Tři zlaté vlasy.

Boleslav Jablonský

Tři zlaté vlasy. Báchorka z časů pohanských.
[11] I.
Krásná Rudmilovna.
Ai! kdož tamto s oné výše, S pavlánu tam se zlatého, Kdož to zírá jarním jitrem, Zdoben rouchem šarlatovým, Rouchem perlami posetým I drahými kameny? Dcera jest to Rudomila, Rudomila polabského, Kupce slavna po vší zemi, Bohatšího nad bohy. Sen opustil spánky její, Háj se dotknul jemna sluchu, Jitřena svou sestru zove, Aby zřela okem sličným [13] Na vnady omladlé země, Jako Vesna květoplodná Na procitlé dítky své. Její oči jsou dvě luny S nebe se usmívající, Její líce jsou dvě Zory Ranní slunce vítající, Její krásní mladí rtové Dva večerní červánkové, Její hrdlo liliové Sloupec kosti ze slonové, Její ňadra polokrytá Dvé plujících labutí. Jak se sněžná hora bělá, Když se na ni Jasoň směje, Tak se sníh jejího čela Ve sluneční záři skvěje. Jak se pramenem sem tam vine, Po bílé kdy skále plyne, Tak se rusé vlasy její Kadeřivě rozvíjejí Po té šíji z alabastru I těch oblých raméncích. 14 Ona stojí stavem jilmy Nádherně se zpínající, Ona mluví mluvou harfy O milosti hovořící, Ona kráčí krokem noci Tichým krajem putující, V celé vlasti širošíré Není tvora sladšího! Ai! kdož tamto ze doubravy, Od vlasti tam od vltavské, Kdož to jede na komoni, Na komoni sněhobílém K hrdé tvrzi Rudmila? Hoi! toť Vojmír snědovlasý S hlavou svislou, zamyšlenou, Jeden jest to ze lvů českých, Mládec jako jarní kraj. Zraky jeho jsou dva blesky, Křížící se na obloze, Tváře jeho jsou dvě slunce Nořící se v širé moře, 15 Vousy jeho – mech mladistvý Od spánků až pode bradu, Prsa skála jsou žulová, Jaré tělo – mladý dub. On hovoří zvukem stříbra Na komoně srstnatého, Hladě měkou hřívu jeho: „Hoi, ty broni, můj komoni Můj ty druhu nejvěrnější! Po celý věk luny nosíš Po krajích mne po lesnatých, A nevěsty nenalézám....nenalézám... Darů já jí nepřináším, Kamenů ni kovů skvostných, Leč přináším srdce věrné, Luk a tebe, chloubo má!“ Komoň radostně zařehce, Jakby jezdci porozuměl, Komoň cválá jako jelen, Komoň letí jako orel, Letí – a tu rychle stane, Zaražen jsa zhledem krásy, Skvoucí se tu na pavláně Jako hvězda nad mořem. 16 I užasne trudný jezdec, Trne Vojmír snědovlasý Nad obrazem, nevídaným Po vší vlasti po vltavské; Podiví se Rudmilovna Jaré kráse jinochově. Oba mlčí jako večer, Oba stojí jako socha Bez dechu a bez pohnutí; Až pak děva strážci skyne, By se brána otevřela Nádhernému hostovi. 17 II.
Přepadnutí.
