NOVÝ SAD.

NOVÝ SAD. POVÍDKA Z KRAJE VE VERŠÍCH
[VII] I.
Veronika chodí po záhrobni chudé chaty, do zeleně skryté. Kol ní dětí jako ptáci drobní; sama drží jedno zapovité do peřinky povijanem robě, z ruky do ruky je houpe sobě, zpívá ona, zpívají mu ptáci se zelené střechy – andílkové – a tam uvnitř starý used’ k práci: hybký člunek ve tkanivu plove, z ruky levé do pravé mu vběhne, k tomu noha levá šlápne, pravá, vratidlo se točí. Tu se sehne, k východu se dívá zbožná hlava, „Ranní zoře vstává“, notou známou chraplavě si zpívá. A tu zvenku ťuká někdo hlasně na okénku; [1] ohledne se, – děcko vidí s mámou, kterak v lesku slunéčka se smějí. Kývnul hlavou, ústa dále pějí, přízi tká a niti propletává – a my píseň osnujeme novou! Bodejž vám je mysl vždycky zdráva; radost nás a láska zpívat zovou. Přes baráček, přes zelenou střechu jabloň skládá sněti v bujném mechu, na poslední zralé jabko visí, v okénku se shlíží: Utrhni si! Přes tu jabloň ptáče s druhé strany leklo prý se sousedovic panny! Ta už za ním, za plotem hle stojí. Velká děva, velké oko dvojí nehybné. I chytila se plotu přes něj hledíc na dvůr na drobotu, kterou Veronika laská, tiší. „Vítám tě! Jen otevři si vrátka, Mařenko! Hle, o co jsi už vyšší nežli plot, a kytle je ti krátká. Činíš se, než přijde Antoš z vojny! Pojď jen dál!“ – Jak ptáček nepokojný dívčina tvář v pravo sebou škubla, vchází na dvůr, a jak potok hebce přes oblázky v květný důlek bublá, přes bělostné zuby dívka šepce Veronice v ucho svoji duši: „Veroniko! Když jsem ráno vstala, v komůrce ta sukně, co mi sluší, květovaná, víte? – už mi malá; ráno běžím podívat se na ni. 2 Visí v koutku; právě slunko ranní, abych viděla, mi posvěcuje; když jsem byla prostřed v otčenáši – jeden za Antoše – vánek vzduje, od stropu se velký pavouk vznáší. Dupnu naň a do kouta ho ženu, ale pavučinku v knížku vkládám Plný list jí byl, na Božím jménu. Víte, na srdci co z toho hádám?“ Kývnouc hlavou odpovídá tato: „Jak bych nevěděla, moje zlato! Tu máš, holko, pochovej mi trochu, aby neplakalo, budu loupat brambor k obědu – musíš je houpat! Ano, ano, myslíš o svém hochu, že ti lístek pošle. Poslal psaní. Byla u mne včera po snídaní Antošova sestra ze Hlohova; poslal psaní, taková v něm slova: ,Já tě líbám vřele na stokráte! Zdali pak už s polí doma máte? Nejsou-li pak udřeni moc koně? Sestřičko, ať starají se o ně! Také asi shnilé jsou už ploty u zahrady – starej se též o ty! Povaly dva leží za stodolou, budem v zimě potřebovat saně; dávno jsem už dříví chystal na ně – Boženko, vždyť doma jsem už zpolou. Roky tři má u mne každá chvilka Tisíckrát tě líbám! Stýská se mi!’ Takhle psal. – Ó ten spěch se saněmi: pojedeme na nich do kostýlka.“ 3 Řekla Veronika, mrští lžící s bramborou zpět v hrnek, odplivne si: Ejhle synek – pírko na čepici, smykne sebou přes šedivé tesy u plotu a pleskne holínkami „Že tě rarach, Staňku! Dech mi vázne! Jako Boží posel! Pan Bůh s námi!“ On však z kapsy hází, až má prázdné, dětem hrušky a pak hlavu stranou, na Mařenku, které líce planou, s usmíváním hledí, kterak chová, kterak líbe očka robátkova, jak je houpe. Tu on hodí hlavou, ukazuje zuby, kníry vztyčí, a co Veronika na něj křičí, rukou od se odmítává pravou. „Počkej, nepozoro! Přijde zase ze Hlohova Boženka. On včera sedí na peci, dá čekat na se! Šelmo jedna, jaká pronevěra! Chudáček, šla odtud jako zmoklá. ,Srdéčko ať vzpomínka mu proklá!’ Tak ti řekla, utírajíc oči. Nestydíš se?“ ptá se Veronika – A v tom slyšet pokřik půlláníka: „Kde jde Staněk? Kde jím rarach točí? Mlátíte jen čtyrmi, lenochové!“ A tu Staněk jako úhoř z ruky vymrští se přes plot na ty zvuky. „Tatík nechce!“ sípou jeho rtové. 4 „Mámo, chleba!“ počnou křičet děti. „Veroniko!“ tkadlec oknem volá. U sousedů mlátí se už pěti, Mařence pak dělají se kola přes cestu Jak slípka šlape tichá, stojí pod stromem a nepospíchá. Ze vrat statku právě vykračuje zdlouhavě pan otec někam k poli, otec věhlasný. Vous po pás mu je, ruku nese napřed s velkou holí a když vykračuje, třepotají řeménky se žluté u kolenou od jelenic dobrých, u nichž plají žluté knoflíky. Ty časů změnou nosil děd až u vysoké stáří, tatík ženu v nich ved’ ku oltáři, a když on, vnuk, přestal chodit bosý, v nich též on chodíval za nevěstou na svátek; teď na všední den nosí, by jich užil – desítku má šestou, a již není, kdo by trhal po něm. Když je obléká, vždy hlavou kývá: „Ach ta léta ubíhají koněm!“ Kabát béře dlouhý a se dívá, pod mrakem-li není, ze vrat kročí, zvedá klobouk s hlavy, úbělový vlas mu v prsténcích se na šíj točí. Pozdrav opětuje pastouškovi, jenž jej potkav dí: „Řku, pantatínku, desátou jsem včera odtruboval, vidím světlo v lese na Topínku; used’ jsem si tamhle na váš poval. 5 Lesní diblík, myslím, nebo škůdce! A v tom kmit’ se velký člověk z chvoje, borovou sněť zapálenou v ruce. Ve vesnici zhasil, psů se boje. Kroky jeho z konce vsi jsem slyšel. A když cestou k vašim vratům přišel, zastavil se a pak do zahrádky rukou sáh’, těch fial držel kytku. Byl bych chňap’ ho, kdyby vrz’ jen vrátky, šel však dál a já ved’ nad ním hlídku. Zašel někam za ves ke Hlohovu. Zatroubil jsem hodně hlasně za ním a hůl svoji pevně tiskl k dlaním...“ Statkář činí konec jeho slovu znamenaje příchozího do vsi: „Nu jen dobře hlídej! S Pánem Bohem!“ Za posledního tam domku rohem kdosi zahnul, žádné v líci vousy, v černých koženkách a níže třpytí vyleštěné holínky se jemu. Vidí statkář – nemůž’ pochopiti, panský krok – snad úřad poslal k němu, představenou obci bylť on hlavou – skrze daně, vojsko. – Stanul v kroku, když mu poutník ruku velkou, zdravou v ústret podával se slzou v oku. Statkář Petrtýl se k němu nahne, kroutí hlavou a v tom dupne nohou: „Antoš!“ A již za ruku ho táhne, a co jeho staré nohy mohou, ke statku ho vleče, volá z dáli: 6 „Otevřte nám vrata!“ A již stáli na dvoře; pes štěknuv s prahu letí, na prahu již stojí hospodyně a než počne hosta pobízeti, aby vešel, ruce spíná v klíně, béře za ruku a poklepává upřímně, že oběma se hlavy silně hází. Antoš pozdrav dává: „Dej vám tady Pán Bůh hojné zdraví!“ „Hlehle lidi!“ hospodyně křičí, jazykem tak vládnouc mezi zuby, jako děti k nebi hází míči. Do světnice šli. Hle, jak je hrubý – ve dveřích se Antoš sehnout musí. Klobouk smek’ a uhladil vlas rusý, v pravo v levo hledá něco zrakem, ale marně; sednout zvou ho k stolu, a v hovoru potom všelijakém co se sběhlo k radosti, co k bolu, po řadě si líčí. Antoš v řeči znamená, že vše dřív bylo větší: Hle ta kamna vysoká a šedá, za nimiž se skryla v jinší době před ním Mařenka! Ted ji tam hledá po očku, jak prohlížel by sobě figury ty velké, na nichž sedí hejno much, a jak tam slunko vzrůstá, stíny kreslí sošky do popředí, jak by každý panák nafouk’ ústa, huba zívne, hejno much se lekne jak roj vrabců, pes kdy na ně štěkne; v bzukotu se snáší na pecini, 7 vzbudí kočku, jež se protahuje do výšky a ze zad oblouk činí. To vše Antoš jako pozoruje, však to nevidí, ba ani skřínky, na niž hledí za stolem, kde skryto písmo, právo, schránka na kořínky. Nezří police, jak zaslouží to, na modré kde půdě rudé květy v kotouči se vinou, a v nich velký, rudý kohout, jak jej před sto lety malíř barvil na výbavu selky – zazobnul se do rudého keře a zobáku nikdy neodtrhnul. Antoš, zdá se, prohlíží si dvéře, a zas na obrázky pohled vrhnul – proutky kočiček jsou ozdobeny – a hned oko sjelo s bílé stěny do oken, jež jako za sklem malby, kukátka – tam lesy představují, na nichž posud štětec zanechal by vlhkou stopu; níže louky bují, jichžto zeleň od lesa se temní, po nich řada vrb a křoví zemní. Tam se pase roztroušené stádo, malé klouče při něm bičem rádo do tmavého hvozdu práská, bouchá, a pak ozvuk lesa tiše slouchá. Podél v čarách rozbrázděná hlína, bílá cesta proti vodě z mlýna mezi topolí a olšinami. – A když Antoš takto s myšlénkami do okna se zahleděl, tu k němu, prsty na stůl bubnuje a vousy 8 hladě si, dí statkář: „Hle, jak všemu divíte se! Z paměti se trousí za den, týden, neřku za tři roky. Stráň vám nižší, strouha zdá se užší!“ A v to selka, podepřevši boky: „Však vám něco, na mou milou duši, přece něco objeví se větším!“ On pak věděl, co myslí tím něčím. Nebo náhle mysl jeho shlídla holubičku, u trámu co visí, z vejce zrobená – má zlatá křídla, sám k ní papír u varhánky kdysi skládal Mařence – ó ta je větší. A již začal ptát se pozdálečí, kde je Mařenka – v tom cvakla klika u komůrky vedle – Antoš vstane, paní matka skočí od peklíka, tahat musí děvče uplakané s prahu komůrky: „Co plakala jsi? Hleď, jak špatně srovnala jsi vlasy!“ V líci růže, v zraku slzu měla; jenjen planouc zachvěla se celá, když jí Antoš bodrou podal ruku: žluté velké korále se chvěly její na šíji v tom srdce tluku. Zraky její pevně v zemi tkvěly. „Nuže, pane Antoši,“ dí selka, „řekněte přec, jak je hodně velká. Větší než kdy tenkrát vyhoupla se, když jste za boky ji zdvíhal vzhůru, v andělském by prý se octla kůru, do stropu až, ona potom zase: 9 ‚Ještě jednou!’ řekla, a vy znovu. Mařenko, nu měj se přece k slovu!“ V tom ji Antoš vinouti chtěl k hrudi; na stolici klesla jemu v rukou. „Jen když srdce upřímně vám tlukou!“ tatík dí a z opojení budí: „A teď, pane Antoši, se přece podíváme na náš dvůr a chlívy!“ „A pak přijďte!“ hospodyně vece, do prsku víc přikládajíc dříví. Vyšli na dvůr, po němž chodí kury, vyšla Mařenka, jim zrní hází, očkem Antoše však doprovází. A když opět něco nesla s hůry, zůstala si chvilku na pavlači, patřila, jak Antoš právě hladí hříběte pleť nad hedbáví hladší, a když naslouchala z poúkradí nachýlivši hlavu – Antoš kouká, kolik hnízd přibylo na podkroví: Mařence se rozsypala mouka leknutím, a zrovna Antošovi za klobouk se sněží. Už ji vidí, kterak na pavlači naň se dívá Mařenka, jak z místa hnout se stydí. Však v tom kravka zabučela z chlíva, a pan otec za sebou ho zove, vzbouzí jalovice, aby vstaly. „Pan Bůh požehnej!“ „To tele nové půlroček je! Tam ten býček malý,“ 10 vysvětluje hospodář, „je moje – bude tahat! S nápojem jdou, vizte! Mařenko, dej soli do nápoje. Tamto červené, hle, jak je čisté, na jaře jsem daroval jí k svátku!“ A to, na něž ukazoval právě, Mařenka teď vzala za oprátku, k vemenu je vedla k matce krávě, pak je objímala kolem šíje svou líc tisknouc ku zvířecí srsti. I šel Antoš, rosu v oku kryje – seno jedlo dobytče mu z hrsti. Vyšli z chléva. Dělník u dřevníka štípá pařez, palicí v klín buší. „Dejž to Pán Bůh!“ dí a bluzu svlíká, rukávem pot s čela sobě suší. „Pěkně vítám u nás! Tak už přece pustili vás ti vojanští páni? Však jsem také dával na své plece řemení a bílé oblíkání. Tehdy, jak jsme na Francouze táhli –“ Vyprávět chtěl, však tu konec náhlý jeho proudu statkář činil pravě: „I vždyť odvedli vás po výpravě, a zas domů vrátil jste se brzy!“ „Pane otče, to mne do vás mrzí!“ – Ale onen úsměvem ho dobří, poklepávaje mu na rameno: „Vždyť já vím, že nestačí vám obři! Hle, to pařízko už rozštípeno. 11 A což – vypravujte Antošovi, jak jste za ně válčil s nepřáteli. Došloť s Hlohováky na přísloví: Nejprv mně, pak teprv mně! Vždyť chtěli proti právu z obecního lesa víc brát dříví, nežli u nás béřem. A tu bylo hádky s každým keřem; ten hnal k vozu dlouhý poval nesa, ten ho honil – onde křičí na se, tak že hlukem ptáky vyplašili i srn stádo, co se v mýtě pase. Bylo vám to, Antoši můj milý, bylo vám to podívání věru: Hlohováci jeli v podvečeru, chvojí měli vystrojené vozy. A tam naši, každý pěstí hrozíhrozí“ – „Pane kmotře!