Slavíkům hřbitova.

Slavíkům hřbitova.
Památce přítele malíře.
Kdy hluboká se noc na květech válí vonná, nad rovy, za jichž práh svět nechrlí svůj vír, váš zpěv, ó slavíci, ve vlhkém vzduchu stoná a odpuštění lká a nekonečný smír. Ty zvuky prchavé se proudem k zemi lejí a v růže splývají jak slzy ve úsměch, ve světle třpytivém se asfodely chvějí, jak habrů korunou váš něžný táhne vzdech. Nad šerým hřbitovem se sklání měsíc bdělý a volá z hrobů ven zjev hysterických děv, jež nocí za živa po strmých střechách spěly, co cestou provázel je blouznivý váš zpěv. Tam leží přítel můj, a v střepech jeho lebky teď ryje hnusný červ, kde trůnil genius, pln slzí matčiných vlas jeho stlívá hebký, a z ruky nervosní po kuse padá kus. Tak utrpení květ své roucho krví tkané v své hází nádheře těm mrtvým pod hlavu, jak bolest žíravá ze zpěvů vašich kane na hroby prokletých a v světa únavu. 71 Toť výkřik soucitu je velký, rozhořčený a slza bolesti a harmonický tón, jak tichá výčitka, s níž opuštěné ženy se svíjí na loži, váš vdechujíce ston. Těm dívkám zpívejte, jež otrávila láska jak vůně jasmínu za dlouhých nocí v snách, jež s vlasem spuštěným a v hedbávu, jenž praská, své čekat ženichy se zdají na marách. Dál nocí zpívejte svým rozechvěným hlasem všem stínům ubledlým, jež zvedají se z kob, všem, kteří trpěli a zápasili s časem, a všem, již klesnuli tak příliš záhy v hrob. 72