Vane větřík podvečerní Po lučinách vlaholačných, Šumí listí na topolích Řečí tajnou hovořících. Slunce za hory ubíhá, Klidnou zlatíc jezeřinu; Hluky denní umdlévají, Plesy ptactva utichují, Jen tu v sadě Rudmilově Při potůčku klokotavém Slavíci dva štěbetají Ve košatém vrboví. Jeden praví: „Hleděl jsem naň, Jak mu láskou zrak se jitřil, Jak se mladé srdce chvělo, 18 An s ní kráčel květným sadem, Dřív než Jasoň nás opouštěl. On jí tisknul ruku sněžnou, Jako sokol tiskne kořist, Za níž bloudil v lese hustém; On ji vinul k jarým prsoum, Jako břečtan vine olši Pokraj řeky zrůstající; On ji líbal v krásná ústa, Jako líbá růži první Nedočkavý větérek.“ Druhý praví: „Zočil jsem ji, Sedící s ním na pažitě Podle křoví růžového, Věnčící mu silné rámě Štíhlím loktem liliovým. Vlnilať se ňádra její Bouřné srdce skrývajecí Plápolala tvář mladistvá Srdečenstvím hárající, Lepělať jsou ústa dívčí Na rtech žhoucích jinochových, Jako včelka medožížná Na kvítečku nejsladším.“ 19 Strmí lípa drahnoletá Podle háje jilmového, Na té lípě drahnoleté Pnou se bujné ratolesti, Na bujných pak ratolestech Sedí klidně dvé milenců, Dvé mladinkých hrdliček. Letí orel ostrodrápý Od vrchů tam od severních, Letí křídly větřícími, Ach, a rozplaší hrdličky Dřímajecí lásky sen. Stojí jabloň květorouchá Podle hradu Rudmilova; Pod jabloní květorouchou Sedí tiše dvé kochánků, Dvé to růží v jarním spánku, Děva láskou umdlelá tu Dřímá v loktech jinocha. Přijde Rumil z pouti dlouhé, Pouti dlouhé, tož kupecké, Od moře tam dalekého, Přijde v sady libovonné – 20 Zastaví a rozjitří se, Vida dceru svou nevěrnou, Kleslou v náruč cizince. I zahřímá v divém hněvu Hlasem tura zuřícího Na dceru svou na nevěrnou: „Hoi! an jsi ty dcera krásná, Jediná ty Rudmilovna, Jenž jsi pila mléko skvostné Matky z lůna knížecího – Již slavíky ve vrboví Zaslechnul jsem mimo jdoucí Rozmlouvat o lásce tvojí, Lásce zrádné a necudné S cizincem tím nehostinským! Čemuž ty mne k hněvu zbouzíš, Trudíš srdce mé otecké, An jsem věčně tobě hlásal, Žádnému že nesvěřím tě Za života průvodkyni, Kdo tři vlasy nepřinese S obra zlatohlavého?“ Ai! tuť Vojmír ctný se vztyčí, Krev se proudí v žilách jeho, 21 Zalije se tvář mladistvá Nachem srdce zplanulého, A jun hlásá v slova ta: „Odpusť, kupče ty slovutný, Veleslavný Rudomile! Že jsem, krásou děvy dojat, Zrušil právo hostinské. Než, co vůle tvá ukládá Muži, dcery tvojí hodnu – Bude-li tvá mysl stálá – Věz, že dříve, nežli luna Třikrát složí rohy světlé, V oknech tvrzi tvé se zaskví Záře vlasů obrových.“ 22 III.
Cesta k moři.