“ Drvoštěp tu vstane s pařezu, kde cpal si dýmku zatím. „To byly jen samé hádky plané, ale jářku – deset mázů platím, kdo ten pařez vyrve mi teď z rukou! Tahali se se mnou, v ruce tlukou, starý Švejda – znal jsem ho už jindy – pomoh’ jim, a se stráně mě stáhli. Volám Staňka: Dej mi trochu bryndy! Přidržel mi, krk jsem svlažil sprahlý, jednou rukou zachyt’ jsem se sněti, trhnul kořeny, a všemi pěti mrštil o zem!“ Řekl, chytil v ruce palici a rozpřáh’, bouchnul prudce, 12 že klín zmizel do dřeva. Tu nově začne statkář: „Však vás ve Hlohově, milý Antoši, už třeba bude!“ Než ten ho už neslyšel, neb vida, Mařenka že nese konve rudé, ke studni hned míří, kroku přidá, stáhnuv váhu dolů, zdvíhá bidlo nad stromy až nad nejvyšší sněti, a jak hejno holubů je shlídlo vzhůru stoupat, ke korytu letí, kam je zvali nevědomky milí, aby pili, a ty obklopili co si konve z ruky v ruku berou. Však pan otec vede odtud hosta pod lípu, kde kyne lávka prostá, nebarvená. A již selka s dcerou vyšly ze síně, a panímáma. svítek nesouc v míse v kvapném kroku volá již: „Chci pohovořit s váma!“ Jak by kladívkem cvok vedle cvoku zatloukala, tak ret o ret bije, pobízí a mluví. Ale dcerka podál jako ptáče, jež se kryje pod listem a probírá si pérka, šátek sobě stále srovnávala, avšak oči v jedno místo hledí. Kývnutím ji matka k sobě zvala, když tu Antoš vstoupí do popředí. „Vrátil jsem se z vojny, chvála Bohu, zdráv jak ryba, skály lámat mohu, po otci mi, víte, živnosť zbyla, Mařenka-li není proti tomu, 13 a kdyby v tom vaše vůle byla – Pána Boha by se vymodlila – na zimu bych odved’ si ji domů, jako jste mi vždycky slibovali.“ Tak on mluví, čelo vráska halí. A tu oči utírá si matka zástěrou, a tatík hlavou kývá. „Je-li vůle Boží, co nám zbývá?“ Pronesla se panímáma sladká, a pan otec podává mu ruku. Mařenka, jak růže ve rozpuku, jako němý květ, jenž pouze září, jenom okem mluvila a tváří. Antoš dává s Bohem. Otec s matkou rozloučili se s ním za zahrádkou, nevěsta však popošla s ním dále. Za humny jí pravil němé stále: „Mařenko, běž napřed na pěšinu!“ A kdyby ji hnal až do Hlohova, bála by se jistě hlesnout slova, šla by jako k hlasu maminčinu. Až kdy Antoš stanul, stála taky před sebe jen upírajíc zraky, tam, kde lesík na zelené stráni. Onde vesnička – tam druhá stojí; anděl se to vznáší nad obojí, dolů větev javorovou sklání mezi párky milenců, by na se, když se tady sejdou na neděli, jak se rdí a líbou, neviděli, když se tam dva sejdou, a tu zase. 14 Tu s ní Antoš stanul. Žádné kvítí na vyprahlém břehu na pokraji; ze země jen vypryskuje sítí, se stromů pak bílá vlákna vlají; rusalky to k jihu prchajíce za vlas uvízly na každé snítce. Stanuli tu. Antoš kývnul hlavou: „Mařenko! Proč jsi tak upejpavou? Proč tak klopíš zraky svoje skromné?“ Zašeptla: „Ach, ty jsi velký pro mne – bojím se!“ On zasmál se jí s chutí: „Však já hnedle strachy odejmu ti!“ Klekl k ní a byla ona větší. A pak hledě v dál ty vedl řeči: „Dceruško! Tys byla ještě malá, když mi zemřel otec jednou z jara. Matka dávno pod travou už spala – zbyla sestra, já a teta stará. Sedával jsem tady vzpomínaje, jak mi nebožtík vždy k srdci kladl, v domě vašem že mi žínka zraje. Na tebe jsem nikdy nepřipadl; ale když jsem vídával tě v poli, – ze školy jsi vyšla – tu jsem v duchu počítal, kdy rodičové svolí, bych směl přijít. Pak mi došlo k uchu, abych prý jen přišel! A já chodil. Na půllánu byl jen sestřin podíl, jinak čistý, moh’ jsem myslit na tě. Nosíval jsem ořechy ti v šatě, na zahradě hrušky střásal v létě, a když jsi již povyrostla v pannu, k muzice k nám prvně vedli jsme tě. 15 Však až, dívko, někdy z mrvých vstanu, půjdu nejprv podívat se cestou na ty stromky, jež jsem tamhle sázel, když jsem k vašim chodil za nevěstou. A když mne tvůj otec vyprovázel, došel k nim a říkal:,Dám vám dceru, až tu jednou prvně česat budem!’ Kdo však vládne z lidí nad osudem? Přišel posel kdysi v podvečeru, a já ráno rozloučil se s vámi. Za humna mne provodili známí Tři jsou tomu roky. V cizí straně vždy jsem zalez’, zaplakal si v stesku, ve dne hledal stranu na nebesku, večer vždycky zabloudil k ní maně. Nu a jsem tu opět. Pohleď přece, stromek za stromkem jde. Pěkně vítám! Jdeme pro tě, na mne čekají tam, až tě přivedu!“ Tak Antoš vece, oba k sadu obracejí hlavy: každý stromek sněť podává stromu v pravo, v levo, a nad nimi domů jeřábi dva letí do dálavy. 16 II.
Řekne soused kmotru na rozchodu: „Přijďte zítra posedět si trochu!“ Na neděli zajde otec k rodu. Před nedělí dívka řekne hochu: „Přijď až obleknu si sukni novou.“ Na den Páně kmotry poklepají: živý duch, jejž soudem lidu zovou, paměť nepsaná všech dějin v kraji, to, co na stromu list pamatuje, nežli vyrost’, kolik rybník v sobě zažil obrazů, čím vítr duje, nač se k stáří rozpomene robě. Řeknou lidé: „Pán Bůh na neděli podívá se dolů, jak se máme!“ Proto šli, co nejlepšího měli, oblekli, a v místo kráčí známé: nad úvozem v zeleni se bělá – je tam vidět z okna od malička – jako bílá kravka, jež by měla rohy vzhůru – stavba kostelíčka. Tak se z dálky malým dětem vidí. Odtud, z kostela jdou tlupy lidí. Napřed mládež, která nejvíc spěchá, první z kostela, pak mládencové 17 za dívkami, které sladká těcha zpátky táhne, ku předu stud zove. A buď sladkou vůní kytic jejich, nebo po nich po cestě že zbyly růže, zlatý pruh jim po šlépějích, po teplé jich stopě pospíšili bodří juni, druh se drže druha. Pěšinka je jako bílá stuha se zadními pojí pobožníky. Jsou to moudří, statní hospodáři. Vidět dobře, jak se staré zvyky k ctihodnosti vížou jen a stáří. Třeba podzim teple ještě dýchal, na ramenou modré mají pláště; na těch krejčí každý záhyb zvláště jako sochař prohloubil a spíchal. S kudrnou pak vlasů splývá v líce lemovaná kolem beranice. Tak jsou v hovor zabráni, že žádný nepohledne zpět, kde v sukních pluje žena rozšafná; jen krok jich pádný hrudy drtí, cestu ušlapuje lehčím podšvům milých poloviček. Ony také příliš nespěchají. Každé líce jako půlměsíček když se z mraků, jež se šatem zdají obarveným, noří, tváře stkvělé vykukují z šátku, z kokrhele. Nejzáze však šourají se zvolna v bílých šátkách babičky a řeční, jak by netáhla je sudba spolná, stanové kde čekají je věční. Jako při zemi když vlaštovice sem tam letnou a vždy zašvitoří, 18 když se země tknou – tak jim též sice v pravo, v levo hlava sešlá v hoři chvěje se, však hned jim starost dělá, kdyby včelička kol přeletěla. Tak jdou jindy. Dnes však pomíchaně. Hle tam počkal Stáňa Kulichovic. Vyšla děvčata, on hledí na ně, vidí, rozkročí se na polovic, a již holínkami klátí lehce do vzduchu a k Mařence se druží, hází hlavou, mluví a se chechce. A když vyšli z chrámu Páně muži, soused Kulich šťouchl Petrtýla, rukou na ně jemu ukazuje: „Hle, ta mládež, jak se párečkuje jako barva červená a bílá!“ A v tom právě jako v letu laňka zašustila dívka vedle Staňka, v sukni modré, v takém šněrování stříbrnými květy vyšívaném, že se všichni ohlíželi za ní, jak se jí šat míhal větru vanem. Ta se téměř dotkla v mimochodu Staňka, nevěrníka, a cíp šátky, kterou měla podvázanou k spodu, vítr svál mu v líc, že couvnul zpátky, a pak viděl, jak se před ním kroutí Boženka a bílou šustí kytlí. Co chtěl říci, nemoh’ dořeknouti, neb v tom také z blízka na něj svitly hrozně vážné oči Antošovy. 19 Staněk ustoupil hned k tatíkovi, k Mařence pak Antoš vážným krokem. Pohledla naň jenom levým okem, a hned hlavu ke kytičce kloní, kterou pak mu dala. On též voní, při tom hledí na tu vzácnou kytku, která před ním jak by v čas ten malý vykvetla, a hned ji do závitku – v rudý živůtek hned podvázali, spodem dali křišťál, pěkně kolem ovinuli břečtanovou snítku – tolik malovaných měla kvítků na své sukni krajkované dolem. Hlavičku pak jak vlaštovčí křídlo, vlásek vedle vlásku, uhlazené, že by se v něm snadno líce shlídlo; do zadu pak z vrkočů se klene jako závit hadů hnízdo pěkné, jiřičky v němž bydlí na podkroví. Jak z té země – leda kdo tu řekne – z které rostou růže, ten květ nový s liliemi vyrost’ z půdy naší. Oč tím květem všem nám bude dražší! Nežli Antoš odvrátit moh’ zraky, zablesklo se v pravém jeho oku, a již v druhém stanula k nim kroku paní matka; lesk co vrhá taký, zlatý čepec je, jenž kryje hlavu, pracovaný z dracounu a plíšků z doby zlaté sedlského stavu. V zadu přesahuje hlavy výšku jako helma nebo spíše křídla, 20 které kvočna nad kuřetem vzepla, luňáka-li nade dvorem shlídla, neb kdy sedá na svá vejce teplá. Čepec tento nosí od své svatby. Ne blíž, nežli na krok u nich stane, neboť kolem jako valné hradby v šířku dmou se sukně květované; za to v její fěrtoch, kdyby chtěla, kopa dětí vešla by se celá. „Pane Antoši! Chcem po neděli zabít krmníka. Řku, přijdete-li, byste pomoh’ dělat jitrnice, dostanete na talíři více o obecní hromadě, k nim zelí, co jsme v Klínkách nasázené měli. Přikoupila jsem dvě čtvrtce běle do pšeničné; buchet naděláme! Loni tatík roční zabil tele na obecní hromadu, a máme z jeho kůže já a dcera botky. Ať to stojí za to, tatík říká. Jenom přijďte dříve na krmníka.“ Mařenčin pak úsměv na něj krotký jak by děl: „Ach přijď, jen přijď!“ V tu chvíli na rozcestí kroky zastavili. Za nimi hle v klubku hospodáři v pravo, v levo rukou vykládají, jako vážní soudci, co se sváří, který oblak v kterém spadnul kraji, rozsuzují času běh a lidí. 21 A v jich středu starosta když vidí, kterak Hlohováci na Antoše podál čekají, dí do sousedů. „Hleďte na ně! Nevsadím ni groše, že ho do svého chtí dostat středu. Pojďte hodně!“ Kývli, pospíchají. „Kam pak, Antoši? I pojďte s námi! V neděli se každý u nás nají!“ Tak ho zvou a tak ho k sobě mámí. Že se Antoš rozpakoval chvíli, tu hned Kulich popostrčiv syna, by se Antoš rozhod’, s rukou pílí, „s Bohem“, by mu nenapadla jiná. V tom však sobě rychle oči protře, když naň spustí paní starostová „Co mu chcete s Bohem dávat, kmotře! Však jde s námi, nejde do Hlohova.“ A již Antoš kročil ku Mařence, Staněk uskočil jen sípnuv tence. Antoš tedy mířil do Moklína. V tom se zastavil a v před se dívá, ana s cesty Hlohovské naň kývá ženská ruka – ruka Boženčina. Kývá sestra. Když jít nechce za ní, ona ruce na oči si klade, slzou mokří svoje líce mladé, potom k nebi ukazuje dlaní. Rozběhnul se Staněk, tatík za ním, chyt ho za kazajku, vlekl zpátky. Za sestrou šel Antoš. Vzduchem ranním rozlehl se křik a smích a hádky, 22 zástup míchá se, a v jejich středu sem tam čepec panímámin blýská. Tak to bylo asi ku pohledu, jako v mračnu, když je bouře blízká. A tam na Hlohovské cestě kráčí bratr se sestrou. A někdo vzadu cvalem spěchá, k předu shýbá bradu, dlouhé nohy sotva sobě stačí v kolenou se nazad ohýbati. Kabát letí za ním. Dechu tratí, už je dohonil a křičí znova: „Bůh vás pozdrav na oudech i duši jako mne! Hle, tak to pěkně sluší bratru se sestrou z Božího slova.“ Tkadlec Barácký jim dává ruku „Spěchám tak jak anděl Habakuků; když jsem pohovořil s Pánem Bohem a tak duši k nebi hledět navyk’, dost jsem zvěděl, ale více mnohem rád bych zvěděl. Ne proč večer slavík, ráno zpívá skřivan, ale taky o tom všem, co viděly tvé zraky v cizích zemích. Sám i já tam pobyl, když jsem na zkušenou v světě robil. Abychom si, Antoši můj milý, o těch věcech, které tajny budou vezdejšímu oku, promluvili, a jež nenavštíví mysl chudou!“ Hovořili, slovo dali k slovu, pomalu až došli ku Hlohovu. Bílé štíty nových výstavností vyzírají ze zahrad; kol ploty, 23 podél nich, jak vyhlížejí hosti na hod dívky za humny, tak stromky za stavením. Jdou tu na novoty. Z kamena neb ze špalíčků domky, ovržené maltou, okraj střechy šindel kryje, došky přistřiženy, netřesk v čeřenu a hladké mechy, okny do vsi dívají se stěny. Barácký tu vidí, že si zašel. „Pojďte poobědvat s námi, strýčku!