Oželení.

Oželení.
Zvony lkaly píseň žalostivou, Za rakví lid kráčel ke hrobu; Mezi lidem s tváří přetruchlivou Slzící jsem spatřil podobu. „Kdož to?“ táži se; – „choť zesnulého,“ Odpoví mi kdosi opodál; „A ta mládež blíže rakve jeho?“ – „Dítky to, jimž on byl život dal.“ Zvonky ztichly, žalmy zaznívaly, Rakev klesla na dno hrobové; Dítky s matkou otce požehnaly, Slzami jevíce hoře své. – Blažen, kdo ví, nad jeho že rovem Drahé oko slzu vyline, Nad chladným že prachu jeho krovem Horký lásky vzdech se rozplyne! 175 „Ach! kdož někdy na tvém zprahlém hrobě Svlažující slzu vyroní? Kdo, ach kdo tam v osamělé době S modlitbou se Soudci pokloní?“ Takto vzdychna, oči své jsem sklopil, Bolný cit proniknul duši mou; Nemaje, kdo by mne slzou skropil, Zaslzel jsem, ach! sám nad sebou. – Umřel jsem! – ó nediviž se žádný; Vímť, co žít jest a co umříti! Komu duši odňal osud zrádný – Tomu-li žít víc než nežíti? Srdce mého duši nejmilejší, Duše mojí srdce nejdražší – Obé vzal mi v době nejmocnější, V nížto zmařil sny mé nejblažší! Umíral jsem – a hle! oko drahé Oplakalo svého přítele! Není-liž to umírání blahé, Při kterémž i truchlí anjelé? Ústa krásná za mne modlila se, Očka slíčná pro mne plakala; Na hrobě – mém srdci – v rajské kráse Z každé slzy lilje zkvítala. 176 Přijmi dík můj, dcero vlasti milá! Za oběť nad urnou bláhy mé; Co tak čistá kněžka zasvětila, Musí býti bohům příjemné! Rci, čím zplatím perly oka Tvého, Ježto zplodil outrpnosti cit? – Perly z moře citu anjelského Nemůže než anjel odplatit! 177