Táhnou čápi od Dunaje Přes borové šumy husté, Táže se jich jezdec mutný V šumách hustých vzdychající: „Ach, vy čápi, družní čápi! Kamž tak spěchavo spěcháte, Že si jezce nevšímáte, Bloudícího již dní devět V těchto hrůzných pustinách?“ „„My spěcháme předaleko, Až tam k moři sinavému, Navštívit tam bratry věrné, Bratry věrné, tož severné, Na břehu tam hodující, Měj se dobře, mládenče!““ 23 Tak jsou čápi hovořili, Zobáky své namířili A spějíce táhli dál. Ai! tuť jezdec rozjasní se Nad řečí tou nad upřímnou, On hned komoně pohání, K rychlím krokům napomíná; Komoň vesele pojíždí, Spěje s mládcem dobrodruhem Za hejnem tam čápovým. Na rovině – úvalině, Leží město šedověké, Nad městem pak šedověkým Strmí věže mechovité, Pnouce šíje ku oblakům, Na věži pak na nejvyšší Čápové se usadili, Aby křídlům pohovili Dlouhým letem umdlelým. Skočí Vojmír s broně svého, Pustí jej na trávu rosnou A probíhá město temné, Aby okřál nápojem. 24 „Ach! jakž máme nápoj dáti?“ Kvílí trudná ubožátka Hrdly žížní vysmahlými, Po ovlaze prahnoucími, „Ach! jakž máme nápoj dáti? Prchlo léto, přišla jeseň, Jeseň zimě ustoupila, A hle! Vesna již se snesla S modré výše na lučiny – A my vody neviděli!....neviděli!... Starci rosu z kvítků ssají, Matky děti polomrtvé Slzami jen napájejí, Anť i prs materský vyschnul! Sám snad Perun rozhněvaný Muky také na nás seslal; Než kdo vinu přeukrutnou Chová v duši chmuročerné, Vyzpytati nelze nám.“ I byloť tu jinochovi Zplakati nad lidem trapným; Hrůzno jemu poslouchati Vzdechy bolné a stenání Srdcí v hoři pohrobených. Nemohliť jsou sami čápi Déle slyšet nářky chrapné 25 Rodin v čela se tlukoucích; Oni křídla pozdvihnuli, Oni teskně žalostnili, A tak teskně žalostníce Dál a dále pospíchali. Skočiv na kůň šípobystrý, Spěl za nimi v běhu běžném Zarmoucený Vojemír. Pne se hora převysoká Podál moře ječícího; Na vrcholu vidět chrámec, V okol mlází javorové I mladistvé ořeší. Na patě té hory velké Stane jezdec unavený, Připne broně ku pni silnu, Aby v šeru nezabloudil, Sám pak vzhůru k chrámci čelí, pokořit se bohům zdejším, Aby přáli cizinci. Ai! tu stojí panen sbory Před oltářem Živěniným. 26 Všecky hledí zrakem bodrým, Všecky zbožné písně pějí; Jedna jen tu stojí něma, Stojí v žalu pohrúžena, A ta jesti slunce všech. Slíčné panny dozpívaly, Starci žertvy zaříkali, A bohům se pokořivše V dědinu se ubírali. Jeden jen se neubírá, A toť otec krásy němé. On v střed chrámce postaví se, K němu děva přiblíží se; Stařec na ni ruce klade, A pozdvihna oči zhůru Volá hlasem věkotřesným K sídlům vlády nebeské: „Oi, vy bozi, bozi mocní! Vy má spáso v zlobách četných! Ach, proč vy jste zanevřeli Na sluhu vám povždy věrna? Proč mé srdce bohatýrské Rozrýváte trnem ostrým, Trnem ostrým krutobolným? 27 Ustrňte a slitujte se Nad rodičem zarmouceným, Ustrňte se a rozvažte Opět jazyk oněmělý Dceři této mé jedinké – A tři stáda bravů tučných Budu vám vždy obětovat V den kdy opět promluví!“ Doslovil a bral se z chrámce S děvou před ním kráčející; Jich pak Vojmír doprovázel, Veda s kmetem řeči moudré, Až na patu hory velké, Kde tvrz muže bohatýra Z křovin čněla růžových. 28 IV.
Cesta přes moře.
