zas u vlastním sboru,
by oddechli si od krve a sporu,
by sdělili si u hovoru čile,
jak z nich kdo vynik’ při společném díle,
by zápasili snad i v tanci hravém,
by zavejskli si píseň rodným mravem,
64
by zapomněli snad na domov a drahé,
jimž vrátí dávnou volnost, příští blahé.
Jen ještě jednoho jim vyčkat sluší:
jenž velkého byl díla velkou duší.
Však trvalo již dlouho, niž se vrátil.
Ten tam ho zřel, ten onde s oka ztratil,
a všichni věří paměti a hledu,
žeť mezi nimi dlel až do posledu.
A přec se nevrací. Již tesky zraků
poletují jak sokol za soumraku,
i zlá předtucha jim hrdlo ouží,
řeč vázne jim a bázeň kolem krouží.
Tak minou chvíle, težší každá druhá,
sycena neklidem a strastí ztuha,
až slovo se jak ptáků mračno sází:
žeť zlá to příhoda, an nepřichází.
Vysláni jedni v mrtvol sžaté snopy,
zda nenašli by po něm smutné stopy;
druzí se na koních rozjeli v kruhu,
ba jiní lítli až k nepřátel pruhu,
zda zajat nečeká snad na výměnu –
ó, celý tábor vážil jeho cenu.
Tuť mohlo hračkou stát se nepříteli,
vzít nový útok ve sbor osamělý,
65
a zmocniti se slabých v malém čase.
Ti jako přišli, vraceli se zase –
však žel! jak holubice Noemovi,
kdy nenašly ni proutek olivový.
A nastal v táboře stav nevídaný.
Sbor sirotků to, žalem rozedraný:
an přízeň osudu jich poutá zdrtí,
rvou sobě vlasy nad otcovou smrtí.
Co tady slavit, čeho želet více?
Nesneseť smích a žal najednou líce,
a by nebyla volnost takým blahem,
stal by se žal tu novým blaha vrahem.
Opět se rozletěli pěšky, koněm,
a opět sešli se bez stopy o něm;
kmit každé naděje byl světlem bludným,
až uhaslo i to za mrakem trudným.
Byl jasot jich přepodivného druhu:
svěšené hlavy, seděli tu v kruhu,
a ohňů zář, jež ošlehla jim čela,
ta zastihla je steskem povraštělá,
slz povodeň z pod nich vypryskla žhavá,
a prsa zdvihla tíseň usedavá,
že bylo vzdechů, bylo žalování,
jak když zašumí větry v němém lkání.
66
Tak mnohý ještě den, noc mnohou dleli,
kde útěchou jim smutek stále bdělý,
neb kamkoli zalítli na výzvědy,
vždy vrátili se zpět s kleslými hledy.
Tu věsť je stihla skoro věrohodná:
kdy rozhodnuta byla bitva nerozhodná,
až v cařských střed jej strhla prudká píle;
tam smrt se vrhla naň v úžasné síle,
sterou se rukou zaťala mu v tělo,
v němž krásné srdce s plesem dobíjelo:
a však že znali velkou jeho cenu,
zavlekli trup až za svých hradeb stěnu,
by po něm nezbylo mi stínu zdání –
takť byli hněvem, pomstou rozdmýcháni.
Ta věsť je stihla, aniž znali právem,
jak doběhla sem v kroku kolísavém;
a však že marně ždáli výklad jiný,
rozhodli navrátit se do otčiny.
Byla to cesta smutečného plesu;
s lodí vál prapor černý v smutném třesu,
v nich plachty černé napínaly boky,
v ně dýchal vzdech a smutek přehluboký,
a co se písní mělo v pochod zváti,
to v píseň pohřební jich pouť se šatí.
67
Jak smutny jsou ty břehy v dálce klamné,
jak bez lesku, jak bezvýznamné!
Jak vln těch jasný střik, v nějž loď se máčí,
jak jejich šum, jak vše podobno pláči!
