ÓDA MELANCHOLII.
Já tebe nezpívám, jež nivou kráčíš snivá,
kdy mlha večerní se klade v ticho brazd,
ni tu, jež v čelo hor se blesku vráskou vrývá
a sněhu kadeří se vine nad propast,
jež v jeseni čár dýše ztlívání,
stře polobarev čaloun splývající
a přebytkem šťav hrozen mokvající
si tiskne do skrání,
jež bosonoha, s rozpuštěnou kšticí,
chce zmdlena polibky se v poustce lásky stříci.
Ať jiní zpívají tvou zadumanou krásu,
tvé stesky, touhy, žal, tvých vzdechů lahodu,
kdy vrba smuteční, jíž do spuštěných vlasů
jak v harfu vánek sáh, se chýlí nad vodu,
kdy v stín jí pluje labuť unylá
a milenci své všeptávají stony,
co příroda šer zlomenými tóny
se celá opila
a ticho do ran kape balsám vonný,
jak v chrámu setmělém žalm smírné antifony.
7
Já hloub se zadíval v tvé potrhané rysy,
v tvou Medusinu tvář, jež zděšený má zrak,
jíž hadů pletence se skrání vpadlých visí
a čelem rozrytým se honí trudů mrak.
Tvá krása jiný vzhled má, ponurý,
než sentimentálních těch snílků snění
ji sobě kreslí v prázdném roztklivění,
zrak upřen v azury,
do dálek, kde se třpyty vidin mění,
nad něž i ve smutku přec rozkošnějších není.
Ne, melancholie, ty neznáš sladké něhy,
v niž halí básníci svůj neurčitý stesk
po čemsi neznámém, co volá je v své břehy,
v ta moře nezměrná, jichž neosvítí blesk
lidského poznání. Jen z vylhaných
jsou vidin černých zpředeny tvé dumy,
vše hrady činů boří se ti v rumy,
smích do úšklebku rýh,
a pod dechem jak hyeniny čumy
vždy radost života se v hrobný puch ti tlumí.
8
Tvé oči podlity bezesných nocí sledy,
a v žilách černá žluč ti kalí zhoustlou krev,
pleť tvoje pergamen je popelavě šedý,
jde ztracen do sebe tvůj třesoucí se zjev,
sem, tam, jak měří kyvadlo trať svou.
Když růže vezmeš do vyzáblé ruky,
ne jejich barvy, vůně, svěží puky,
jež touhou žití vrou,
jak umíráčku opojena zvuky
jen vidíš vadnutí a odpad, tlení, muky.
Ty svazky roztrháš, jež nejpevnější v žití,
od muže manželku, od dětí matku rveš,
cit, lásku zardousíš v své zadrchané síti
a místo poznání si vsadíš na trůn lež,
za pravdu vzýváš její výmysly,
ve visích trapných čelo chýlíš v dlaně,
či nepokoje plna těkáš planě.
Tvůj hrozen nakyslý,
a jenom úhor rodí tvoje stráně.
Ó, bolehlav a blín vplet’ symbolem si v skráně!
9
Tak by ti slušely, jak úponkoví révy
a kůže pardalí a thyrsus maenadě.
Vždyť zkázné myšlénky jen sebevrahů jeví
se východem ti být jediným na snadě.
Znáš jenom tíseň, pocit nicoty,
a nepřátelství oblehá tě všady,
léč pomluv zříš jen, úklady a zrady,
jež duši na hroty
chtí vbůst jak v kopí divé kavalkády
a tělo usmýkat přes prohlubní svých spády. –
A přec jsi velebná i v oné chorobnosti.
Svou mukou veliká. Tvůj krutý majestát,
jenž v černém brokátu jde hrůz, já poznal dosti,
jak slepě zdeptá vše a srdce umí zdrát.
Ó, vyvrchol svou velkost tragickou,
jež vyzírá z tvé pathétické masky
rtů zkřivením a trpnou brázdou vrásky,
a smiluj nad lidskou
se bídou: střemhlav ve propast!... dle zkazky
jak Oidipova sfinx... to k lidstvu zhynout z lásky...
10