Noc oči své uzavřela, Dumy sýčků umlkají, Ptactvo v hejnech mrakotemných Pouti dlouhé započíná; Již se Zora růžotvárná Ve zrcadle morském zhlíží, An tu, svoje před hlubinou, Přívozníka povolává Snědovlasý Vojemír. „Přívozníku, převez hosta!“ – „Vypí moře, přejdeš zprosta.“ „Převozníku, převez muže!“ – „Vypí vodu, přejdeš lůže!“ „Převozníku, převez jezce!“ – „Dej mi oře, svezu jezdce; Darmo havran neklubá!“ 29 Tak sveřepě hulákaje Ku břehu se nepřiblížil, Dokud oře nevyloudil, Sosnodlouhý přívozník. Jeho loď je za tři domy, Z věkovitých dubů sbita; Místo vesel má dva dubce, Místo kotvy hrubou skálu, Kože zvěří místo plachet, Čápa místo praporce. On pohlídne na komoně Zrakem výra stoletého, Zašklebí se jako velryb Nad kořistí sobě milou; Přituží jej pevným lykem Ke své lodi hrozitánské, A pak pátrá z příchozího Hláskem líbým – jako medvěd, Z jakých krajin a z kých příčin Koná pout tu nebezpečnou Do vlasti té, kde se rodí Slavné plémě obrovské. Když byl zvěděl krajiny vše I všech příčin, z jakých mládec 30 Koná pout tu nebezpečnou Do vlasti té do obrovské, Kázal jemu, by vyskoumal Z velikána Zlatohlavce, Kýmby klamem zproštěn ušel Obtížnému přívoznictví, K němuž Perun odsoudil jej; A pak founě vypravoval: Jak tu jednou ženu ztopil Nedavšímu převozného, Jak kdys robě v hladu polknul A jak starce zlostí zdrtil, An jej káral z činů takých – I rozličná ukrutenství Až jinocha mráz pojímal, Třesa jemu oudami. Takto pluli u hovoru Po tři slunce a tři nociluny Až k holému skalisku. U skaliska stane dlouhán S korábem svým třídomovým, Pojme skalnou kotvici svou Pěstí jednou jako pláče, Zarazí ji v půdu morskou, 31 Až se písek zhůru valí, Až se vlny rozbuřují; Uchopí pak hosta svého, Posadí jej na hlavu svou, Na hlavu svou stromošírou, A pak opět jako ptáče Vysadí jej na vrch hory, Na níž sídlí velikán. Sám on ve sluji se skryje, V skále břežní vytesané, A požívá krmí vzácných, Lahůdek to nejmilejších: Čápů, žab a ještěrů. 32 V.
Velikán Zlatohlavec.
V středu lesa bukového, Mezi skalím mechovitým, Sedí tamo statný Vojmír V pusté doupě, tož obrovské, Zahřívaje oudy zkřehlé Na plamenu modrorudém Praskavého ohniska. Podle juna sedí žena, Sobolinou přioděna; Druž to obra přeslavného, Obra zlatovlasého. Oni spolu rozmlouvají, Co se děje v cizích vlastech Od zoře až k tváři nocí; 33 Jakých mravů a kých zvyků Otcové tam zasvětili; Co tam vídat podivného, Co tam slýchat potěšného A co roste na poli. A tak rozmluvou se baví, Až i luna stříbrovlasá V stádě hvězd se povyskytne Na nebeských lučinách. Ký to sloup se pohybuje Na temenu hory skalné, Jakby věž, se vyvrátivši, Putovala od hradu? Pod ním stromy poléhají, Nad ním ještě slunce svítí, Z něho chmúra vychází! Slunce již se potopilo, Jižť se tmí na morské pláni; Chmúry se již rozprášily, Chladným vichrem rozehnány! Není slunce to ni chmúra – Nastojte! toť obr horský, 34 Z lovu zpět se vracející; Slunce to jest hlava zlatá, Chmúra ta jest jeho dech. Slyšíc rachot povědomý, Ustrne se nad zemšťanem Žena srdce jemnějšího, Ukryje ho v sluji menší, V nížto kože sobolové, Zacpe otvor mechem kyprým A pak vítá velikána, Nesoucího vlků deset, Jednoho na prstě každém, K ukrocení hladu svého, Pro druži pak ptactvo lesní, Jež byl slapal po stromoví Na půlnočním lovu svém. „Čichám, čichám člověčinu – Jest tu někdo z prachu synů!