“ praví Boženka – je smutná v líčku. „Musím domů, trápí mne zas kašel, stará musí květ mi z lípy vařit.“ „Však vám také uvařím, a pro dnes nechte Veroniku hospodařit. A kdo by vám barák za dne odnes’!“ „Není strachu!“ tkadlec dí a kročí, aby s nimi zased’ za stůl v rohu, aby řek’, až v míse lžíci smočí: kdo dá chudým, dává Pánu Bohu! Na kraji hned vesnice, hle, stojí půllán dřevěný; má okno dvojí do návsi a jedno od komůrky do polí se dívá, v nebe, v luka; na ně jistě večer někdo ťuká, a psu hází, aby mlčel, kůrky. – Stěny bílé, černé prouhy přes ně. V lomenici vedle sebe těsně dutá okna dvě, z nich koukají se turků hlavy zelené a lysé, ještě výš pak, napsáno kde stojí: „Vystavěno bylo léta Páně...“ 24 visejí tam velké šedé báně, z nich se jako z úlů vosy rojírojí. Posada hle visí ve vikýři plna homolek, a jako střapce kytky makovic sem vábí vrabce, kteří s hlukem po střeše se pýří. Však už na ně kočka hlavu zdvíhá lezouc tiše z vikýře, a číhá. „Hle, to stavení! Ach, milé děti, sbírám doby zašlé do paměti, vím to, všechno vím!“ – I vešli tedy, obědvali, potom na dvůr vyšli pod ořech a k horám upnou hledy. „Hle, co tak se člověk napřemýšlí – vede slovo tkadlec – o životě. Stojí tady tak jako kůl v plotě, jenž byl stromkem, šediví a hubne, potom přijde smrt a hlavu srubne. Kašlu moc. Nu, poručeno Bohu. Umru brzy – vše vám říci mohu. Vidíte, už bělají se hory. Jak se říká, je tam nebi blíže, proto lidé jedí míň: chléb sporý! Zemi tlačí ukrutánská tíže, proto je tak skoupá, málo rodí. Jíti nejdál – nejvýš – ó, má děcka! Tamtady Bůh s nebe na zem chodí, neb s těch kopců zem je vidět všecka. Odtamtud vy pocházíte vlastně. Bylo to – i darmo vésti řeči! Blah, kdo přestál bědu světskou šťastně. 25 Chalupy dvě, žádná o nic větší, se stráně se zadívaly v říčku, jak dvě panny, když si myjí nohy. Se stromu sem pták přiletěl mnohý; obraz svůj tam maje za samičku, která na něj čeká na jabloni, sletěl k vodě, zavadil jen o ni, a vzlít’ sklamán k slunci sušit peří, dálku nebe od země si měří. Tak to bylo s vaším panem tátou: Uviděl v tom jednom domku štěstí, a já počal mezi ně se plésti, až on ustoupil, však s bolnou ztrátou: Veronika právě dorůstala. I já byl jsem mnohem mladší soka. Slechli rodiče, že dcerka malá s boháčem se schází u potoka. Bylo nářku: Chce prý zavést dítě. Toho ovšem použil jsem hbitě, požádal jsem jménem Páně za ni. Dali mi ji rádi, bez zdráhání; byl jsem pilný, pobožný a k tomu chaloupky že naše sousedily, daleko že nebude mít domů. Co jsem to jen spáchal! Hleďte, milí! Tatík váš to hvozdům houkal v žalu, žena má se mojí necítila – zastih’ jsem je spolu na úvalu. Chtěl jsem proto – mou by jednou byla, stěhovat se do hor dál. Však ona, když viděla chmury, jak se valí, jako by se hory otvíraly, myslil jsem, že hrůzou hned mi skoná: 26 „To jdou hory!“ Vzpomněla si báje, kterou doma bába vyprávěla. Tedy v jihu jsem jí líčil ráje, až konečně řekla, že by chtěla. Tak jsem usadil se na Moklíně. Ale Veronika – Bůh mne káře! zlá se to z ní stala hospodyně: vlasů nečísla, nemyla tváře, k Pánu Bohu se mi nemodlila, který pro to vzal nám starší děti. Tepal jsem ji, aby lepší byla. Bude, bude – co chová to smetí. – Tu váš otec – mne jako když bodne – že prý by rád v úrodnější kraje; v červené té půdě neúrodné že mu teskno, zde prý pšenka zraje. Tak mi vzkázal, brzy za mnou přibyl. Přiženil se tady do Hlohova; já byl družbou, a pak jsem mu slíbil, synovi že družbou budu znova. Připomněl mi u nás Petrtýla, že má dceru. Divil jsem se tomu; nehezká přec měli spolu díla, nebyl znám však spor jich ledakomu. Samotář byl, vždycky zamračený tatík váš a s nikým neměl spolku. O záhon šlo, tebou posázený potom stromky. Tatík bez okolků, když tam Petrtýl chtěl na úhoru orat zase – v delším byli sporu – došel na statek se k svému hláse, co dál, nevím, ale všechno zdá se, Petrtýl že prchle spáchal cosi, 27 a já tenkrát za večerní rosy na jich přání mezníky jsem sázel. Když mne tatík váš pak vyprovázel, řek’, bych mlčel, on že záhon dává, ať tam pro každého roste tráva. Takto občina se rozšířila; bez toho tam dřív jen pastva byla. Přece však už na smrtelném lůžku řekl mi, že v Moklíně máš družku. Dej jim tam už Pán Bůh věčnou slávu, lehké odpočinutí! Jak vše se mění: na Veroniku ni pomyšlení, jak ji viděl v umouněném hávu utahanou. Ale vaši matku vídávali často uplakanou. Na pravdě jsou Boží! Leží stranou – však vy víte! Dobře jim tam v chládku.“ Tkadlec domluvil a zakryl líce rukama. I řekl Antoš jemně „Dej jim Pán Bůh nebe! Jejich plémě, milý strýčku, ať je šťastné více!“ Boženka pak zdvihla ruku výše a zas ve klín padnout nechala ji, zdvihla hlavu, slzy přetékají, chtěla je zpět přelit v jejich skrýše, nepřelila – v zástěru je chytá. – Dlouho ještě strýček pobyl s nimi, a když tma, co v lesích spala skrytá, vylézala v kraj, a nádech zimy luka šedivil, on vrznul vrátky, odcházeje ohlíží se zpátky. 28 A tam bratr vedle sestry sedí na prahu a hlavy k sobě tulí, jako ptáčata dvě k horám hledí, nad nimiž se hvězdy zalesknuly. Spěchal tkadlec, v bílou cestu dupal, myslil si, co bude doma křiku, že tam nechal samu Veroniku, hnal se do vrchu, až hlasně supal. Když byl za sadem, tu napnul uši: zdálo se mu, v tmavé kupě domů křik že jakýs klid večerní ruší – s druhé strany psi štěkali k tomu. A jak smysly všechny upjal ke vsi, z podobrví oči jeho vidí, pod nebem jak leh’ by velký lev si, na kterého doráží křik lidí, dorážejí psi, an vraští brvy – chvoj se temní víc, a zívne táhle, otvírá hle oko ponenáhle: měsíc nad les vychází. Blesk prvý jak by bodnul chodce v kroku líném, předhánět se počal se svým stínem. Doběh’ k baráku. Co vidí, slyší? Veronika celá upachtěná stojí na špalku, by byla vyšší, a kde jaká zaslechla jen jména, hází přes plot na svou protivnici. Kuliška tam za plotem se kasá, rozhazuje faldy na suknici, skáče hněvem, volá ďábla, rasa. 29 „Horačko ty, z lesů vyvedená! Jsi jak netesaná horská stěna, neznáš mluvit řečí zdejších lidí. Byli tě sem dlužni ďábli sami. Místo ženichů ty za pannami chodíš, kuplířko, až Bůh se stydí!“ Takto křičí, k zemi sedá, vskočí, běží k plotu, sama sebe ruje – jen tam té se dostat do vrkočí! Veronika po ní přestřebuje, směje se, a hledí jako sova: „Haha, kmotro, zrazím, naschvál zrazím. Co by ďála dcera statkářova s vaším Staňkem? Jazyk nevyplazím, že by na hřebík ho pověsila, aby klátil nožkama. Má milá, dejte vy si pod pokličku synka!“ Ta však vzpomněla si na polínka, do prsku jež chtěla přiložiti. Už je přes plot hází, sebere se, utíká, až hlava se jí třese, Veronika za ní! Tu ji chytí třesoucí se ruka manželova: „Co to, ženo, děláš?“ Pachtí se s ní, a kol stíny za stromy se těsní, za kmen každý posluchač se schová, ale s hůry mezi stromů snětí plny měsíček se dolů dívá, v celou líce šíř se pousmívá – a tam z chaty pláč je slyšet dětí. 30 III.
Vyšel Antoš z rána do Moklína na odvar, hlad srdce spíš ho nutí. Šedý mráz a studená mha líná, ze stavení nejde nikdo s chutí. Husy křičí na dvoře jen samy, ptáků není, aby zazpívali: ti už někde v jihu pod palmami vzpomínají na svá hnízda v dáli. Který zbyl tu, volá k druhu: Počni! Den je sic, však ticho posud noční, každé vrznutí – zvuk pronikavý. S prahu selka dobré jitro praví, zívne dlouze a jde do světnice vzbudit chasu, kravám dávat píce. Antoš kráčí po vsi. V stranách v řadě půllány a chalupy a chaty. Všechno nově vyhlíží a mladě. Před stavením stromek kudrnatý, za ním jak dvé dívčích očí blýská okénka dvě. Stromek dole užší, širší na hoře – tam mu to sluší, a tak vyrost’; jinak roste víska: tu dvě čáry svismo, ale na nich druhé dvě se šikmo protínají, mezi nimi okénka dvě plají, v nich se dívky modlí za dob ranních. 31 „Hle, pan Antoš!“ soused ze vrat volá. „Kam tak z rána jdete na výdělek? Inu srdci nikdo neodolá. I ba, jářku, nic bych se už nelek’, kdybyste nás na svatbu zval brzy. Víte, sousede, však, co nás mrzí? Z Moklína že díváte se k nebi; budem vás mít tady zapotřebí. Nechceme už chodit do Moklína – ať je pro se každá obec jiná! Máme přít se o každý kus drva, o kus meze, obce, o starostu? Rozdělme se! Tak to bylo zprva; strouha hned od mlynářského mostu byla mezí – tak dí pamětníci. Ještě děd můj oral k bažantnici a zas nazpět. Občina pak celá pásla vždy jen naše ovce, vepře, lesa půle by nám příslušela. O slunce se v nebi nikdo nepře. Jsme my menší? Litery též známe. Z novin víme, koho volit máme, za humny co stalo se a děje, jako víme, odkud vítr věje. Umíme i péra dělat z brků. Ba, my dřív jsme měli pány s krku. Vy pak byl jste u nás od jakživa, jako topol mezi stromy bývá!“ „Byl a budu!“ Antoš vyřkl rázně. „Cesta do Moklína stejně dlouhá jako nazpět. Zanechte vší bázně!“ I šel dále, kam ho vedla touha. 32 Na kraji však ve vsi sešlá chata: silák Švejda z malých leze dvírek, sehnout musí záda košilatá, v hlavě plno sena, chmýru, pírek, oči ještě nesnesou mu světla. Zaklel hlasně, neb mu střecha sletla v nočním větru. Do chléva vztáh’ ruce, vyvlek’ tele líné, táhl prudce, vyhodil je přes plot na zahradu a pak na kůl podepřel si bradu. Viděl Antoše a zahelákal: „Přece vás ďas do Moklína vlákal? Sperte je tam! Však my přijdem na ně!“ Při tom vzepjal na tu stranu dlaně. „Boženka vás honí! Vidíte ji?“ A již ruka Antošova v její, stiskla ji, a tak mu domlouvala: „Přece jdeš, můj bratříčku, k těm lidem? Mařenka mi Staňka odlákala!“ A jí Antoš moudře praví s klidem: „Nebuď bloudek! Všecko uvidíme. Jdi jen domů, čeleď ještě dříme!“ Vyšel tedy ze vsi. Z kouta lesa vítr rozběh’ po celém se kraji, úpí každý strom se zimou třesa, vrány, co tu samy krákorají, když chtí vzletnout, vítr sráží k zemi, stromy láme, metá haluzemi, ba i stíny jejich prudce škube chtě je urvat; hroudy kulí hrubé. Všechno v jednu ukazuje stranu, jako prstem velkým. V prudkém vanu 33 je se bát, by všecko nesletělo, co zrak vidí. Tak je Antošovi, který sotva stoje drží tělo. A v tom vítr klobouk vzal mu nový, kutálel jím po poli. On za ním, chytal, lapal, unik’ jeho dlaním, až jej chytil blízko u Hlohova; na hlavu jej vmáčknul, vyšel znova. Šel a přišel Antoš do Moklína. Na statku už vepře opařili, po stavení všude ruch je čilý, ze síně se kouřit započíná mastná pára vůní nasáknutá, kterou dychtivě pes venku klutá. Od trámu, hle, opařený, lysý, bílý tvor až ku podlaze visí. „Pán Bůh požehnej!“ dí Antoš vkročiv, pleská rukou od shůry až dolů; ale Mařenku v tom vedle zočiv kročil k ní, a šeptali si spolu: „Maminka mi řekla, abych trochu, až sem přijdeš, na tě hněvala se, že prý cestu k nám zná více hochů, po druhé bys nezacházel zase!“ Bázlivě se smála, to mu pravíc, on pak zrudnul, pleskl do nohavic rukama, i potřás’ ramenoma: „Vždyť jsem nebyl už tak dávno doma!“ Mařenka, jež zástěru si bílou odepjala, jemu přivázala, pomalu by do pláče se dala. On však ruku stisk’ jí takou silou, že jen jedna slzka vyskočila, 34 ta co právě přichystána byla, ale bolest průchod našla v křiku. Ohledla se selka od peklíku, volá dceru, že tu není voda, a pan otec Antošovi podá sekáčky dva, aby maso drobil. Seká Antoš hybně v tučné maso, klepe hlučně, jako by se zlobil, a pan otec velí dále: „Chaso! Štětiny mi dobře uschovejte, aby uschly; budou na kartáče. Měchýř vymněte a k trámu dejte, zažeňte psa, už kol něho skáče! Až pak vyschne, Mařenka mi k němu šňůrku vplete do modrého lemu. Potom v komín udělejte tyčky, napícháme pěkně kýty na ně; uzeniny bude požehnaně! A teď počnem dělat jitrničky. Nuže, Antoši! Jak, Hlohováci dohonili v neděli vás přece? K sobě letnou ptáci z jedné klece!