Ti bílí ptáci, jenž loď obletují,
ty mráčků labutě, jež nebem plují –
jak vše se odráží od barvy temna,
v níž pluje loď a k němu paměť jemná!
A přec zas rozkoš lne sem tajným dechem.
Vždyť nesou domovu, zač vyšli spěchem,
vždyť nesou volnost, nejdražší to jmění,
a s ní dnů nových mladé rozednění,
vždyť nesou požehnání celých věků –
zdaž může vzácnějších být nad to vděků?
Vždyť krby domácí a hlavy milé
co nevidět pozdraví oko zpilé,
a rodný dům a blízkých lesů šumy,
ten známý luh, ty promodralé chlumy –
ach může-li co sladší budit jemy,
než v slzách zulíbat svou rodnou zemi?
Tak ploula loď.
A o ni radost se a smutek rvaly,
jak s sokem gladiator o kus chvály,
68
jak okovy dva, z nichž vždy jeden stoupá,
a v jednom žal, v druhém se rozkoš houpá.
Takť pluje loď, jak černé za dne mraky,
kdy závoj blesk prorývá křivolaký,
a přece za ním plove slunce bílé,
a lesklým úsměvem nám sladí chvíle;
kdy však se navrátili z pouti strádné,
tu zírali jen mraky, slunce žádné,
ba zapomněli i pro nával smutku,
žeť klíčí v něm slast největšího skutku.
Jak listy kanou s hlavy olivové,
tak oprchali roku zvadlí dnové
co věků stelivo pod drahé hlavy –
dnes den a rok, co paměť jeho slaví.
Co tak jsou pohříženi v smutku lítém,
přistála loď a v kvapu střely hbitém
kdos seskočil a s tváří spěchal sdílnou,
toť zrovna jakby novinu nes’ pilnou,
a že odploula loď zas v čirou dáli –
aj, snad mu vlastí půvabné ty skály!
Ten v jejich střed a slovy : „Milán žije!“
udeřil v sluch, jak mocná melodie,
že stáli ztuplí, nevěříce sluchu,
zda posel z živých jest, či z říše duchů.
69
Kdy kámen vodu zpění, v kola zhýbá,
trvá to čas, než v klid se ukolíbá;
však dýl to kypělo zde v živém davu,
než úžas sklonil vyděšenou hlavu.
A „žije!“ šeptli tu, a cos je jíme,
jak když zaslechnem báj, v niž nevěřímenevěříme,
pak „žije!“ jiní řekli s pokáráním,
že tak si zahrává s jich bědováním;
a „žije?!“ druzí, jakoby se ptali,
zda něco zaslechli, co sluch jen šálí,
co na se vezme podvodný tvar slova,
a není víc, leč šalba myšlénková.
Čím dýl však patří na divného věstě,
tím důvěrněj se pěsť dotýká pěstě,
a hlava k hlavě, slova v půli rvaná,
a v tvářích jistota jak vydlabaná,
až zurychlený dech jim prsa ryje,
a zkřiknou rázem: „Žije, Milán žije!“
Ba Milán žil a stál tu mezi nimi,
jak cypris mezi kmeny poledními.
A nastal ševel, jaré všeho hnutí,
jak když se vlny vyzvou k pozvednutí,
a nasyceny prudkým větrů dechem,
přes jednu druhá pádí kvapným jechem.
70
Tu k němu tiskli se, zda on to v skutku,
tak z nenadání, napříč jejich smutku,
a jen když mohli dotknouti se ruky,
nabyli života a střásli muky.
Tuť oči leskly se jak pohár plný,
z něhož lesk perel kypí nesčíslný,
tu slzy kanuly a v tvář se řítí,
až v úsměv zapadly jak rosa v kvítí.
Tu radost hlavy, srdce zaplavila,
že slova v hloubi jich se potopila
jak potápky, jež časem z vody snadno
se vynoří a zas se vrhnou na dno.