“ „„Smrtelník tu před západem Vbloudil ke mně do jeskyně, Chtě, bych teplého mu lůžka Umrzlému podopřála; Již však pryč se odebral.““ 35 „Ha! ty červe, pošlý z prachu, Ničemný ty zeměplaze! Tobě já bych dopřál lůžka Ve svém břiše lidolačném, Po teplu že netoužil bys, Škvrno světa, navěky!“ Takto řiče tlamou hroznou Smál se jako lítá šelma, Až se hory otřásaly; Dořičev pak sednul k ohni, Přikládal naň smolná drva, Dýmal v uhlí jako vichr Měchem šírým, přirozeným; Kladl na ně těla vlčí, Stáhnuv rychle kože jejich. A když upek pokrm tučný, Políkal jej s chutí líbou, Až konečně, nasycen jsa, Na lože se uvalil. Jej krkavců krákorání, Sov a sýčků žalování V sen chropotný vkolébává. Podle něho sedí druže Na kamenu ohlazeném; 36 Ona obra pozoruje, Šťávou lestnou jej napájí, Až by usnul v spaní tvrdé. A když usnul v spaní tvrdé Velikán ten Zlatohlavec, Přiblíží se ruka ženská K jeho hlavě velecenné, Vytrhnuvši pak vlas jeden, Skryje poklad v mechu bílém; Než tu obr, probudiv se, Zařve hlasem tura jarce: „Hoi, ký zlobol odvážíl se, Vytrhnout mě ze spaní?“ Vece žena polekaná: „Snělo mi se dřímajecí, Za mořem, že město leží, V němžto slabí člověkové Po čas drahný žízní hynou, Vláhy nebes nemajíce. Duše moje bohorodá Přeráda by vyskoumala, Který bůh ten trest sesílá A jak zkrotit jeho hněv.“ Odpovídá Zlatohlavec: „V lůnu lesa tisového 37 Leží kosti tura starce, Jenžto kněžím města téhož Utekl byl z obětnice. Kosti ty kněz musí sebrat, Svinout v roucho sněhobílé A pak spálit na oltáři V obět otce Peruna.“ Dopověděv pojal šťávu, Již mu druže podávala, Naplniv pak chřtán ohromný Opět usnul v spaní tvrdé. A když usnul v spaní tvrdé Velikán ten Zlatohlavec, Přiblíží se ruka ženská K jeho hlavě velecenné, Vytrhnuvši pak vlas druhý, Skryje poklad v mechu bílém; Než on, opět probudiv se, Zařve hlasem pěti turů: „Hoi, ký zloboh odvážil se, Vytrhnout mě ze spaní?“ Vece žena ustrašená: „Snělo mi se dřímajecí, 38 Za mořem že děva žije, Dcera zbožna bohatýra, Jížto ústa vinou tajnou Při oběti oněměla. Duše moje bohorodá Přeráda by vyskoumala, Který bůh ten trest sesílá A jak zkrotit jeho hněv.“ Odpovídá Zlatohlavec: „Pode stupněm oltářovým Chrámce tamo stojícího Sedí žába zelenavá, Držíc v ústech klas pšeničný, Vypadnuvší z rukou děvy, Živěně když obět nesla. Zrna klasu pšeničného Musí kněžka chrámce spálit V ohni svatém růžovonném, V obět rodné Živěny.“ Dopověděv pojal šťávu, Již mu druže podávala, Naplniv pak chřtán ohromný Usnul zase v spaní tvrdé. 39 A když usnul v spaní tvrdé Velikán ten Zlatohlavec, Přiblíží se ruka ženská K jeho hlavě velecenné, Vytrhnuvši pak vlas třetí, Skryje poklad v mechu bílém; Než on, zase probudiv se, Zařve hlasem stohromovým: „Hoi, ký zloboh odvážil se Vytrhnout mě ze spaní?“ Vece žena poděšená: „Snělo mi se dřímajecí, Na moři že přívozník jest, Jenž se drahně let již souží Přeobtížným přívoznictvím....přívoznictvím...“ Nedopustíť rozhorlenec, Aby žena domluvila; Zazuříť on vztekem divým, Až se z ust mu tuřích pění: „Nechť se klidí z lodi na břeh Bezbožník ten zlopověstný, Odstrkna s ní hosta svého! – Nyní však již netýrej mne, Sic tě zkrotí pomsta má!“ 40 Dozuřiv tak vztekem divým Uvalil se opět v lože, Founěl, chrápal, překácel se, Až zas usnul v tuhý sen. 41 VI.