“ Jemu Antoš vtipem za vtip splácí: „Lépe šlapat na své pole cestu; pod kabátem ještě nosím vestu!“ „Hle hle, vida!“ spustí panímáma, „sestřička se bála domů sama! Nu, nás bylo cestou ovšem více, sestřička šla sama a nás věru mnohem víc!“ I hořelo jí líce, že je ukrývala pod zástěru. 35 „Nezlobte se, paní matko milá; Boženka mi jedna z rodu zbyla, má se ke mně jako vlaštovička, vyhlíží mne, vracím-li se pozdě, zpívá sama jak drozd v panském hvozdě, až mne vyzpívá. Tak se mnou vyčká do mé svatby, sama vdavek nechá. Však mne těší, říká, naše střecha! I vy na zlé vykládáte křivě, pane starosto, že na sousedy pokřiknu, když v jedné ořem nivě, stanu před vraty, že naposledy z kostela snad po té cestě pravě po slovu a Boží kráčím slávě, kudy oni chodí po pěšině!“ „Ticho, ticho!“ Otec rukou točí. – „A teď pojď sem, stará hospodyně, vous mi zapleť pěkně do vrkočí. Ticho! Ticho! Byli jsme a budem při právu a při tom, co je k obci. Boháč po svém ohledni se chudém, a co žebrák v nouzi ukrad’ sobci, potrestejme milosrdným slovem. Kdo však posunout chce dále domy od sebe a mní, že právo zlomí, spusťme smích až slyšet za Hlohovem!“ Spustil smích, však Antoš v maso buší, jeden druhého div nepřehluší. Tak je konec slova, konec řeči, a pan otec nacpal jitrnici dlouhatánskou, nad ostatní větší, držel ji, a divili se všicci. 36 Pak ji v kotli vaří panímáma. Na prkno se řídko prostře sláma, na niž jitrnice, vidět dceru, kterak kladouc vede sobě skočnou. Ale Antoš s otcem sekat počnou. Vousatý se shýbnul pro sekeru, bezvousý mu drží vepře k ráně. Naběhly tu starci žíly v skráně: už jen půle visí, druhou půli Antoš drží, podpíraje zdůli: tuto půlku v komín rozsekají, druhou chasa nese na ramenou oblizujíc hubu zamaštěnou, na špejchar ji k trámu věšet mají. Tak se chystá obec na hromadu, a pan Antoš do Hlohova domů. Když pak došel s Bohem na zahradu, ze zakmene hruškového stromu vyběhla naň mladá nevěstinka. Zahuboval na ni Antoš jemně: „Ty, ty! Marná! Bosa po kolínka, a je mrazem pokryta už země!“ Ale ona usmála se s bázní: „Antoši můj! Jak se tě zas bojím! Však to znáš, jak naši jsou vždy rázní, popíchli se každým slovem tvojím. Počkej, počkej! Jaká to jen slova! Kdybych já tak byla někdy řekla, stihla mne vždy metla tatínkova, jestliže jsem k matce neutekla. Musíš býti hodným k tatínkovi!“ To řkouc dívka, vlas mu kaštanový 37 zvolna hladí, ale on se směje: „Milá holko! Třicítka už mně je. Já už odrost’ tatínkově metle. Tys však ještě poupě nerozkvetlé. Jdi jen domů, já jdu také domů! Nechoď bosa!“ dodal ještě k tomu. I šla dívka, v klín se vrhla matce, a ta vyšla, hrozíc za Antošem: „Ať ho můra chytne v křižovatce!“ Vždyť jí také při jídle dal košem! Takto tedy přípravy a kroky ku hromadě obecní se dály. Takový je obyčej ten stálý, jak je dnes, tak býval před sto roky. Hospodáři scházejí se volně. Hle, tu soused Hanuš vrznul vraty, a s ním chalupníček boubelatý; prohledli si dříve vozy v kolně, nežli vešli s úctou do stavenístavení. Za chvíli si vrátka podávají sousedé, co blízko v lesy mají. Mezi nimi ani jeden není, jenž by ruce klidně držel v zadu, nebo v předu držel založené. – A tu, hle, ne vraty, přes zahradu, by si nadešel, se Kulich žene. Posléze však ze všech Hlohováci jako spiklé vrabců hejno letí. Ve prostředku jich se Antoš ztrácí, kol něho se kupí jako děti. Přede dveřmi Antoš zůstal venku, a když druzí vešli, nahled’ v chlívy, 38 v maštale šel koňům hladit hřívy, hledal, čekal marně na Mařenku. Zasedli už páni sousedové za stůl po řadě, tak, jak kdo přišel; a pan starosta je vážně zove ustat v křiku, aby každý slyšel, aby také stranou dali dýmku. A z nich žádný nebyl na výjimku, hned se skutkem jeho slovo stalo. „Obecní nám knihu otevřete – pole bílé, černou cifrou seté – kde se přijalo, a kam se dalo, všechno vyčtěte a nezmaťte se, všichni zvíme hned, co rok nám nese!“ K tomu slovu ten, co počty píše, vzal si brejle, vsunul na nos výše, vykládá vše pěkně po pořadě, úhrn snáší, když přečetl stránku, na konec pak klidně bradu hladě a svých počtů zavíraje schránku, nazpaměť jim hlavní sumu říká, a zas brejle zvolna s nosu svlíká. „Slyšeli jste všichni hospodáři?“ Starosta dí v rohu na stolici, na vše strany obrací se tváří: „Soused Včelař nám chce něco říci!“ A ten, jehož otec pojmenoval, hlavu skrčí v pravo, skrčí v levo: „Inu myslím, aby se mi poval, jejž mi tehdy – hodné bylo dřevo – vzali ze Hlohova sousedové, zaplatilo, nebo dalo nové!“ 39 Jak to řekl, jedna polovice ze sousedů kývla hlavou dolů, ale druhá vstala se stolice, rukama se zachytila stolu, dvě a dvě se koukly na se tváře. – Však pan starosta je vstanuv káře: „Ticho, ticho! milí občanové. Máme tu věc vážnou, spory nové; vezměte to v mysl, zisk i škodu, uvažte a považte vše v shodu!“ Řekl jeden z prostřed Hlohováků: „A kdyby vás přišlo jako máku, – já ten poval mám – já mám ho, víte! Ale nedám; občanem jsem taky. Nepřijde si na mne ledajaký! Mně se dostal; snad mi závidíte? Holečkové, co mám, to mám, nedám!“ Jak to řek’ a doložil svou rukou na stůl udeřiv, hned všichni tlukou – jak kdy uzdu pustí neposedám – na stůl rukama a spustí hádky. A v tom právě vrznul venku vrátky tkadlec Barácký, a na zahrádce, kam si zběhla dívka od své práce, milenci se udobřují z hněvu. Tkadlec nesa zapovité děcko pokřikl se tváře do úsměvu: „Bůh vás naprav! Prostojíte všecko, co tam ve hromadě ujednají!“ I šel dále: rád on slyšel řeči, třeba jenom v koutku pozdálečí, 40 řečnil k sobě, odporoval v taji, kýval hlavou, do řeči hned vpadnul, až ho někdo zakřik’ a on zchladnul. Nežli ale vešel do hromady, za kabát ho dívka uchopila: „Barácký! Ach, dejte honem rady! Vždyť vám vždycky mysl moudrá byla. Antoš dnes chce držet s Hlohováky. Ach, už zase všichni se tam vadí, a já vím, že Antoš spustí taky, proto ho chci schovat do úkradí tady v keře, v listí na zahrádce, aby nepohněval v prudké hádce tatínka a maminku snad taky. On se mi jen směje na rozpaky!“ „Mlč jen, holko!“ Barácký ji těší, a již s děckem po záhrobni spěší. Nevšimli si, když on ostýchavě vešel s Kristem na rtu všecky zdravě. Zdvihá obočí při každém slově, myslí, kterak porovnal by všecky, aby příklad z bible nebo světský v podobenství přednes’ Ježíšově. Abraham a Lot se také přeli; v knize pak prý četl malované, kterak před Žižkou jsme kněžnu měli, tu co věštila, kdy co se stane. A ta kněžna dobře rozsoudila, mezi bratry pře když jednou byla. „A co tehdy v horách,“ mluví dále, „ten rok padnul sníh o svatém Janě, 41 z druhé vsi se přeli s námi stále, že prý z jara všechnu vodu na ně natáhnouce splavujem jich domky. A kdo, sousedové, byl by taký? Ale vše se stalo nevědomky. Přišly z jara vždycky horské mraky, spadly na hory a strhly hráze. Rvali jsou se. Jednou stěžovali u strýce si mého na nesnáze. Písmákem byl strýc můj, známý v dáli, dívával se od baráku s kopce v lesný důl, a hlídal mraky nad ním. Ten měl srovnat s námi obžalobce. ,Chopte lopaty, a v lese zadním jedno ráno, druhé odpoledne rozveďte si potok na tři strouhy; jděte s Bohem!’ A tak v chvíli jedné ukončen byl spor ten tuhý, dlouhý. Uvidíte podnes na Příchvoji, kterak do vsi potok běží trojí. A vy, hospodáři, co se přete? O strom? O les? Pánbíček to vidí! Jak jsi krásný, zelený můj světe! Sázet hodně stromů – prospěch lidí. Pohleďte! když chcete, jak to roste. Jako Pán Bůh dělá: život množte! Sázejte, a na Boha zrůst složte. Stromek vsaďte, za listí mu proste. Vždyť bychom se báli vstáti ráno, kdyby lesy přes noc znikly kolem, jako komu šatstvo odebráno, probudí se v těle nahém, holém! – Zelení jsou tvorové to Boží, 42 a má zásluhu ten, kdo je množí, i je hříchem vésti o ně spory!“ Takto horlil tkadlcův hlas chorý, zakašlal se, houpal v rukou hbitě probuzené, rozplakané dítě. U stolu však leckdo hlavou kroutí, jiný dí, že milo poslechnouti, ale všichni rudí jsou jak prve, že by snadno natočil z nich krve. Však tu právě hospodyně milá na pekáči nesla jitrnice; a tu jeden, hněvný ještě sice, tu i druhý, když se přiblížila, blaženě k ní ústa rozesmával. Na chvíli tak ztichnul křiku nával, a jen skřipot talířů se slyší, jako skřípe zlostník, kdy se ztiší. Také v koutě Barácký se činí a je hotov dříve, nežli jiní. Oni ještě nedojedli ani, když on pěkně poděkovav paní, utřev ústa, zahovořil znova: „Připadlo mi, sousedové milí, byste obec na dvě rozdělili!“ Jak by zahřmělo hned na ta slova, že sám tkadlec zalek’ se, co řekl: každý mrštil vidličkou a vzkřikli, že až pes, jenž pod stolem byl zvyklý, vyskočil a polekaně štěkl. „Ten to vyřkl!“ Volají zas oni, kteří z Moklína si v kupu sedli. 43 „Však jsme o tom doslechli už loni!“ A zas Hlohováci slovo vedli: „Dobře vyřkl! Dávno jsme už chtěli, ale jak s tím ven, jsme nevěděli!“ Starosta pak níže kývnul hlavou: „Nevolil jste, brachu, radu pravou; znesvářil jste obec – odejděte!“ Tkadlec zmaten, jazyk v ústech plete, ale vida, kterak před ním stojí hospodyně rozdurděná celá a jí v ruce vařečka se chvěla, kráčí ven, neb o dítě se bojí. Však pan starosta vstal, vážně velký, bradu sklonil níž a dlouhé vousy jako bujný len, jejž předou selky, po celých se prsou jeho trousí. Vztáhl ruku v rohu do přihrádky, vyndal z něho v ruce napřažené právo selské, pěkné upletené z býčích střev. Tu konec bylo hádky, když on, starosta, je drže výše takto promlouval či hlásal spíše: „Sousedové! Pět let právo spalo od té doby, co jsem naposledy zdvih’ je na návsi, když zapadalo slunce v levo od kopce. – Já tedy s právem spěchal, abych bránil otce proti synům, když jim vedl domů druhou matku v padesátém roce. Lidé tenkrát nasmáli se tomu. Od té doby, jářku, právo toto bylo s pokojem, až po den jsoucí. 44 Z moci své vás napomínám proto: Pokoj s vámi!“ – Jako by chtěl tlouci, rozpřáhnul se právem ještě více, bouchnul na stůl, až to rozlehlo se. Sousedé pak sedli na stolice tiše hovoříce; zraky kosé ku dveřím jen vedou Hlohováci, jeden po druhém pak ven se ztrácí. Najednou však jako posilněni přihrnou se všichni; s nimi v zadu Antoš kráčí naposledy v radu; Mařence, jež vzlyká od prošení, vyvíjí se z rukou, stane k stolu, k němu všichni pozírají v kolu. – „Občané a milí hospodáři!“ zvolal Antoš, v líci jen jen září. „My jsme přišli dohodnout se s vámi. Máme sousedstvo, ves výstavnější, k městu bližší, větší nežli zdejší; je vám dobře úmysl náš známý. Milí zlatí, svět chce teď už více. Jsou v něm města, obce, velké státy, vše se řídí svými potentáty, každé zvlášť a těch je na tisíce. Milí občané! Ty staré doby jsou už za lesy, a v obci vaší. A to právo málo vydalo by! Koho pak už býčí střevo straší! To už aspoň schovejte si někam – já se takou hračkou nepolekám!“ Nedomluvil Antoš. Už tu byla, přiskočila dívka, ruku vztáhla, 45 plačíc po dětsku ho udeřila. Probudila ho ta rána náhlá; a hle, oknem tkadlec na něj volá. Ovšem neslyší, neb kolem stola bouře veliká se z toho strhla, a již Hlohováci: „Švejdo!“ křičí. „Švejdo! Švejdo!“ Ten se vzhůru vztyčí, stůl i lavice se náhle zvrhla. Sousedové z Moklína se dusí na podlaze stísnění, a k zlosti oknem na ně plno hledí hostí, i to slunko, posměváček rusý, které právě jak by v okno slétlo; o sklo tříštilo se jeho světlo, a těm právě prudce v oči svítí, že je nemohli ni otevříti. Tak se hromada ta ukončila, jaká onde za sto let jen byla. 46 IV.