A neptali se, kterak se to dálo,
že zrádné štěstí ve hrob jim ho sklálo;
vždyť jistota, že zas dlí v jejich středu,
dost odpovídá tázavému hledu,
a vše, co mohou říci, v tom se slije,
že zavejskli si : „Žije, Milán žije!“
A celý ostrov zalesknul se svátkem.
Sám Milán zapomněl ve mžiku krátkém,
jak úkladně byl kapitánem jatý
a v pouta vržen, v nevolníků šaty,
jak uloženo jemu k potupení,
by trávil život v nejhroznějším tlení –
71
tož bez činnosti, práce, bez účele
a bez naděje strádat žití celé:
co zatím vynešena pověsť mylná,
že ruka smrti schvátila ho silná,
by všechna stopa po něm byla sváta,
a za ním noc zavřela černá vrata.
Bylť věru mrtev, takto život trávě!
Však nyní z paměti to střásl hravě,
co zakusil tam snížení a zloty,
jak stesk ho bodal broušenými hroty,
než lesť mu rozlomila okov tuhý,
by prchnul s lodí na domácí luhy.
To střásl vše, jak javor listí suché.
Vždyť stál na otcův půdě miloduché,
vždyť uchem vnímal bratří hovor sladký,
a co tu dýchal, dech byl drahé matky!
Vždyť co tu tisknul v náruč rozevřenou,
toť soudruzi mu s duší zanícenou,
a kamkoli zalítnul lesklým okem,
lesk otčiny se k němu proudil tokem,
ba samo ptáče se tu k němu řítí,
a vejská, vejská, neb se doma cítí.
Nuž ostrov lesknul svátečním se leskem.
Tu jasot k nebi už dorážel třeskem,
72
tu jako jarním dechem zbuzen k plesu
se vzduch otřásal v tisícerém hlesu,
tu co měl ostrov lesklohlavých květů,
urváno s jasotem v radosti znětu:
a barva, pohyb, hlas i tíže roků –
to vše se dalo vírem do poskoku.
Leč jakkoliv již všem potřásl ruku,
přec hrá mu srdce v nepokojném tluku,
a oko bloudí bez klidu a stání,
jak noční vyzvědač po lesní stráni.
Již zvlněné přelítlo lidu tlupy,
již probralo i dívek ladné kupy,
však placho ještě rozbíhá se znova,
a klade tázky bez hlasu a slova.
Cos divného se v oku jeho kmitlo;
šel k Mírkovi a slovo chvatem lítlo:
„Kde Jelenka?“ – Však Mírko sklonil hlavu,
a zodpovídal němý děsnou zprávu.
Milán byl vyděšen. Co stáli kolem,
zaslechli ptaní zas, jak rvané bolem;
leč jako Mírko naklonili hlavu,
neb uhnuli se zrakem k druhých davu.
A Milán jako sevřen v lovců leči,
rozběh’ se k dívkám, jedinou mu řečí:
73
„Kde Jelenka?“ – Leč zrak jich v husté mlze,
a v odpověď vykáply horké slze.
Jak šepot v lesích šumělo to všady.
Milán na blízký kopec prolít’ řady,
před jeho zrakem tmělo se jak k noci,
o tvář se rvali klidu draví soci,
i zvolal z duše natržené vzlykem;vzlykem:
„Kde Jelenka?“ až sem se třásla rykem.
Nastalo ticho, jakby z puklých hrobů
povstali mrtví hlásat smrti mdlobu;
leč v mlčení jich tolik spalo hlasů,
jak ve mraku, než zahřmí v bouře kvasu.
Jen jedna zvedla se; a jako vrána
kol skály krouží se zlou věstí slána,
že bouř již ošacena blesku šatem:
tak oko Zény letělo sem chvatem.
Milán couv’ nazpět, prsa udychána,
jež nastavil, zda udeří v ně rána.
A Zéna dodala: „Jí více není.
Tam její hrob, tam moře v ustrašení,
že nedovede zapravit ti dluhem,
co svěřila mu po zápase tuhém.“
74
Na slova ta Milán ve tváři blednul,
jak sklo se chvěl, v něž zlý se vítr zvednul,
zrak jeho zmatený do dálky bloudil,
a v ňader tůni sotva dech že proudil.