Návrat.
Jasoň palné šípy svoje V sivé moře zaboduje, Na moři pak veslo mocné Těžkou lodí pohybuje, V nížto sedí přívozník. Sveřepec přetěžce zívá Po snu dlouhém, skálotvrdém; On svou tlamu rozevírá, Jak by svět chtěl poliknouti, On své oudy velikánské Sem tam kroutí, natahuje, Jakby chápal nebesa. Podle něho jinoch stojí S okem jasným, převeselým, 42 S okem jasným jako nebe, Srdcem blahým jako bůh. Ai! toť Vojmír, mládec krásný, Vojmír jest to snědovlasý S cesty své se vracející, Nesa poklad drahocenný, Tož tři vlasy, zlatovlasy, S obra zlatohlavévo. On smutného broně těší Hladě měkou hřívu jeho; Komoň řehce, poskakuje, Vida opět pána svého, Druha dálné pouti své. – Když se byl již povyzíval, A když oudy velikánské Podle chuti poroztáhnul Sveřepec ten sosnodlouhý, Pátral opět z příchozího, Kterak jemu dařilo se U slavného Zlatohlavce, Co tam viděl, co tam slyšel, Co požíval pochutného; A pak founě vypravoval 43 Sen svůj dlouhý, směšnoblbý, Až se řehtal komoň sám. Tak Jsou pluli po čas drahný Pod sluncem i pod hvězdami Až ku středu morskému. V prostřed moře divoch stane, Vrazí kotvu v půdu morskou A pak zařve na jinocha, By mu zjevil výrok dlužný Obra zlatovlasého. Vece jinoch ohromený: „Vyslechlo sic ucho moje Výrok jeho velemoudrý, Než tu právě slovo jedno Prchlo z křehké mysli mojí; Pluj jen dále, duše dobrá! Až se v mysl navrátí.“ Zpokojíť se řečí takou Duše dobrá – vlkodravá, A vytrhši kotvu zhůru Pluje zvolna ku břehu. 44 Na pobřeží na písčitém Skočí Vojmír skokem prudkým Z lodi černé přívoznické, Vida pak, že bezpečen jest, Hlásá uším nedočkavým Radu oba Zlatohlavce; Dohlásav pak radu moudrou, Zkřikne rychle na komoně Slovem jemu povědomým, Aby k pánu přikvapil. Hoi! tuť oř se rozveselí Nad slovem tím pána svého; On hned skokem pouta strhne, On hned skokem z lodi prchne, A hned vesele zařehtav Kvapí s jezcem v dálný kraj. „Ha! ty zrádný podvodníče, Zklamavší mě klamem dvojím! Dámť já tobě za poselství, Do smrti že, červe zemský, Budeš míti dosyta!“ Zařičev – a máchnul po něm Dubem těžkým, sukovitým, 45 Až to mořem zahoupalo; Leč nepřítel, bodnuv oře, Chvátal k chlumu posvátnému, Kdežto spasy věčné vzýval Zarmoucený bohatýr. – Přijel k hradu bohatýra, Odkryl jemu výrok moudrý Velikána Zlatohlavce; A než dvakráte noc temná S bílým dnem se zasnoubila – Aita, děva promluvila! Jako nebe vyjasní se Mocným slovem hromovládce, Bouřné mraky zapudivším: Tak se duše vyjasnila, Duše temná bohatýra, Slovem prvním dítěte. On jinocha k srdci tisknul, On jinochu dary vzdával; Leč on jinoch, objav muže I milostnou dceru jeho, Spěchal k městu žížněcímu, By je vyrval záhubě. – 46 Přijed k městu žízněcímu, Odkryl jemu výrok moudrý Velikána Zlatohlavce; A než Jasoň na den druhý Rozkřídlil se u výsosti – Ai, tuť vody do sytosti! Jako země pookřeje Dlouhým parnem vyprahnulá, Když ji deštík poovlaží: Tak tu mladí, tak tu staří V okamžení pookřáli Nebeskými slzami. I byloť tu lidem vděčným Zaplesati nad jinochem, Nade spasou duší mnohých. Oni k nohoum padali mu, Darů skvostných snášeli mu; Leč on jinoch, slzy roně, Rozžehnal se s městem šírým A spěl k hradu Radmilovu, Přijmout daru dražšího. 47 VII.