Hustá mlha vezpod potemněná, výše světlejší, a z bílé půdy v oblouk roste zmrzlá báně sklená, v které plamínek se rozžeh’ rudý. Ale dole jak by v mrazu tuhém zhoustl kouř se rozliv k zemi temně, roztrhnuto černavým je pruhem bílé nebe od zbílené země. A v tom pruhu jako malované bílou křídou topoly a chýžky. Nad nimi jak nad Betlemem plane velká hvězda s bledé nebes výšky. Není to však zmrzlý obraz v ledu, co je Antošovi na pohledu, který v sněhu bílé stopy dělá cestu sobě raze do Moklína; nebo hle, jak leze od komína z šikmé střechy, jež se pod nim bělá, roztrhaný dým vždy v širší kruhy šikmo do nebe v kotouči líném, jak přadlena, jež pod komínem na přeslici vinouc kužel druhý, vypředený koudel vyhodila, a dál počne, s pohádkou kde byla. 47 Však to není koudel od konopí, ale Veronika chrastím topí. Ji pak obsypaly drobné děti, musila jim zase vyprávěti o té bílé bábě od severu, na horách co v kožíšku si sedí, do rukou si dýchá; – v podvečeru je ji vidět, když tam děti hledí. Bába ta má v moci krásnou pannu. I šel králevič se zlatým vlasem hledat nevěstu si v cizí stranu; našel lilii tu s lidským hlasem. Tato k němu žalně promluvila: „Dobrý poutníčku! Jsem sličná panna, kouzlem báby věčně upoutaná, – královská jsem někdy dcera byla, v bílý květ mé zakleto je tělo. Dám se tobě, kdyby se ti chtělo k vůli bábě udělat tři práce.“ On se rozhod’ a byl hotov krátce. Horu sklenou rozbil, draky pobil, bábě kožich na zeleno ušil, živé ptáky potom takto zrobil: uříz’ proutky, na jich kůru bušil, do špičky je sřízl na zobáčky, na jižní je vítr teplý hodil, který foukal v ně; tak piští ptáčky, a tak pannu krásnou vysvobodil. Takto matka dětem bajku spřádá; předouc niť i mysl souká ráda. Zatím venku Antoš v okno hledí, zří, jak po stropě se stíny mihnou 48 od toho, když uvnitř do popředí někdo vstoupí; nebo se to líhnou z oné pohádky i živé zjevy. Podepřel se Antoš – ani neví – v nízké okénko, až po pás celý. Děti rázem odskočily všecky, za oknem když lidskou hlavu zřely. Zmizela však ve tmu na křik dětský, a hned slyšeti, jak někdo buší venku na dvéře. Vstal ode stola, kde čet’ bibli, tkadlec a ven volá: „Kdo to je, co noční poklid ruší?“ Ale poutník temně ozval se mu, poznali se, vyšel tkadlec k němu, stáli spolu sami na záhrobni. S nebe létli chumáčkové drobní jako peří, ptáček pelichá-li; vidět je, však padnout slyšet není. Pro kabát šel tkadlec do stavení, dětem řekl, jež se ještě bály, že to Antoš přišel ze Hlohova. Odešli pak muži beze slova. „Milý strýčku! Stýská se mi po ní!“ praví Antoš, hlavu níže kloní. „Nechci říci, že jsi dost už velký, nebo vím, že v citech nejsi mělký; ale když se stalo, hledej znovu. Chceš mít zrovna dceru starostovu?“ „Musím ji mít!“ Antoš horlí prudce. Ale tkadlec chopil jeho ruce: „Jsi už velký, nezlob se tak na mne. Však jsi stavěl naděje jen klamné, 49 když jsi je pak vlastni rukou zbořil, tchánu, tchyni jsi se nepokořil!“ „Ba jsem velký dost už chvála Bohu: třicítku již skoro čítat mohu. Neumím již hrát si na chlapečka, a spíš někdo mládencem mne přečká, nežli bych se odřeknul vsi rodné. Však to dítě krásné, tiché, hodné, které jsem si hlídal od malička, nenechám jí! Dopustím se spíše, že jí žluče vleju do srdíčka, ať s ní staří sejdou ve své pýše! Však se dosti provinili otci. Tuším něco, že to máte v moci, by mně ihned svoji dali dceru. Však se něco stalo mezi nimi, co jste nedořekl v podvečeru ondy, když jste na začátek zimy u nás vypravoval. Vím to asi, že mám právo k starostově dceři, vyhrál-li můj otec na soupeři. Jedno vaše slovo všechno spasí.“ „Nespasí, můj drahý! To je pravda, že jste od otců snad zasnoubeni, ale, brachu, časem vše se mění; k nesvárům pak příčina se zavdá, povím-li, co přimělo je k tomu, že to průhon, kdes nasázel stromů!“ K tomu Barácký si vzdechne, v nebe obrací svou tvař, i ruce spíná, zapomíná, že ho v ruce zebe, není tuto: říš ho pouta jiná, 50 tam kde ohněm postřiknuto zlatým nebe zjasněné jen srší leskem na oslavu Pánu a všem svatým. Po zemi však bílé pod nebeskem shýbal Antoš hlavu, jak by hledal, co druh jeho v nebi našel právě, a zač na tom světě nic by nedal. Antoš hledá, jako dívka v trávě pro milence na kytku když sbírá. A co našel? Stopa vedle stopy, vyšlápnutá v bílém sněhu díra. Jako uštknut hned se Antoš vzchopí, k jedné stopě druhou kvapně hledá, a tak došel po nich od souseda, od Kulichů přes plot na dvůr statku, a tam zašly v různých kroků zmatku. Obešel si Antoš za stavení. Okénko se u komůrky svítí. Jak skrz měsíc v nebe popatřiti dychtí on, však záhrobeň že není, obaluje Antoš v sněhu kuli, v rukou roste mu, čím dál ji válí, že by sotva dva ji obejmuli. Ještě jednu; dvě na sobě stály, třetí na ně potichounku staví. Byl z nich sloup. On vylez’ na něj tiše, beranici do ruky sňal s hlavy, skrčil se, psa zaštěknouti slyše, ale pilně do komůrky hledí. U plotýnky samotná tam sedí, láme dřívka, do prsku je klade, teplou rukou hřeje líce mladé, 51 truhlu otvírá, z nich knížku béře. Otevřela, kde má pavučinku: přilepena je už na liteře, přilepena slzou v šedém vínku. Přidala tam slzu, poklekla si, rozpletla si černé, dlouhé vlasy, pak tři prsty dala dohromady, na čele pak, na ústech a hrudi dělá křížek plná svaté vnady, Bohu šeptá, co jí srdce trudí. A v tom jako by ji za vlas chopil, vyskočila poděšená celá. Hledí v okno – nic tam neviděla, jenom bílý sloup, jejž onen stropil. Ale slyší štěkot psa a křiky. A to venku Staněk z přástvy vyšel od starostů, a jak jsou už zvyky, hospodář šel na práh s nímním. Tu slyšel, jak pes vrčí, štěká na zahradu. Křiknul na čeleď; však Stáňa v kvapu běžel napřed sám a zmizel v zadu. Za ním druzí, ale jeden z chlapů viděl státi Baráckého podál, který posud zrakem v nebi hlodal. Zaslechnuv je, „zebe“ zvolal na ně, ale vida klam, své roztah’ dlaně, hlavu skrčil do ramen, jež trčí výš půl hlavy, jako když ho strčí, upaloval přes zahradu domů. Chasa ovšem zasmála se tomu. Na záhrobni zatím u baráčku už naň Antoš čekal, plný sněhu. 52 „Co to bylo? Jakous to měl rvačku?“ Ukázal mu Antoš, tam jak v běhu přes plot u Kulichů někdo upad’, pak ho do vrat bylo vidět cupat. Tkadlec hledí v okno; tma tam bylo. Kročí k Antošovi, prst dá k nosu, hledne k nebi jasnému až milo – schýlí hlavu, ruku drží v šosu a tak hovoří: „Hle, milý brachu, modlil jsem se, hledě do nebíčka, by mne Pán Bůh zbavil toho strachu o tvou svatbu, nežli zavru víčka. Jinak jistě byl by mi hrob malý, nebo jsme si to tak ujednali s nebožtíkem, máme-li se sjíti, o dětech že dobré jemu zprávy musím přinést, že jsou oba zdrávi, oba šťastni. – Hle, jak to tam svítí; myslím, Antoši, že v této záři je nám poblíž. Žádal jsem ho vždycky, bude-li jen moci, by v tvář tváří jednou se mi zjevil jak duch lidský. Možná, možná! Oženit tě musím!“ Schýlil Antoš hlavu s vlasem rusým: „Nějak se to, milý strýčku, kazí!“ „Posloucháš mne?“ tkadlec horlí znova. „Hlavou nikdo stěny neprorazí, a ty neupustíš od Hlohova. Však mi povídala Veronika, Mařenka že Staňkovi už zvyká. 53 Připadá mi, abys na ostatky dostal se k ní tajně s maškarami. Slovíčko jí dej, až někde sami postojíte mimo druhých zmatky. Což ti Hlohováci nepomohou?“ Dobrou noc dav Antoš dupnul nohou. Za ním dlouhý stín, když on už zašel, kráčet po površku vidět bylo. Ale tkadlec – chyt’ ho prudký kašel – upjal šatstvo, jež ho sotva krylo, zdvihl závorku potáhnuv šňůrku, hlavu vstrčil, dřív než noha šlápla, závorka pak zase za ním sklapla – a šel ležet potmě na komůrku. Tkadlec poradil, dal moudré slovo, Antoš poslechl, a Hlohováci na slovo zas dbali Antošovo, přihnali se jako časní ptáci, kteří jaro předešli v ty kraje, přihnali se odtamtud, kde zraje velké jabko na slunci a padá, tam kde poslechla kdys Eva hada. Či snad byli v našem kopci skryti z oněch dob, kdy jiné měli bohy, procitli – je čas se objeviti – vidí však, jak uplynul věk mnohý. Přihnali se, jak by bábě včera, vnoučatům když bajku vyprávěla, však jí neskončila, – tu kde která, všechny postavy a báje celá 54 uprchla jí přes noc z hlavy šedé; marně děti za konec ji prosí, leckteré i slzku vytisklo si. Vše prý zapomněla! Mlčky přede. Aj tu jsou ty prchlé fantasie, které na světle si tělo vzaly. Dětí tlum se s křikem na dvůr kryje, jakmile vběh’ do vsi čertík malý, v ruce s pometlem, jenž jazyk rudý vyplazuje, koštem mává v pěsti. By pak za ním věděli kam, kudy, v rychlém běhu rolničkami chřestí. Tak je černý, po stopě že jeho nabírá sníh cosi černavého. Za ním v patách dlouhým krokem cupá divně ustrojených postav tlupa. Vypadá to, jak by na papíře na bílém tlum dobře malovaný v pestrých barvách – nepodobno k víře, figury se jaly na vše strany pohybovat k malířově hrůze; na sněhu tak vypadá jich chůze. Náves přeletěli, a než v statku zamet’ černý půdu pro pohádku, za druhem druh do dveří se tlačí, světnice jim ani nepostačí. Mařenka, hle, do komůrky chtěla, silná ruka ji však zadržela. Veliký to červený byl Turek, šavli dřevěnou vzal za topůrek. 55 A tu plampač, červenou měl mašli, nevídaný kroj, a v pestré líci nalípané papírky ho krášlí, slovo dovedné on umí říci hospodáři domu. Tu hned z venku spustí hudba, světnice se točí; hle, i panímáma si dnes skočí. Radost pak se dívat na Mařenku: sukně letnou, přitiskla se k Turku, a pak oba vklouzli na komůrku, aby si tam něco povídali. Všichni totiž teď se zadívali na medvěda, jenž se šoural z dveří obalený celý v hrachovině. Chyt’ ho Indián – na hlavě peří – smála se, jak tančí, hospodyně, smál se též pan otec, ruce v boku, za nimi pak chasa do poskoku. A tu čertík, jako šipka z luku, dírkou klíčovou křik’ do komory – zavřeliť se ti dva na závory. Antoš vyšel, tu však jeho ruku chopil čertík, Antoš Mařenčinu, táh’ je ven, ač Antoš ptá se, volá: „Co to děláš, jakou čertovinu? Co se stalo?“ Ale neodolá. Všichni za nimi se hrnou proudem. Už jsou venku, k úžasu všech lidí. Dívají se vzhůru, a tu vidí, člověk černý usazeným čmoudem z komína jak ruce vystrkuje, a pak hlavu, prsa vidět bylo, 56 hází rukama sem tam se chruje. Tu to dole sborem zavýsknulo: „Ejhle Staněk! Dcera statkářova do komína ženicha si schová!“ Kdosi křiknul: „Hle, jak hlavu schlápí: Štěstí má, že nejsou doma čápi; klovnul by ho řádně vedle ucha, kdyby viděl, jak jim hnízdo cuchá!“ Halékali. Z kuchyně pak druzí nesli žebřík, po němž do komína Staňka zahnali, ač brání v chůzi hospodyně jim a ruce spíná, povyk vedouc v domě přenáramný. Ale Stáňa v zástup výskající rozhněvaně došek hází slamný, v komíně též urval uzenici, hází dolů, při tom do vsi volá: „Hlohováci! Hlohováci tady!“ Celá ves se sbíhá dohromady, však jen posměch slyší chudák zdola. A tam Antoš, jak to viděl všecko, zasmál se, že tahy v obličeji rozběhly se šikmo a se chvějí. Při něm pak to plnolící děcko zaplakalo hněvem hrozíc vzhůru, jak by chtělo shodit svými zraky počerněnou, nešťastnou tu stvůru. Antoš hleděl její na rozpaky, mrštil na zem škraboškou se směje, překvapením, hněvem jen se chvěje, a pak takto promluvil jí v oči: „To je krásné! Lidé ze Hlohova! 57 V komůrce ji hladím po vrkoči, ona druhého si v komín schová!“ Zahanbenou chopil ve své ruce, ona však se vyrvala mu prudce, prchla domů, šátek strhla s hlavy, hlavu do peřin: „Ať Bůh to spraví!“ Zarazí se Antoš, spěchá za ní, dobývá jí z peřin pěknou hlavu, Mařenka však silou se mu brání. „Hezkému jste naučil se mravu!“ zvolá paní matka a jím smýkne od své dcery, div že nevykřikne. „Co tu chcete, mužský? Chodíte sem znectit lidí? Myslíte, že snesem, byste o náš práh si otřel bláto? Dceruško má, pohleď, to máš za to, chudino, že tak jsi za ním byla. Zaplač si jen, dceruško má milá.“ Tak dí matka, k hrudi vine dceru, která teprv lká a hanbou vzlyká: „Teď jsem poznala tě, ukrutníka!“ „Mařenko! Slyš, Boha svědkem beru! Co to děláš, bloudečku? Hleď na mne!“ Ona však ho odstrčila: „Jdi si!“ A dí matka: „Přetvářky to klamné. Na vás moje dcera nezávisí.“ „Já vás neposlouchám, paní máti!“ „Dcera má mne bude poslouchati!“ Zrudl Antoš, rtové se mu chvějí. „Že mám jít? Pak nevrátím se více!“ 58 k mladé dí a chopí ruku její. „Nesahejte na ni!“ jako lvice brání jemu stará. – „Že mám jíti?“ „Jděte, jděte, čertovo vy kvítí!“ „Mám jít, Mařenko? Nic nedbej matky, jeť jen ona podnět této hádky.“ „Rány Boží! on se opováží!“ „Mařenko, teď naposled se táži –“ „Pryč, pryč!“ dívka s pláčem vzkřikla zase, v maminčinu náruč uvrhla se. Zbledl Antoš, kráčí po světnici, stanul ve dveřích; má věřit všemu? Zatím otec s vyjevenou lící k dceři běží, a ta hlavu noří v jeho vous a tetelí se k němu. Volal na ni opět Antoš v hoři – ale darmo. Klika cvakla za ním... Tu Mařenka opět s bědováním do peřin se vrhla, Boha prosí, aby seslal na ty lidi cosi! A ji slyšel Pán Bůh v této chvíli: Moklíňáci se již sestoupili, zaháněli Hlohovskou tu rotu. Zahnali; jen medvěd uvíz’ v plotu, pes mu utrh’ kousek hrachoviny, až mu pomoh’ z plotu soudruh jinýjiný. Ale za vsí Pán Bůh čekal na ně, po obloze v mraku jde a hází bílým sněhem, k vůli oné panně. Těžké jak msta dívčí jsou ty rázy. 59 V.