Jak jelen střelený, zatajil muku,
naklonil hlavu, k prsoum tiskl ruku,
a jakby neměl v ústech slova více,
šel jako chorý lev od mrtvé lvice.
Do modrých zašel hor, do háje stínu;
tam klesl tváří v mech a vlhkou hlínu,
a jakby duše neměla v něm bytu,
byl bez hnutí a jako prázden citu.
Neslyšel dravců krok, ni lístků hnutí;
svět se mu ztratil v páry rozplynutí,
kol něho marně stromy páchly květem,
byl jako orel, jenž se schvátil letem.
Až večer pak když mrkly nebes svíce,
a ptáčci volali se žertujíce,
a měsíc vnikal skrz listnaté stěny –
tuť teprv cítil, žeť je opuštěný!
Tu vzchopil se; však netroufalým hledem,
jak dítě rozhlížel se lesa šedem,
a stromy, větve, lístků dřímotání
jakby mu hrozilo vražednou zbraní.
75
Pták letěl okolo a z větví krytu
naň hvízdla družka v prostořekém citu,
a když se našli, k písním hopkujíce,
tu Milán lkal: „Nemám Jelenky více!“
Pak běhla laňka s otázkami v oku,
zda druh nezaběh’ v lehkovážném kroku;
když ten k ní skočil, blahé v udivení,
tu Milán zvolal: „Jelenky již není!“
Pak tloukl slavík na rozvětví blízkém,
a něco k němu šustlo v letu nízkém:
i zmlkli ptáčci v němém zanícení,
a Milán volal: „Není jí, ach není!“
Šel dolů k stružce, v níž se tráva máčí,
a plašil cestou zvěř i křídla ptačí:
vždy pár a pár se v tmavém houští kryla,
a Milán volal: „Proč’s mne opustila!“
V tom živém háji neměl více stání;
vyběhl z něho, bloudil v krutém štvání,
až došel míst, kde vyspává se z mdloby,
a tam si used’ zemdlen mezi hroby.
Tu viděl lebku v koutě pohozenou,
s vylouplým zrakem, tváří zohavenou,
a po travnatých hrobech měsíc kráčel,
a život se tu v hrozný sen obláčel.
76
Tak hledal úlevu! Stálť nade prahem,
kde spí otázek hejno v klidu blahém;
nahoře nikdo nevnikne v jich cenu –
a kdo tam dole, má ji rozluštěnu.
Chtěl tázat se, a patře v lebku nahou,
viděl z ní myšku prchat před nástrahou:
kde rozum sídlel, tam své tělo kryla –
teď odběhla a do hrobu se vryla.
Milán se zasmál křečovitým smíchem
jak zoufalost, kdy kráčí pustým tichem;
v smích slzy mísil, lkal a smál se sobě
a lkal a volal: „Zde ustlali tobě!“
Odběhl pryč a zas se vrátil v lesy;
bez odpočinku bloudil v stromů směsi,
klad’ horké čelo k třesoucí se dlani,
a co slov našel, bylo lkáním za ni.
Druhý den ráno z lesů vyšel k lidem,
by žalobu ved’ s potrhaným videm,
a obžaloval lidi, svět i nebe:
že v hrobě myška její srdce střebe!
Když potkal Mírka, zval ho ukrutníkem,
zved’ oči k nebi s dušervoucím vzlykem,
a jakby nikde nezřel rady sobě,
jen lkal a volal: „Tam ustlali tobě!“
77
Tak bloudil po tři dni jak jelen plachem,
že oči zrudly mu jak třené nachem,
a lidé nad ním lkali s bolem v hlase:
ač vrátil se, že ztratili ho zase!
Tak bloudil po tři dni, až večer třetí
v kraj moře zašel, víc jak po paměti,
a sed’ si k zamodralých vlnek prahu.
