Langer.
Za městem se zvedá pahoreček,
na pahorku za hrobem hrobeček;
já tam přišel v podvečerní době,
a bylo tam smutno jako v hrobě,
smutno jak při díle hrobníkově,
smutněji než v srdci hříšníkově;
neb to smrti posvěcené pole
leží bez půvabu, pusté, holé,
jen u prostřed strmí dřevo svaté,
na němž Krista údy jsou rozpiaté;
On krvavě slze k nebi zírá,
za nás prose, bolestně umírá.
Tam jsem přišed spatřil hrob zelený,
v němž náš Jaroslav byl uložený;
srdce mé se přeplnilo želem,
tam že se mám sjíti se přítelem,
že kdo srdci matčinu je drahý,
opouští ji umíraje záhy,
že i jej, jenž s matkou dobře mínil,
bezživotí černý mrak zastínil.
16
Hrob za hrobem hledám zádumčivě,
kde kříž s nápisem byl, čítám chtivě,
avšak tu kam měli, nenapsali,
že jsou Jaroslava pochovali;
jako živ byl v poslední své době,
zapomenut spí v neznámém hrobě.
Slunce zašlo, denní svit již zplanul,
vlažný večer z labských luhů vanul,
šedý soumrak tiché přikryl doly,
libý spánek lidské ztišil boly,
tam kde já stál, na pokojné spáče
padly slzy andělského pláče,
a mé srdce hořem zaplakalo,
že tam marně přítele hledalo.
Již krajinou doznělo klekání,
když přistoupil starý hrobník ke mně:
„Rozlučte se!“ zvolal bolojemně,
„vždyť je na věčnosti zas shledání.“
Arciť, arciť, v nebes hvězdné zářizáři,
tam ho poznám s jeho jasnou tváří,
tam ho poznám, mého Jaroslava.
Starče, rci, kde dřímá drahá hlava?
kde práchniví jeho srdce jemné,
v které z těchto hrobů skrýši temné?
„V jednom z těch dvou opuštěných hrobů,
v kterém nevím, neboť v jednu dobu
zakopal jsem jeho hlavu jarou,
zakopal jsem jeho matku starou.
17
Hroby ty rok celý opuštěny
jsou i v den dušičkám zasvěcený.
Jak má syn nad hrobem matky lkáti,
jak má nad synem svým slzet máti!
vedle sebe tiše spočívají,
na ně jenom kněži spomínají,
když se hrobům světla rozžehají,
za dušičky modlitby konají.
Žel mi toho přečasného spáče!
ten, jenž by měl, nad ním nezapláče –
rod náš mladý, jenž když kraj náš snívá,
jeho tklivé písně ještě zpívá.
Že spí, blaze srdci šlechetnému!
nemělo být věštcem rodu svému,
nemělo po dlouhém pilném věku
puknout, umřít pod ranou nevděku.
Tak se v světě tom každému stane,
jehož srdce k vyšším světům plane:
svět ten nízký ducha zapomíná,
jejž jej k výši povznest se napíná.“
Zaplakal jsem, a tak k starci pravil:
„Díky, že jste jemu hrob připravil.“
Pak jsme já a hrobník pokleknuli,
a naň otčenáškem zpomenuli.
Nar. 12. listop. 1806,
umř. 28. dubna 1846.
18