Shledání.
Ai! kdož tamto s oné výše, S pavlánu tam se zlatého, Kdož to zírá letním jitrem S tváří bledou jako luna, Zdoben rouchem blankytovým, Rouchem perlami posetým – Obraz noční oblohy? Dcera jest to Rudomila, Rudomila polabského, Kupce slavna po vší zemi, Bohatšího nad bohy. Ona sedí na výsluní Jako růže rozpoupěná, Ona kouzlí písně nyvé 48 Na varitu sladkořečném, V proudu lásky potopena Jako Víla milosti. „Než se luna třikrát zrodí A než třikrát láskou zemře – Mluvila ta ústa sladká – Tvář mou opět uvidíš.“ „„Luna třikrát zrodila se, Třikrát v niveč změnila se – Vojemíre, Vojemíre! Slunce moje, ach, kde dlíš?““ „Až se pole zelenavé Pláštěm zlatým přioděje – Pravil ke mně v jarním sadě – Tvář mou opět uvidíš.“ „„Pole již své šíré tělo Pláštěm zlatým přiodělo – Vojemíre, Vojemíre! Slunce moje, ach, kde dlíš?““ Takto vzdychá růže bledá, Oko její slunce hledá, Slunce však se nejeví! 49 Ai! kdož tamto za doubravy, Od moře tam severního, Kdož to jede na komoni, Na komoni sněhobílém, K hrdé tvrzi Rudmila? Hoi! toť Vojmír snědovlasý S okem jasným, převeselým; Jeden jest to ze lvů českých, Mládec jako letní den. Což to skví se přede hradem V ruce vzhůru vyzdvižené? Jsou-liž to tři blesky svaté Ve pravici Perunově? Ai! toť vlasy jsou tři zlaté V mocné pěsti Vojmírově S hlavy obra slavného. Sotva zhlédne vlasy zlaté Neberouchá Radmilovna, Poskočí v ní srdce mladé, Jako srnka v klidném háji, Když ji lovec ze sna zbudí; Zachvěje se v těle bílém Tichá duše holubičí, 50 Jako struna stříbrojasná V sněžné ruce pěvkyně. Děva trne, děva žasne, Rozplesá se jako Víla V rozkoši se koupající, Zasměje se smíchem sladkým Hrdličky se radující; Rozlítne se jako labuť, A již kvapí, a již letí Kochánkovi do obětí, Po němž touží srdce mladé Jako poupě po slunci. Milosti! ty sladká roso, Padající v ústa těla, V ústa duše, v ústa srdce – Jedna krůpěj sladkosti tvé Může mžikem osladiti Moře trpké žalosti! Noc oči své usměvavé Zponenáhla otevírá, Dechy růže krajem vanou, Píseň hájů poumírá. 51 Ticho vůkol, vše tichounko, Jako v stinném duchů háji; Jen tu v sadě Rudmilově Slavíci dva šepotají, Ve háji pak Lady svaté Věrnost sobě přísahají Rudmila a Vojemír. Jim jest otec věrným svědkem, Jim jsou hvězdy družicemi; Svazkem lásky jejich věčné Jsou – tři zlatí vlasové. 52

Kniha Básně (1841)
Autor Boleslav Jablonský