Tenkráte, když proroctví se báby vyplnilo, země, velká matka, stromky vyvedla jak pacholátka, děti zelené, jim ku hře vábí polétavé ptáčky, slůvka sladká. Potahuje potom za větvičky: Tu jsou ruce, říká při tom matka. Ratolestky z nich pak na prstíčky. Hraboší se v zelenavé kštici: To jsou kudrnky! A prstem ťuká sem i tam: To očička jsou v líci! A již každé poupě ve květ puká. Tenkráte, když s láskou potkalo se u nich jaro, vyšel Antoš v pole, chodil sadem, ruce vzhůru nose, obzíraje nebe, zemi v kole, od konce se vracel do začátku, stromky potkávaje po pořádku. „Kam pak, brachu?“ každý k němu volá, „dej ti Pán Bůh dobré odpoledne!“ On pak vyčítavě, plačky zpola: „Sázel jsem vás z lásky k panně jedné, 60 sázel stromky, když jsem za ní chodil, bych se pěkně ve chládku s ní vodil, pod každým s ní postál na rozlučky, než mě k poslednímu vyprovodí, kde si naposled podáme ručky. A též lásku, jež se v srdci rodí, byste na své květy zachytily, vrátily zas, až ji ztratí milí, Bůh vás pokácej, vy stromky mladé!“mladé! Nasázel jsem vás, bych u každého moh’ se podepřít – už konec všeho!“ Na každý kmen svoje tělo klade – postýskal a stanul pod posledním. Viděl Hlohov, černé bílé pruhy po staveních, kolem plot a luhy, oblitý jak ostrov mořem jedním, zelenavým, květným. Jak to lepé! Tak mu v srdci, jak kdy malé ptáče, nežli usedne, křidélky třepe peří čechrajíc, pak pějíc pláče. Ale Antoš ucho nastavuje; zaslechl, jak vánek ze vsi duje, jak by jeho zařehtali koně. Rozběhl se, obrok chystat pro ně. Přišel domů, Boženka šla z domu. „Cos tak smuten, bláhovče! Hleď krovy! Vlaštovek až černo!“ – Antošovi ani odpovědět nešlo k tomu. Do maštale jde a neposlouchá. Sestra však, jak po zdi létla moucha, lapla, zdvihla k vlaštovčímu hnízdu; kopa krčků z něho v útlém hvizdu 61 zdvihla se, a jeden lapil mušku. Boženka se shýbla pro loktušku: „Nevím, nevím, jak to s námi bude!“ Antoš volá: „Jdeš-li sestro v luka, nesčítej jen, kolik v lese kuká, po trávě se poohlédni všude, zas nám připásají na jeteli; po kraji už vypasen je celý. Nevidíš? Už zas tam někdo pase!“ Za vraty už sestra, zahnat běží a též vymluvit té škůdné chase. Nežli vyběhla však na zábřeží, ustala hned ve výhružném křiku: poznala tam totiž Veroniku, ana držíc krávu na řetěze, táhne ji, jak dívku uviděla, z jetele a v ústret volá s meze: „Nekoukej, že kráva zhladovělá vytrhne se z ruky do jetele!“ „Jen si paste,“ Boženka jí vece, „vždyť ho máme na tři korce celé!“ „Však já vím, že hodná jsi jen přece! Což vám o jetel! Však až ty jednou dostaneš se v Moklín mezi selky, budu choditi k vám na výdělky!“ Vedou hovor, na mezi si sednou. Řekla Boženka: „Jsou marné řeči; nevdám před svatbou se Antošovou, a spor se starostou se jen větší!“ Pak dí druhá: „Ať si hledá novou! Však mu stvoření to zarputilé 62 nepřeju ni do nejdelší smrti! Řekni jí, ať sebou trochu vrtí, zadovádí, zahovoří čile: i to to! Ta k lidem nikdy není. Škaredit se, státi sama v koutě nebo pod stromem! S tou nevyžení, kdo s ní do smrti chce žít se rmoutě. Však se nevdá! Nikoho prý nechce, Antoše ni Staňka Kulichovic. Mužským chtějí – to však nejde lehce – matka s dcerou vládnout na polovic.“ „Staňka nechce!“ Dívka vyskočila. „Ba že nechce – toho ani toho! Ožeň bratra, máš tu Staňka, milá!“ Dál by byly povídaly mnoho, však je vytrh’ pokřik Baráckého: „Bůh mě nekárej, kde paseš, ženo! Boženko, ty špatně hledíš svého – šátku nebéřeš; buď odplaceno od Boha ti všechno tisíckráte! Domů, ženo! Uvař úkrop dětem!“ „Strýčku, strýčku, špatně vypadáte!“ „Vypadám! Už loučím se s tím světem! Dočkal jsem se ještě chvála Bohu kukačky; a ještě svatby vaší až se dočkám, potom zemřít mohu! Však to jaro ženichy snad splaší; masopust je zamíchal, a nyní do roka snad budeš hospodyní!“ „Jak to, strýčku?“ „Tak to, dcero milá! Mařenka, když letos v masopustě 63 na Staňka se tolik rozzlobila – jak to u dívek se stává hustě – ještě víc se hněvá na Antoše. Však, to znám, je dobrý převrat u ní; aby k ní šli na námluvy juni, mimo jednoho teď vezmou koše. Panenský to vzdor a rozum mladý. Však je přece svedu dohromady. Ty pak, děvečko, to umíš sama, kterak držet rybku pod rukama. Lapit musíš ptáka zlatohlava, lapit, nepustit už ze své klece.“ Ale jemu dívka usmívavá zasmála se a tak jemu vece: „Jak jen, strýčku, jak to zlaté, ptáče, jak je lapit?“ Zasmál on se taky: „Nevíš snad, kde létá a kde skáče? Létá v nebi, spává pod oblaky: okénko si nalič, v ně se chytí –“ Nemohli však žert již dokončiti, uslyšeli svádu, křiky v poli, uviděli shon a lidi v sadě. Vzkřikla Boženka a tkadlec holí krávu poháněl a kůzle v zádě. Uviděli a se polekali, nemluvili, na útěk se dali. Hle, tam Antoš hrozný, smutný velmi, s takým klidem, s jakým dravé šelmy kořist polapenou pojídají, zdvíhá sekeru, jež v letu blýská, spustil ránu blíže kořeniska, 64 kmen ťal dole na samém až kraji. Po prvé ťal, strom se otřás’ mladý, vzletěl pták a k nebi letě zpívá. Po druhé ťal, a se sypou všady bílé květy, chumáč jich naň splývá, v každé vrásce jeho jako v sluji bílé kvítečky se zachycují. Oddychuje, jak by lámal skály. Po třetí ťal, strom se k zemi kácí. K druhému šel, pokračovat v práci. Báli se ho, ti co kolem stáli. Jen co byli podál, vedli křiky, svolávali ze vsi osadníky, jakým právem na obecní půdě kácí někdo stromy z nenadání. Hnedle sousedé jsou obesláni, by se přesvědčili o nerůdě. Starosta šel, právo držel v ruce, za ním skáčí chlapci, ves jde celá, co se děje, aby uviděla, pokárala obecního škůdce. Hrozili.Hrozili, však nikdo nechtěl blíže. Právo býčí bylo plátno málo, jako vrabčí hvizdot na ostříže. Boženka však vidouc, co se dálo, Jediná šla k němu, objímala, svoji ruku na líci mu dala, lichotila. Barácký pak řeční, o červenou podepřev se krávu: „Stromové jsou lidem užiteční; proti Božskému to jednáš právu, 65 milý Antoši! Dej topor dolů, vezmi sestru, odejděte spolu v pokoji. Hleď jenom na ty ptáky, splašil jsi je. Přemluv Hlohováky, co sem běží. – Milí sousedové! Hleďte na ty ptáky; proč pak letí do nebe až? Písně hledat nové u andělů? Nebo vyprávěti, co se děje dole u nás lidí? Ó, vy zajícové v brázdě skrytí, Bůh vás všechny shůry hledě vidí. Pojďte! Jest nám klidně promluviti!“ Mluvil, kašlal, druzí poslouchali, ale málo řeči jeho dbali Starosta však okřikl jej prudce: „Nechte řeči, tkalče, složte ruce! Vy jste v obec vštípil nepořádek, že jste zapletl ji do těch hádek. Držte se jen pěkně pozdálečí; obecní zde věc, vy nechte řeči!“ A tu Antoš volně na sekeru opíral se, neboť v bažantnici náhle spatřil starostovu dceru, ana sedí, rozcuchanou kštici, ulomeným prutem o zem bije, vlasy trhá a zas rovná si je. Uviděl, a dal se zvolna vésti od sestřičky cestou ke Hlohovu; odtamtud však hrozíce už pěstí hrnuli se muži, a snad znovu bylo by tu došlo k tuhé půtce, kdyby se byl Kulich k Baráckému 66 nebyl přidal: „Kmotři! Pryč je škůdce, pojďme tedy každý opět k svému! Brambory mám oborávat ještě; potřebujem už co nejdřív deště. Letos prameny šly na vrch s jarem. Však to dobře v pořekadle starém: v máji hůl ať neschne pastuchovi, sice budem bez došků mít krovy.“ „Tedy pojďte!“ řekli hospodáři – „před soud obecní ho předvoláme!“ Ale starosta, jsa vážný v stáří, v ruce vztyčiv právo všechněm známé, rozkročiv se, takto provolával, by ho slyšel Hlohováků nával: „Mluvím k sousedům těch osad obou, mluvím k sluchu všech, co jsou zde, lidí! Tento sad je v půdě, z které klidí jenom obec; a kdyby snad zlobou někdo kazil to, co roste na ní, voláme ho na zodpovídání!“ Přes rameno Antoš schýlil hlavu, jak by k zemi hovořil, ne k davu: „K zodpovídání? Nu, s otcem leda nebožtíkem! Víc než dal, už nedá!“ Starosta hned tíhl mezi svoje nechtě odpovědět, neb se boje, co by opět řekli z druhé strany. „Kdo ty stromy sázel, ten je v právu. Na obci pak skot se požehnaný Hlohovských vždy pás’ a stádo bravu. 67 Pastucha náš klobouk míval šedý, zde si vytruboval k horám hledě, o počasí z mraků skládal vědy, dětem vypravoval o medvědě. I ta půda, hle, je naše tedy; však to zvíte všechno od úřadů!“ „Od úřadů!“ Chyt’ si otec bradu, udýchaně křikl na sousedy: „K úřadům se tedy obrátili! Pojďte, sepíšem to, pojďte honem!“ Sousedé už byli za průhonem, pozadu když osoby tři zbyly, osoby tři, sama čtvrtá kráva: Kulich, tkadlec, Staněk pomatený. „Bůh vás pozdrav,“ Kulich v řeč se dává, „odvrátil jste rozbroj zlořečený.“ Ale tkadlec v každém velkém kroku shýbna se, jak bývá u proroků, za roh držel velké svoje zvíře, krávu rohatou, a máchnuv šíře druhou rukou vzhůru, takto praví: „Hospodáři! Rozvedl jste lásku. Všimněte si jednou na obrázku, tam, co jde se panské do doubravy, visí na suku – tam tatík také synu bránil, i též strana druhá. Šli a našli dřevo křivolaké, jejím vlasem spoutali se ztuha kolem krků, by jich nemoh’ žádný odtrhnout, a v listí skryvše hlavy v polibku svět opustili zrádný. Jděte se jen kouknout do doubravy. 68 Jářku, sousede! Co vyženíte? Mařenka že nechce, dávno víte. Však vám prorokuji: tu si, věřte, Antoš odvede! Čím dřív to bude, tím je líp: pak sestru jeho beřte. Boženka též není děvče chudé, ale nemůže se provdat z domu, dokud místo dělat nemá komu. Urovnejte spory s Hlohováky, ožení se Antoš, Staněk taky!“ Řekl tak a s kravou dal se stranou, s ním však jeho společníci oba. Shledli totiž dívku uplakanou, sama sedí tam, jak sirá roba. Když se chtěl k ní Staněk přiblížiti, hroudu vedle k němu odhodila. Nechali ji Kulichovi býti a šli po svém. „Mařenko má milá!“ začal tkadlec, ale v okamžení sebrala se, už jí tady není. Zamyslil se staroch o tom světě; v oblaky se díval, které v letě podivně se na blankytu tváří. Andílek snad v nebes slabikáři čáry máry črtal, pak chtěl skládat, co si napsal; – tak chce tkadlec hádat z těchto črtů pokyn z druhých světů. A jen jednu bezpečně čet’ větu: Přijdu brzy. Ale moje děti? A juž vidí, s oblakem jak letí 69 andělů tlum, s kterými se bratřil. Viděl, viděl, ale nedopatřil: pozemský hluk vyrušil ho zase. Mařenka, jež dříve splašila se, ploužila se totiž za zahrady kolem Včelařových. Okno dvoje ku východu, napřed bzučí roje, dvanáct oulů podél stojí tady, dvanáct špalků po dvou černých děrách každý nese klobouk šindelový, kámen nahoře, a na podpěrách stojí tu, tak jako když si hoví dvanáct divných pídimužů v listí, zabzučí, když někdo kolem kráčí, jak by v zlosti hned ho chtěli snísti, ale jako zatvrzelí spáči nehnou se, neb v cestě jsou jim listy; dětská hlava s tílkem ukryla by snad se pod každým – list zve se babí, zaprášený, nikdy není čistý. I šla tudy dívka, nevšimla si, kterak soused ve drátěné kukli s doutnavkou šel v střed té drobné chasy, kouřem zahání, ty však se shlukly na Mařenku, jež se kolem brala, hlasu souseda si nevšímala. Vykřikla, a horem pádem fučí nazpět k háji, zlaté včelky za ní, v ucho jedna malinká jí bzučí, dívka marně zahání ji dlaní. Tak ji slyšel, spatřil udivený Barácký a všemi zval ji jmény, 70 nebo myslil, že se pobláznila. Když pak poznal, že to jsou jen včelky, pro něž vede taký povyk velký, radil jí, by do háje se skryla. Unavena klesla, lapě dechu. Barácký pak úsměv v sobě tlumě kleknuv k ní jí takou dával těchu: „Což jsi potratila na rozumě, děcko takové? Jsi tvrdohlavá. Včelky štípou, slunce tě už pálí, stín pak nastudí, i muška hravá, bílá kytka – vše ti dělá schvály; mušku lapneš, kvítek rveš, kde jaký! Směje se ti pták a lidé taky. Zatím v koutku někdo myslí na tě, že by si tě choval v plenkách, zlatě, sdělil s tebou srdce obě půlky, líbáním ti návyk’ v tváři důlky; ale ty jak děcko rozhněvané, nepomyslíš, co se třeba stane! Pohleď tam, dva stromečky jak leží. Dostali jsme zas co proto jednou. Mrtvoly hle zelené a svěží!“ Takto dí, a jí se zraky zvednou, zahledí se, kam jí ukazoval a pak požaluje, postýská si: „Nevíte-li, kterak se k nám choval? Jak se pořád k Hlohovákům hlásí! Tatínek je smutný z toho v duši. Hledí oknem, vlasy pocuchané, vous pak dlouhý, co mu jindy sluší, jako zoufalcovi sem tam vane, 71 neuhladím-li ho v klidné doby. Teď i na čeleď se často zlobí. Ó již vidím, jak zle Antoš jedná! Co ty stromky kácel, zlomyslný? Nejsou jeho! Ó já roba bědná! Však mu povědí!“ V pláč dá se plný, ale tkadlec s ostrou na ni spustí: „Dej jen dále hněvu v sobě růsti! Nechce Antoš, ani Hlohováci tvého otce s představenství svrci, založit však obec mají v srdci. Nerozumíš, dítě, také práci. A pak také v písmě svatém stojí: Za mužem jdi, zanech otce s matkou. Pozoruju, že budete svoji, sice budeš chodit křižovatkou strašíc lidi jako polednice!“ Dívka na něj vytřeštila líce, jeho oči v nebi vykoukané zalekly ji: sivý duch z nich vane. Šli pak spolně s dívkou tkadlec domů, schválně zašli vedle padlých stromů. – Stalo se pak, když se odpoledne slunko sklonilo, kdy nad les sedne, spatřila je dívka roztoužená, jež si pro milence skládá jména, zavýskla, neb za ptáče je měla, zlaté ptáče, polétavé štěstí. Jak je lapí dívka neumělá? Splaší je, kdy krokem zašelestí. 72 Myslí jedno, druhé vzpomene si: nežli zašlo zlaté ptáče v lesy, lapla Boženka je do okénka, chytilo se na skle slunko zlaté. Ale tam, kde vymetává pšenka, oráč křiví brázdu, záhon mate, když to slunko viděl polapené. Plane okénko! Vzkřik’ na spřežení, zadíval se, jak v té kleci sklené ptáče čeká, nad něž v světě není. Pustil on se, nemoh’ doorati, koně nechal samy na souvrati. Viděla ho Boženka hned z dáli, kterak běžel, ale na zahradě uvažoval, nemá-li, či má-li, ve vlasech se drbe a je hladě. A tu s hrušky list si utrh’ hladký, začal na něj pískat; uměl hezky, jak kdy ptáci volají své matky, jako drozd, neb skřivan podnebeský. Vyšla tedy dívka, v líci plane, vypadala jako jabko ranné, když naň slunko zlatým šípem střelí, krví polije se povrch celý, krví růžovou, a v pád se chystá. Staněk však se bojí hnouti s místa, ba on hodlá na útěk se dáti. Však tu ruka dívčina ho chvátí. Jako pták se opřel, když ho chytí, křídly třepe, velkým okem svítí. 73 Odprošoval Staněk chycen v pasti: „Však už věru dosti mám těch strastí, netrestej mne víc, než sám se trestám. Vždyť jsem musil chodit ku nevěstám. Tatík řekl: Ožeň se v tom roce. Půllán padne, vše je zadluženo, nevyplatí-li tvá žena věno. A jak neměl poslechnout jsem otce?“ „Proto jsi šel hledat,“ vece děva, „k sousedovům peníze! Nu hledej, kde je víc, a překážet si nedej!“ Řekl Staněk, vida, že se hněvá: „Když ty myslíš čekat na Antoše! Není u nás v domě ani groše, tobě se to řekne, holko drahá! Což je u vás!“ Dí a k hlavě sahá. „Oškubaní chodíme jak slípky, skrz stodolu vidět za stodolu, na dluhy vždy vyprodáme sýpky. V poledne, kdy zasedneme k stolu, mísa tuze velká, málo v míse, daleko je k ústům, v lžíci kápne někdy slza – pro hádání trapné, hořká sůl! A člověk nenají se, a již lžíce dostává se na dno, tak jako by něco ode dveří natáhlo se, z čeho bývá chladno, s námi nabíralo – tak se věří. Dřív než druzí každý lžíci skládá, aby zbylo jim – a utře ústa jako sytá, ač by ještě ráda. A tak bída každým týdnem vzrůstá.“ „Povídej mi!“ Boženka mu vece. 74 „Však bys nebyl za mnou přišel přece, ale Mařenka ti dala košem. Toužíť ona pořád za Antošem. Však se přece vezmou naposledy.“ „Potom také my se vezmem tedy?“ „Leda bych si angrešt kolem plotu nasázela, bys mi, hochu hladký, neuklouzl opět ze zahrádky, kdybys ke mně chodil na sobotu.“ Pousmál se na ni, hned však čelo vráskami se kaboniti chtělo. Ale dívka v pravo shýbla hlavu, a hned v levo, po očku naň hledíc, vyčtla vše, co má už na výbavu, a když jí chtěl líbat chudý dědic, prchla mu. Však on ji snadno chytí: uvízla tam za šat na rokytí... 75 VI.