Tu sedával s Jelenkou v tichém blahu,
tu hladil v čelo ji a líbal vlásky,
tu vedli hovor nestísněné lásky,
tu zrak opájeli v hladiny zdobě,
a když se vrátil, zpíjeli jej v sobě.
Těch chvílí rozkoš jako píseň tklivá
Milánu v prsa zněla úskostlivá,
zrak střel se slzou, srdce se mu chvělo,
jak v ohni vosk se v něm to roztápělo,
a když přitiskl k němu horkou ruku,
pocítil sic, však nezměřil svou muku.
Lkal hlasitě a žal ten pravdyplný
jak bílé ptactvo spěl na noční vlny:
Ty„Ty krásný kvítku, nerozvit,
proč musels snům mým odejít?
78
Má náruč sotva rozstřena,
k líbání ústa rozvřena,
má dlaň tak měkká k hlazení,
mé srdce v žhoucím zmlazení –
a ty mně necháš bledý žal,
by prst mi v srdce zatínal,
by hlodal smutek na rtech mých
a v pláči dusil mládí smích:
tak zanecháš mne a jdeš spat.
Toť přísný výklad života,
jenž v první krok se mihotá.
Já lásky hry ti uchystal:
líbání rozkoš, touhy pal,
lahodný souzvuk myšlení
a lůžko z květin osení –
a ty se zvedneš před časem,
odejdeš syta před kvasem:
já v lůžka květech sám a sám –
ty vzdechem, slzou zalívám:
tak zanecháš mne a jdeš spat.
Čím sem se tobě prohřešil,
že souzvuk náš tě znetěšil?
79
Já zlaté struny naladil,
bych o ně písní zavadil:
má láska konce neznala,
i pouta, vazby strhala –
teď zmdlený jelen hledám laň,
bych hlavu položil v tvou dlaň,
a co mé srdce žíhá v pal,
bych zprahlým rtem ti povídal:
ty zanecháš mne a jdeš spat.
Což práh života střežen tak,
že nehostí ni lásky zrak,
že hlas, jenž v tvém se prochvíval,
teď vyhnán zmírá ode skal –
že ruky stisk, tvé navyklý,
že dech můj, tvým tak proniklý,
jak zlatou nitkou roucha běl –
že vše to prchá od tvých cel
jak tažná z háje ptáčata,
jež sever z jihu zametá:
to nepovážíš a jdeš spat!
Ze starých dob k nám pověsť zní,
že láska hroby prolomí,
80
co roztrženo v znícení,
že zas se najde v sloučení.
Nuž jak mám ještě milovat?
Přicházím s tebou stolovat:
za pokrm – celou duši mou,
mých ňader touhu plamennou –
ó, klamný, klamný věsti zvuk!
Po tobě volám z říše muk,
a ty mne necháš a jdeš spat!“
A slzy padaly mu po krůpěji,
jak s okapu, kdy děště odespějí,
přes líc i vous, už zapadaly v ruce
co smutná úleva přetěžké muce.
Leč co tak patří v beztělesnou dáli:
tu jakby z hlubin bílé ruce hrály –
nad nimi zlatem zalesklo se líce,
i skráň i kadeře i zřítelnice;
a jak napíná smysly v žhavém ruchu,
tož jakby slova dospěla mu k sluchu.
Jel dlaní přes čelo, zda snu to klamem.
Však žena to a jakby v rouše známém:
tvář v úsměvu a oči vlhké leskem,
nasáklé toužením a jemným steskem.
81
Při jejím zjevu celé moře zbledlo,
ztratilo hlas a hovor šeptem vedlo;
ba snad že do ní vdechlo všecky vnady,
a vysílené vzdávalo se vlády:
tož hladkou měkkost, lesk – vše co mu milo,
to s sebe svleknouc, tím ji ošatilo.
Ta ploula hladinou jak labuť bílá,
leč nohou ani vlnku nezčeřila,
lehká jak mráček, jdoucí po blankytu,
a lesklá jako mušle v hravém svitu.
