Tak sami.
Bez krve tenkrát zlaté slunce zapadalo
a zmírající den jak by se usmíval,
nám v duších mladé štěstí vonělo a hřálo,
s hor příští noci dech nás tiše ovíval.
Tak sami byli jsme, tak sami tam v té dáli
a kolem cizí lid a cizí zvuky jen.
My plaše vstoupili v ten temný koutek malý,
jenž naší lásky svitem měl být vyzlacen.
To štěstí bezměrné, jež v duších se nám třáslo,
ta vášeň šílená, jež námi zachvěla,
když v lůžko jsem tě nes’, tvým dechem světlo shaslo
a nahá krása tvá jen do tmy voněla...!
– – – – – – – – – –
A ráno zlaté světla proudy zazvonily
(– kdy stínů mizících zní hudba tesklivá –)
o sílůsílu údů mých a tvojich mramor bílý,
dvou Olympanů mladých těla zářivá...
8