Ten rok lidé málo nadělali; odbíhali od práce se radit, nebo vadit. Zatím klas už zralý: nebe chtělo všechno vynahradit. Vyšel hospodář, šel k lidem v pole, utíral si zapocenou hlavu, pohněval se, uviděv, jak v kole na břehu se posadily v trávu, šátky v obličeji, žnečky ženy. Oči vbity v zem, šat pohozený. Přes ně slunce žhavé lije zlato, vzduch se chvěje u země a plane ohněm průzračným. A hledě na to volá hospodář: „Vy žnečky ranné, zdvihněte se! Jděte v pole k práci.“ Zdvihly hlavu, k svému úpí vládci: „Máme žízeň, pošlete nám vodu!“ „Poslal jsem ji dávno po Mařence!“ pravil on, šel pozřít na úrodu starostlivě hledě mezi žence: po Mařence nikde ani vidu. „Neviděli jste ji?“ ptá se lidu. 76 „Neviděli!“ řekli unaveně. „Jistě zašla zase do baráku, opět si tam zvykla chodit denně – sblížit ji chce tkadlec Hlohováku! Či snad za stodolou pláče v křoví, stojí pod stromy, či k sousedovi přes plot hledí za humna, neb matce vzdoruje zas sedíc na zahrádce?“ Takto myslil starosta. Však ona dávno zatím nevědouc, co koná, se džbánem šla jinam, nežli měla, když tam na Hlohovsku uviděla Antoše, an na žitništi oře, s něhož včera snopy odvez’ domů. Oral pěšinku, tam od těch stromů přes ně šla. I napadlo ji hoře, schovala se v zralé ve pšenici, slzičky si utírala v líci, teskníc plakala jak malé dítě, drmolila klasy křečovitě, zrnka nevědomky v ústa dala, se vzlykáním zrnka polykala. „Bože můj!“ A jak by ji Bůh slyšel, pevný úmysl jí na um přišel. Vstala kvapně, kráčí odhodlaně, v ruce nese s vodou džbán jen maně, ale vhod: má žízeň Antoš jistě. A když byla na osudném místě, kde on oral, teprve se lekla. „Pomáhej ti Pán Bůh!“ přece řekla. „Dejž to Pán Bůh,“ vážně odpověděl, v brázdu jen, by nezkřivil ji, hleděl. 77 I šla za ním, jak jdou černé vrány sbírat ponrav, které vyorány. Brázdu dooral, a na souvrati rádlo nasadil, by začal novou. Vrány houfně na měkkotě klovou, nad nimi pak vlaštovka se tratí, hned až v nebe, hned se země týká. Ale Antoš vzkřikl na koníka, a již brázda v černé zeje čáře hlubší té, jež na čele mu vznikla. Vzdychla dívka, tak ho jemně káře: „Posečkej! Však nejsem tomu zvyklá chodit brázdou. Pojď se napit!“ steskla. „Není žízeň!“ odvětil jí krátce. Ostře řízla radlice zem lesklá, prsť se přehrnula, spěje práce, s Antoše jde pot a s koní pěna. A tu dívka znojem unavena do brázdy si sedla na záhoně pod vysokou, modrou nebes bání. Zastavil pak Antoš vrané koně a jak unaven se k rádlu sklání, jak by dumal, kdy to pole zorá. I šla kolem žebračka už chorá o berličce, Kristem pozdravila. Zavolala dívka z duše svojí: „Neznáte-li, babičko má milá, neznáte-li koření, jež hojí srdce bolení?“ A chraptí ona: „Polej dobrý, na plíce kdo stoná; zeměžluč je pro žaludek vždycky. Na srdce však přitisknutí ruky. 78 Nedělejte sobě, dítky, muky, nermuťte se! Co je život lidský? Zapláčete, až budete bílí, že jste z mládí světa neužili.“ Antoš zdvihl hlavu zadumanou, jako slunce zraky jeho planou; na Mařenku zavolal si zprudka: „Pojď mi pohánět!“ I poskočila, vzala oprati a koně nutká v pravo v levo řídíc dívka čilá. A když otloukly se bílé nohy o hrudy a po líci pot mnohý smýval prach, i kolínka se chvěla, klesala, že uřícená celá prosebně zrak obracela zpátky, nutil dál, jen oddech popřáv krátký; když pak viděl, že už v půdu klesá, teprv koněm trhnul na oprati, teprv pak ji chyt’ a v rukou nesa used’ s ní a jal se povídati: „Hle, jak jsem tě dostal, vzdorné děcko! Už je dobře, zapomenem všecko. Nežli len tu vzroste po kolena, plít ho budeš jako moje žena.“ Vody napil se a pak si dali věrné slůvko, obě ručky na ně, by se na neděli uhlídali v bažantnici na Moklínské straně. Na Hlohovskou ukazuje stranu svojí milé Staněk od půllánu. 79 Nežli neděle však přišla milým, ještě třikrát umluvili si to, kde se k šťastným setkat mají chvílím. A když přišla, setkali se skryto, tam kde lesík na zelené stráni, tam kde větev javorovou sklání anděl s nebe mezi dvoje milé, když se tady sejdou na neděli, aby na se vespol neviděli, když se rdí a líbou v sladké chvíle. V jedné straně javorové listí skrýši chystá, aby byli jisti, v druhé stojí košilaté břízy, v svislém vlasu zlaté mají hmyzy, mezi travou vstavače pak bílé na půl cesty v také voní síle, že i pták, jenž sedí v březin proutí, těžkou vůní musí oddechnouti; oddechna pak zpívá, jak by rosu, v potoce jež stříká do rákosu, v hrdle kloktal zpěvně. Tam a tady milenci se sešli dohromady. Našel Antoš snadno svoji milku; v keři šustlo a na jejím tílku bílý šat se mihnul, mžikem jedním, sněť když odhrnul, už stála před ním panna krásná, jako stromek višně pln jsa plodů, když si vede pyšně, tak že ten, kdo dychtiv na něj hledí, bojí se, že nerozkousne plodů 80 čerstvějších nad samu čirou vodu, sklených, lesklých, jež se přece jedí. Tak se našli, tak se přece mají. Tam však na druhém až háje kraji Boženka už dlouho marně čeká. Natrhala listí na javoru do hlavy a květ na ňadra měkká, myslí o trestu a sladkém vzdoru, když tu ze strany ji někdo volá. Slyší, nezří – shůry nebo zdola? Opět slyší volat svoje jméno, vidí již, jak z křoví napřaženo, za sukni ji mužské rámě chytá: Staněk to byl, šelma šlakovitá! Poznala, hned si ho vyhrabala z houští, z listí na jevo ho zvala, on však tiše rukou ukazoval, že se v křoví před Antošem schoval. Zasmála se Boženka mu s chutí; zasmáli se oba v obejmutí. Onino však, co se procházeli sem tam po březince šťastni celí, na kraj háje zabloudili spolu, na zelené stráni na vrcholu, dívali se ku Hlohovské straně. Její ruku pojav ve své dlaně takto Antoš rozplýval se v blahu: „Pohleď, zlatá, kterak na tom svahu moje hnízdo, moje drahá víska, kterak jako nepokojná děva 81 usedla si v stínu do křoviska. Že tam je, to vidíš, když se hněvá, kterak stromů vrcholky se chvějí; třesou jimi z vášně ruce její. Podívej se kolem: ploty nové, za ně všecko na večer se schová, venku nocují jen skřivánkové, aby nezaspali, ze Hlohova aby časně vyvolali chasu. Nad tím nebe vysokánské v jasu.“ Co tak mluvil, přitiskla se k němu tichá děva, jež se diví všemu. Potom oba ku sádečku hledí. A zas upřeli zrak do popředí, neboť náhle nářek žalostivý po cestě se ozval prostřed nivy, a tam, ejhle! plnou slz a vzlyku uviděli kráčet Veroniku. Popošli jí v ústret a se ptali: „Co se stalo, teto, co se stalo?“ „Ale stalo, Bože, moji drazí; se všech stran se na nás bída valí. Což pak ještě zakoušíme málo? Bez chleba jsme, k tomu polonazí, a to ještě člověk aby snášel od boháčů ústrky a strasti. Znáte, jaký má můj starý kašel, k tomu se teď chuďas musí třásti, aby nás i ze vsi nevyhnali. Komu pak on v obci vodu zkalí? A to jenom od starostů všecko, od vás, Mařenko, víš dobře sama; 82 já vím, že ty ne – tys hodné děcko – ale nejvíc vaše panímáma na nás popouzí i pana otce, že prý táta náš ti štěstí kazí, Mařence že zrazil v jednom roce ženichy dva – považte jen drazí! A jen on že původcem všech sporů. Nynčko pak jdu k vám už za podporu: starosta se zatvrdil tak přísně od té doby, že nám neposečká, dlužní jsme mu nájem – a z té tísně nevím kam; je brambor ještě bečka, prodám-li je však, co podám dětem? Ve vsi také nechtí půjčit nyní – ze všech nepravostí nás teď viní! Což pak nevládne už Pán Bůh světem? A to všechno proto, že můj starý zapletl se v obecní ty sváry.“ „Pojďte!“ řekl Antoš sám jda vpředu, zasmušilá Mařenka mu v sledu, pozadu pak Veronika kluše naříkajíc stále smutná duše. Přišli do baráku. Tu však našli ohromeni všichni na záhrobci tkadlce, an v nepolevném kašli a svých drobných dětí v živém kopci se starostou hovoří a křičí, když v tom náhle Antoš na dvůr stane, za ním Mařenka, jež polekané líce sobě za Antošem skrývá. Tu pan otec dlouho hlavou kývá, 83 hodiv rukou mluví: „Pohleď nyní, pohleď, kuplíři! Mou svádíš dceru za tím Hlohovákem! Pěkné, věru, pěkné je to za má dobrodiní! Domů, dcerko! Ať se mi jen mihneš přes plůtek a po druhé se vyhneš na půl honu, počkej, nezdárnice! A vy, tkalče, všeho do třetice; nezaplatil jste, hned stěhujte se!“ A tu tkadlec celý se jen třese v tato slova, kterým průchod dával rukama, an jimi napřed mával, vyrazil: „Přec, přece došlo k tomu? Nechtěl jsem to říci pranikomu, a teď musím svědčit, musím říci, že jsem mezník sázel při měsíci na Hlohovské obci, která kdysi náležela k Antošovu statku po dvou korcích, jak to staré spisy Antošovu otci dokázaly. Bránil jste mu v právu, vzbudil hádku, až jste slovo poctivé si dali, by ten úkor k obci patřil tedy. Pane otče! Já i vy jste šedý, vzpomeňte si! Dali jste si slova, že provdáte dceru do Hlohova, za to Antoš u vás najde štěstí. Nechtěl jsem se nikdy v tohle plésti, z hrobu vynášeti staré spory, vidím však – nic naplat –jsem už chorý –“ „Mlčíš, starče! Nestydíš se k stáru? Málo jsi se natropil už svárů? 84 Začínáš, ty začínáš je zase?“ vzkřikl otec přísně semknuv pysky. Výpověď„Výpověď vám dávám! V krátkém čase vyjdi z baráku i z naší vísky. Vykliď se mi ihned ze všech koutků! Naučím tě, nemoudrý ty bloudku! Abys rozuměl pak, že tvé vzdory marně budí z hrobu staré spory, obecní věc rozluští se v krátce: nařizuji do obecní práce, občinu hned zítra celou zořem.“ Praviv mrštil vrátky; dlouho ještě kolísala se, – a sklíčen hořem tkadlec vešel v barák v duchu věště smutné věci samé a se modlí: „Poshov, Pane! Teď už vidím jistě, že mě voláš; ještě se mnou prodli! Pojďte drazí, na svatém si listě přečtu řádky z utrpení Joba. Ó jak jsme si podobni teď oba! –“ Zkormouceni všichni hlavu shýbli, Barácký když rozevíral bibli. A tu Antoš kročiv odhodlaně ruku podal tkalci: „Nevídáno! Stěhujte se k nám! A zítra ráno – uvidíme, koukneme se na ně!“ 85 VII.