Kam šlápla, stříkly jiskry nachem zlatým,
a voda žbluňkla pyskem růžovatým:
kol ní se rozlil lesk průhledna světla,
a voněl dech, jakoby jarem květla.
Když přiblížila se až ku Milánu,
měl hrdlo jako zadrhnuté v lánu:
zatajil dech a strnul celým tělem,
a stál jak sloup na břehu osiřelém.
A přec se v něm tak náhle oteplilo,
jak by na srdce jitro záři lilo;
pomatená se slova ke rtům drala –
již vítal známou tvář a ústa kalá:
kdy však chtěl mluvit, nedovedl více,
než vyslat slzy v mokré dosud líce.
82
Rozprostřel náruč, ponaklonil tělo,
chtěl k srdci tisknout, co se před ním skvěloskvělo,
poznával Jelenku v horoucím plání,
a přec nenašel slov, leč němé štkání –
jak těžký sen, kdy v krk nám zatne ruku:
my volat chcem a přec nenajdem zvuku.
Tať znala zápas, jenž vřel v Milánovi,
a sama počala ho těšit slovy:
„Co truchlíš, drahý? srdcem oplakáváš?
Nač všemu rozmyšlení výhost dáváš?
Tvé krásné myšlénky, jež tebe zdobí
jak hvězdy nebes báň, ty noříš v hroby,
a citů drahý květ, tak tobě vlastní,
že jeho krásou tisícové šťastní –
ten rozškubáváš ze souladu krutě,
uvíráš zrak, v tmu patře nepohnutě.
Já již to zplatila, že věrou snadnou
sem zlehčila tvou lásku bezpříkladnou;
však že to přec jen z lásky neskonalé –
co víla vodních krás smím žíti dále.
Nuž chtěl bys stejně větší lásku zmařit,
jíž nutno rodu, zemi blahodařit?
Co zašlo, podstaty jest jenom stínem;
ty však jsi země okem, rodu synem,
83
jich srdce tlukotem, jich touhy duší;
jak z pramene, jejž voda nevyruší,
chlad z tebe čerpají a nápoj, sílu;
tys stokrát ved’ je k společnému dílu,
život i krev i ňader teplo vroucí:
vše, co dát může darem láska žhoucí –
tos jako dítě snes’ do matky klínu:
a teď bys chtěl to snížit k vůli stínu?
Hle, což tu změněno při lásce naší?
Jsem krásou moře, jež se kolem vznáší:
rannímu slunci upravuji stezku
co vlnka líbezná v modravém lesku;
z večera hvězd obrážím oči snivé
a vlasy hladím luny přívětivé,
tož paprsky, jež v mém si vlhku máčí
a rozplétá, dokud jí večer stačí.
Na prsou mých si vítr tváře chladí,
svůj dech, než lítne v kraj, mým dechem sladí,
a ptáci v lesku mém si kropí křídla,
než pozdrav nesou v svatá země zřídla.
Jsem tobě snoubená; ramenem bílým
se vinu k ostrovu a dechem sílím
ty milé jeho luhy, temné háje,
a loď-li odešleš u dálné kraje,
84
šlu za ní vlnky u houpavém běhu,
až dojde šťastna touženého břehu.
Tak celá obpínám tvůj ostrov rodný;
na něm pak duch přemítá činůplodný,
tvé srdce vznešené, tvá mysl velká:
jí z úcty uhýbá se řada mělká,
jí ustrnulé rozstoupnou se davy
jak knížeti, kdy mocný příjezd slaví.
Nuž, drahý, netruchli. My bez loučení
prožijem dlouhých věků rozednění,
neb dokud láska tvá k té zemi zrůstá,
já zem tvou líbám, slavím tvoje ústa,
a zasteskne-li se ti v srdci mdlobou,
já čekám na tě večerní vždy dobou.“
Ta slova zněla tu jak vlnek hrání,
zas jak větérku zpěvné laškování,
tu jak když pramen přes kaménky zvoní –
jak píseň sama! že se zachvěl po ní.
Z těch slov sám vzduch nasáknul vůní milou
a dýchal čerstvotou a jarní silou.
