VII. Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží,

VII.
Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží, Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží,
Přístupny jsou slastí zemských zdroje; Po těch však, jenž takové jen blaží, Netoužilo nikdy srdce moje. Nezávidímť vládci šíré říše, V níž jej tisíc denně plesů vítá; Nezávidím napěněné číše Tomu, jenž ni poklady nečítá. Mne v jedinkém blahém okamžení Darem dražším obdařilo nebe; Jest to krásné, svaté okamžení, V němž mi dalo – Anjelíno, tebe! Tebou, slíčná! veškeré to štěstí, Jehož losem nebylo mi přáno, 92 Tebou vše mi nahraženo jesti, I co králům rodem bylo dáno. Duše tvoje nebe jesti jasné, Na němž slunce žití mého září; Myšlénky tvé hvězdy jsou překrásné, Paprsky to s mého slunce tváří. A tvé oko jezero je skvělé, V němžto hvězdy nebe mého planou; A mé perly, to jsou slzy vřelé, Které s modrých očí tvojich kanou. A tvá líce jsou dva ráje živé, Na nichž květy krásy tvé se skvějí, Na nichž duše čistá, srdce tklivé Lilie a růže rozvíjejí. Rtové tvoji jsou dvé sladkých květů, S nimiž zefyr ousměchu si hrává; Z nichžto žížeň láskovroucích retů Rajskou mannu milosti tvé ssává. Srdce tvé – ach toto chrám je svatý, V němžto láska lásce obětuje; 93 Každý cit tvůj klénot jesti zlatý, Jenž všech zemí skvosty převyšuje. A já král jsem, drahá! toho všeho: Koruna má věnec jest milosti, Ovinutý kolem čela mého Rukou tvojí v době blaženosti. Žezlo mé jest harfa milovaná, Jíž bůh lásky obdařil mou ruku; Kouzlem jejím blahá moc mi dána Ku krásnému citů tvojich pluku. Palácem mým každá chyška bývá, Kteráž tebe se mnou uzavírá; A mým trůnem každá lávka bývá, S níž mé oko na tebe pozírá... Milenko! kdož bohatší než já? – 94