Ráno chystají se na Moklíně k velké orbě, dětem ku paměti. Vzdor chtí zaorati v černé hlíně. Pohůnci jen budou poháněti, ale orat sami hospodáři. Ve Hlohově vše se dověděli, i tam všechno s ranní vstalo září, na občinu sbor se chystá celý. Slunce na východě poskočilo po třikráte; v tu dobu to bylo, od kopce kdy v pravo vycházívá. Velké nebe zaplanulo celé, modrý bor, jenž noc včerejší skrývá, roste zraku k oné záři skvělé; rostl výše, vzrostl do oblohy, chytil od ní. Ptáci vzletli z mechu, že kdos nad hlavou jim spálil střechu, křičí do kraje, a člověk mnohý slyšel, viděl, jak se z boru kouří. Tak den počal, by dodělal v bouři. 86 Kulichová vyšla na zahradu, přes plot k sobě volá Veroniku: „Hleďte, milá, co je ve vsi křiku; blázen třeští, nemoudrý mu svědčí! Jenom hřích zas plodit budou větší. A jak pak je strýčkovi? Ne hůře? Nic mu nepomůže, jak vám pravím, nevstane-li po višňové kůře; svařte mu ji, v týdnu bude zdravým.“ A jí Veronika odpovídá: „Nevím, kmotro, nevím, je s ním bída. Myslil pořád, jelení že sádlo spraví ho, by dýchání mu zmládlo, dnes však od rána se jenom modlí, aby obce po dobrém se shodly. Hospodáře vašeho si žádá, by ho dovedl – v něm není vláda!“ Rozešly se, a již náves celá jako jízdným vojskem zahlučela, vrží kolečka, a jak děl rány pohůnkové povzbuzeni pány, biči práskají a pokřikují. A tu pastucha, jenž v stádo hlásal, v troubu troubil – prohlíželi mu ji, a jak troubil, každý s křikem jásal při tom zvuku pronikavém, prostém. Koně dupou, pokyvují hlavou v každém kroku, při tom v stranu pravou, v levou hned se ohánějí chvostem, a kdo oprať drží – mlčet škoda – „Hejsa!“ křičí, na zadního volá, a ten slovo k zadnějšímu dodá, ihned všechna popojela kola. 87 V statku na prahu hle starostovou, kterak vařečkou jim kývá novou. Vyjeli tak ze vsi. Kulich pouze, vyhovět chtě Baráckého touze, vešel do baráčku, odkud časem Veronika povzdychujíc hlasem vychází a volá domů děti, které v rukou svěží keřů sněti, vesele tu pokřikují, skáčí. Jak pak matce nemá býti k pláči! Zatím oráčové dojížděli na obecní půdu, na občinu. S hlukem když pak chystali se k činu, najednou se ozval zástup celý: „Zrada! Zrada! Hlohováci tady!“ Nebo hle, tam nad obilí s meze hlava za hlavou na jevo leze – Hlohovských je jako máku všady! A když Moklínští se z překvapení probrali, hned vzkřikli na spřežení, obrátili radlice a řízli černou zem i bičem koně prali, aby v tvrdé půdě neuvízli. Tu však na ně Hlohovští se valí, krev že v těle ledakomu stydla; koně zadrželi za udidla – jako v lesích druhdy po silnici přepadali kupce loupežníci. Zalekli se, ztichly obě strany, a v tom jeden soused ze Hlohova 88 k celé obci tak se ujal slova: „Za humny lán, od dávna tak zvaný, ku Hlohovské obci patřil zdávna; pamětníci povědí vám více. Avšak dnes, že míní vláda slavná dělit tyto obce po přehlídce, občanstvo zde naše zakročuje na té půdě, za humny jež sluje!“ Vpřed tu vyšel vážně deset kroků starosta a ruce držel v boku: „Jednou pravím – s cesty rádlu jděte! Po druhé – té půtky nechte kleté! Po třetí – vy orejte jen dále!“ Jak to řekl, koně zařehtali, povstal zápas jako bitva v mále. Pohůnkové do spřežení prali, ale Hlohováci nepovolí. Tamhle koně vzpínali se zbojně, jako bývá v rozohněné vojně. Chalupníci darmo bijí voly, řvou jak hladoví a pevně stojí v brázdě načaté v tom prudkém boji. A tam zápřež oprať přetrhala a jak divoká se v pole hnala; kusy ruchadla se za ní valí. Ještě mžik, a snad se půda zkalí krví lidskou. Rádla naposledy starosta se chopí v hněvu prudkém. Zastoupí mu Antoš cestu, bledý: „Neučiníte svou vůli skutkem!“ 89 Tu v ten poplach a to vytržení v Moklíně se dalo do zvonění. A tam Kulich čapkou mává z dáli: „Tkadlec v Pánu!“ Všichni mlčky stáli. „Včera jste se na něm dopustili. Odpouští, jen byste svorní byli. Také slíbil, že tu přes nás nyní přeletí, by viděl, co se činí.“ Jako bývá v lese mezi stromy před bouří, že strom se na strom vrhá, jak by hrozil, že jej v boji zlomí, a kmen padá na kmen, sněť se trhá s hlomozem – tu nebe na ně křikne, každý sotva ještě k ráně vzlykne, juž svou šíji hromu nastavuje. Udeřilo, rána třeskla v lese, každý mrazem na vrchu se třese, když blesk se sykotem zmizel v sluje, padl dub. A jak by padly všecky, ztrnuly, a strach je pojal dětský, kterého z nich druhá rána skolí. Tak to bylo na obecním roli. Ztichli všichni, oněměli rázem. Nazpět couvají jak plaché stíny hospodářové, zrak klopí na zem, opouštějíce své čeledíny i své koně, v různé mizí strany. Jde i čeleď domů podle koní – smutnou výčitkou vždy zvonek zvoní, zdálí slyšet nářek rozpoutaný... Zašel den i připozdívalo se. Hvězdný úsvit v teplé kmital rose. 90 Jako v lesklém zrcadle se země jásala, a lesy šumí temně. Tehdy Veronika, sirá vdova, vyšla z domu, v ruce děcko chová, druhou rukou otep slámy vláčí, žluté slámy snop. I přišla v pole, slámu po svém nebožtíku v pláči klade v oběť. Děti sedly v kole. A když zapálila, vznikne plamen, jako zlatý vítr vzhůru šlehá! vdova šepce: „Až na věky amen!“ Kdesi pod lesem jak tajná něha, rozlehla se písenečka jemná, kterou vzdychla dívka nedočkavá vyhlížejíc miláčka si z temna. Vzdychla vdova, v ruce klesla hlava, a tak hořekuje v žáru slámy: „Muži můj! Proč nechceš býti s námi? Kterak budem živi? Vidíš děti! Počínám už hodně šedivěti. Nechal jsi mi je! Ach, co se stalo co se to jen s námi učinilo!“ Menší děcko s matkou zaplakalo, chlapci však, jimž u ohníčku milo, pýřavky a chrastí přikládali do plamene, z něhož dým se valí. Ukázala vdova v stranu onu, kde je panské pole: v zadním honu, vedle kopce velká vstává koule ohnivá: „To okénko je v nebe; tatík hledí dolů, vidí tebe.“ Klouček zírá tam se k matce choule, 91 která pod vlasy ho schovávala, druhé v sukni chovala a lkala. Náhle zmlkne; ve tmě vidět bylo cosi, jež jak stín se přiblížilo. Oči obrací tam bídná vdova: „Je to, muži, duch tvůj tady s námi?“ Přiložil v tom klouček trochu slámy, ze tmy vystoupila starostová. Jako socha byla nakloněna; popel svatým křížem znamenala, křížem po třikráte. Potom vzala jedno dítko k sobě na ramena. Vdově ruku chopí, přimlouvá jí: „Neplačte! Když Pánbůh vzal ho k sobě, vsak vám lidé živobytí dají. Můžete být u nás, holky obě, až pak vzrostou, děvčit u nás mohou, chlapcům mužští někam dopomohou. Neplakejte! Však tam všichni jednou, ani nezvíme, a přijdem za ním!“ V hovoru a s tichým bědováním zašly s pole ve tmu neprůhlednou... Přišel z rána hrobař, přines’ máry, přišli zpěváčkové s hudebníky. Lidé z vesnic obou – ztichly sváry; – by se zachovaly staré zvyky, místo vdovy starosta dal vodky všem, co přišli, připit ze skleničky. Tu se žáci dali do písničky, v rukou partesy a na nich notky. 92 „Tak už mám, vy drazí moji známí, tak už mám se rozloučiti s vámi. Hrob mi vykopali do té země, aby nemohli mé děti ke mně. Uskrovněte pláče; k Bohu spěchám, a vás, moji přátelé, tu nechám. A než z domu vynesou mé tělo, zapomeňte, co kdy zlého chtělo. Všecko tedy, drazí, odpusťte mi, a co patří zemi, dejte zemi. Pojďte sem, vy milé moje děti, vštipte sobě tvář mou do paměti. Už jí neuzříte; choďte za mnou, ach, o vás mám starost přenáramnou. Vyneste mne, hoďte na mne hrudu, pod zelenou poduškou spát budu do soudného dne snem věčným zmámen. Poroučím vás Kristu Pánu. Amen.“ Dozpívali, ženy v pláč se daly. Zdvihli máry, vdovu musí vléci. „Ach, jaké jen staly se to věci!“ stále volá, líce v šátek halí. Pomalu tak s rakví vyšli v cestu, an tu za průvodem s křikem běží chlapec bosý, rozházenou vestu, bez kabátu, úzkost vlas mu ježí. Obrátí se k němu matka vdova: „Jdi, můj hochu, nemáš nové šaty. Pohleď sem! To truhla tatínkova, a jdi domů!“ A hoch steskem jatý schulil se, pak na plot vylez’ sobě, kady bude chodit k otci v hrobě. 93 Rozlehly se širým polem trouby, rohy plechové dva zazvučely svaté žalmy jako z duše hloubi s toužením, jež srdce na dvé dělí, mužské hlasy dva to lkaly nízce přes ta pole, na nichž jetel voní, až k těm lesům, nazpět k tiché vísce. V Moklíně i na Hlohově zvoní, na věži též, kam jdou do kostela, zvonice se hrajíc rozzvučela, zvuky hlaholivé klenbu nebe jak by lámaly, a vedle sebe po nebi jak hlavy andělíčků oblačných se kupí, hledí k zemi. Východní pak slunko nade všemi jako starý Pán Bůh na nebíčku. V poli smekli zbožně klobouk ženci. Průvod pak se modlí na růženci. Donesli ho tedy zvolna k hrobu. Pan páter hrob svatém po způsobu vykropil, a spustili ho dolů. „Hoďte mne tam taky! Půjdem spolu! Ach, co mi to učinil můj starý? Co jsi se tak rozhněval snad na mne pro mé zlobení a pro rozmary? Ach, to neštěstí je přenáramné!“ Nad hrobem tak pláče Veronika. Nechtěla se hnouti od hrobníka: „Tak vás tu mám oba, vida, oba! Vedle sebe, nešťastníci, dlíte. 94 Přivedli jste z hor mne – ó já roba! – a teď mne tu samu zůstavíte. Zajdu tam! A co tam dělat budu, když tu sypu černou na vás hrudu? Oba jste se rozhněvali na mne? Hleďte, jak je na světě vše klamné!“ Nechtěla se Veronika hnouti; ženy zdvíhaly ji, zvali domů, aby zapomněla na pohromu, ale ona smutně hlavou kroutí: „A co doma? Nepatřím k vám živým Budu chodit sem a tyhle hroby posázím si kvítím, Božím dřívím, nenechám je nikdy bez ozdoby!“ Opět ženy zdvíhaly ji s hrobu: „Pomyslete přec, že máte děti; žijte pro ně ještě po tu dobu, nežli světu budou rozuměti.“ To ji zdvihlo; odvlekly ji tedy; hrobař hodil rýčem naposledy. Zase přišli všichni na rozcestí, kdo šli z pohřbu. Lidstva plno bylo; tady v proudy dva se rozdělilo. S lítostí si dobrá vůle klestí cestu do všech prsou. Muži němí druhu druh se zrakem vyhýbají, všichni cítí, že si říci mají vážné slovo. Jeden mezi všemi starosta se v trapné ticho vloží, zvolá, stoje vedle muky Boží, 95 také rozpřahuje ruce obě: „Tedy Barácký už leží v hrobě! Snad jsme konec jeho uspíšili – odpusť nám to on i Pán Bůh v nebi. Za to podejme si ruce, milí, v míru, v přátelství své jezme chleby!“ Jak by zrovna s nebe spadl na ně, smír se v hruď všem zahošťuje maně. Měknou muži, dva a dva si spolu ruce dali – ty se nevysmeknou: rýha k rýze, mozol na mozolu uvízne, když víru sobě řeknou. Tu dí Antoš, vážně kyna hlavou: „Tak to všecko minulo dnes kolem jako slovo, zvuk – a srdce bolem stýská si a zraky v slzách plavou. Se vším hněvem pryč. My ze Hlohova ustupujem.“ Slyšev jeho slova starosta dí radostně: „Můj synu! Ke mně pojď, ať na srdce tě vinu!“ Objal jej a k druhým zahovořil: „K čemu bych dál šediny své mořil? Tady Antoš rozumný je, mladý – vzal mi dceru, dám mu starost taky. Obce zase dáme do hromady. Pojďte se mnou, kde jest občan jaký – pojďte, ať je starosta dnes nový!“ Nelíbí se řeč ta Antošovi. K starostovi nízko hlavu shýbá, jako otci ruku jemu líbá: 96 „Ne, ne,“ praví, „otcem zůstanete jako posud také obcím našim! K vám pak, sousedi, tu žádost vznáším: K odstranění nesvornosti kleté občina buď stromy posázena – ať se nový sad tam zazelená!“ Zástup jásá, do nebe se dívá, jež je modré jako víra sama, země zelená jim pod nohama, jako víra s nadějí vše splývá. Domů jdou. Tu Staněk při Božence s pravé na levou si poskakuje. Ona trhá chrpy, plete věnce, jeden sobě, druhý zavěšuje Mařence a srdečně ji líbá. A pan otec k mateři se shýbá – ta jde vzad, kde vedou Veroniku, manžel pak se tratí v mužů křiku. A tam v předu Antoš stanul s milou, ukázal jí k horám na nejvyšší, na modrou, pak šedou a pak bílou, kterou od nebe zrak sotva liší. Naběhl tam mráček větrem hnaný, uváznul jak prapor nad vrcholy přívětivě v ony vlaje strany, kde tak krásně lidské končí boly. 97