Tu Milán nevědělnevěděl, co s ním se dálo;
byl přesvědčen, a neznal, jak se stalo.
Byl jako vyměněn. Ta bolest krutá
jakby mu spadla s prsou odejmuta,
85
v nichž rozhostil se náhle pocit míru –
nepátral v důvodech a dal mu víru.
Jakoby vyšel z chodeb sluje temných:
jej větřík ovanul a v barvách jemných
zaleskly se mu hory s setbou lesů,
že by k nim běžel, jako dítě v plesu.
Jak by se našel i svůj domov znova;
duší mu chvěla tisícerá slova,
a jako vodopády kámen šedý,
tak myly jejich zvuky duše bědy.
Zplakal by znova. Touha mnohohlasná,
prochvívala mu citů zřídla jasná,
a láska ta, jež platí domovině,
ta zplála v něm jak požár ze svatyně.
Zas zřel své bratry, rozuměl jich zvuku,
jenž kanul z úst tak sladce k ňader tluku,
vše viděl jarem pučeti a rosti:
o, byl by znova plakal – blažeností!
I slavík žaloval zas v písni pěkné,
zas pod nohama mech i tráva měkne,
vše k němu tlačilo se spřátelené –
svět zas měl místa v duši zacelené.
Když náruč střel, by stisk’ ji na své líce:
jak přišla, zmizela – nebylo jí více.
86
O sladký zjev! – Kdy však se zpět ohlednul,
stín černý jako mrak se za ním zvednul,
a než mu nahlíd’ v tvář, jež v žár se šatí,
slyšel se jmenem a tou řečí zváti:
„Nuž, třebať tamta sladší měla líce –
zde soudcem buď: zda milovala více!“
Ta slova neplynula z tůně lásky.
Tať hozená jak požár, bez otázky,
zda duši zahřeje, či stráví plamen –
vrhlá, na něžný květ jak těžký kámen.
Uviděl Zénu, ne však s dívčím hledem;
bylať to vášeň, napuštěná jedem,
jíž hoří zhoubou oko nesycené
a dravý pud ji v lupu zápas žene.
Tu stála s hledem, zprahlým beznadějí.
Však v hledu tom psán celý život její,
jak nápis krátký, jejž čtem na pomníku,
a nápis zněl: „Buď lásku, nebo dýku!“
Jí prsa zvlněná se dechem pnula,
jak by v nich černá bouře ústy hnula,
jež z dutin skalních vyplašena k reji,
nenašla prostory leč v duši její.
Tu stála jako hora s hrůzy znaky:
přes čelo válely se těžké mraky,
87
očima mrkal blesk v mihotavém chvění,
a nitrem duté otřáslo hřmění.
Milán se chvěl jak list na stromě suchém;
nesčetných žalob zablesklo mu duchem,
z nich každá tiskla se vykřiknout řečí,
a Milán stál jak schvácen, v němé seči.
Leč jak vln smečky, rozuteklé z hrází,
v jedinou pěnu náhle hlavy srazí,
a jako uzel všech se hlasy spojí:
tak našly žaloby též mluvu svoji.
Milán se vztýčil jakby uštknut střelou,
strh’ Zénu ve svou náruč osiřelou,
a šeptnuv cosi v ucho polohlase,
jak přitrh’ ji, tak odstrčil ji zase.
Pak odešel. Co zvuk ten choval v sobě,
to nelze říci v lidské řeči zdobě;
však Zéna vzkřikla, srdce trhlé stydne,
voda se zamkla, a vše bylo klidné.
Tu skončí naše tklivé povídání.
Milán žil bratřím, v tichém zpomínání,
a když měl duši přeplněnou tísní,
kraj moře našel mír, jak v pěkné písni.
88
Jen někdy mír ten Závisť přerušila;
tu lidé říkali, že „zlá to víla,“
jež z dutin skalních vyplašena k reji,
volala v bouř, co žilo v duši její.
EPILOG
V života moři, v hloubi, nad hladinou
pokolení jak vlny jdou a hynou,
přes jedno druhé vznoří se a dýchá,
to v bouři, jiné za rájského ticha,
a nechť se plavec pevným směrem chlubí,
přec to jen zná, co vidí od paluby.
Teď právě my jsme na palubě v pouti,
a proti nám se vlny v cestu hroutí;
nuž ke kormidlu, v zápas s jejich hněvem:
kdo mistr lyry, nechť je krotí zpěvem.
Byl jasný jara den, a ve přístavu
se kolébaly lodě v pestrém davu,
a barvy praporů co nápis věrný.
Já na tu vstoupil, na níž prapor černý,
nic netuše, že kolébkou té básně,
a ploul sem k ostrovu, jenž skvěl se žasně
89
jak démant, v knížecí zadělán žeslo.
Nám „dobrá víla“ zprovodila veslo.
Na břehu hejřil sem ve všech těch krasách,
jež sem tu pěl: v modravých kopců řasách,
ve stínu oliv, cypřiší a bezů,
v čarovném vzduchu, vlnek hravém řezu
v slavíčím tlukotu, jenž chvátil mocí,
ve vůni večera i v lesku nocí.
Tu zřel sem hradů šedé rozvaliny,
jak břečťan rozložil se v jejich stíny,
na jejich stěnách zpěvné rody ptačí,
a kdo tu žili, sotva pověsť značí.
Poznal sem ostrovanů hry a zpěvy,
dcer jejich krásu, mužů statné zjevy –
však co můj div zbudilo silným chvatem:
že vše tu přioděno černým šatem.
Tu jednou mládež v skotačivém reji
si vedla guslaře po obyčeji,
pak sedla s ním a hladila ho v skránu,
ždajíc: „Pěj o Milánu! O Milánu!“
Co stařec zpíval, znáte z této písně.
Však jeho oko zkalilo se přísně,
když vypočet’, jak Milán mezi všemi,
co žili kdy, svou zamiloval zemi:
90
jak ta mu nad život i duši draha,
jediným zřídlem rozkoší a blaha,
jak myšlením bdě nad ní, skutky svými
co čáp nad hnízdem s krčky mladistvými,
všech statků stanovil ji za dědice –
a dodal pak: „Takých nežije více!“
Když umřel, nezemřel. Nebť země celá
se za svým otcem v slzách roztápěla,
a že byl blaha země mocným zdrojem:
šat černý stal se navždy země krojem,
a s země lodí zavál prapor černý.
Kdož vtisk’ se mocněj v lidu soucit věrný?
Ta slova mocně jala duši moji;
myšlénky tlačily se v hustém roji,
postavy zašlé jako hudba hrály,
a než sem tušil, v zvuky písně tály.
Pak zřel sem, jak se totéž nebe klene,
však pod ním bratří rody pokořené,
viděl sem pýchu šlapat srdce lidu,
a sypat na ně posměch beze stydu,
až hněv i žalost zbarvily mi líce,
a volal sem: „Takých nežije více!“
91
Poznamenání.
Zpěv druhý, str. 46:
„To město znáš, jež na lagunách slyne“ –
Rozumí se snad, že to Vlašské Benátky.
Strana 52:
„A když dospěla nízkých Lyda břehů,
přispěla nazpět v přidušeném běhu“ –
U Benátek rozprostírá se ostrov Lydo s nízkými břehy. Býváť to poslechnutí rozkošné, když za jasné noci benátští zpěváci na gondolách pronášejí své zpěvy ve směru k Lydu. Umějíť hlasy tak posýlati po hladině mořské, že se po ní jako přesmeknou k břehům Lyda a odtud pak se celé řádky písně pravidelně vracejí co ohlas. Nechávajíť také mezi jednotlivými verši dostatečné pausy: až když se celá řádka vrátí od Lyda, počnou verš nový. Tyto verše z ohlasu jsou zvukem svým tak něžny, jako by vycházely z říše báječné.
E: lk + lp; 2002
[92]