Z LISTŮ LÉKAŘI.
Ach, dobrý doktore, jak nařídil jste, píši
své smutné rapporty...
Teď o něco jsme tišší,
tím víc však hroužíme se v tupou beznaděj.
Jsou světla pohaslá, jen bludic kmitá rej,
dál, dále zavádí do zmrtvujících bažin.
Nerv každý úzkostí je křečovitě stažín,
a z hrdla sněžného se déře pouze vzdech,
mrou hlásky členěné na úpějících rtech,
a kromě vzlykání již zvuk se neozývá.
Od stěny ke stěně krok potácí se, kývá,
ten dříve pružný krok, jenž sotva dotýkal
se země, vzlétaje nad její prach i kal;
ta vznosná postava, jež vévodila dříve
jak rudým záhonům trs bílé lilje snivé,
svých družek jásavých vždy chorovodům všem,
i ta se chýlí teď pod žalů břemenem.
Hned v jiskře myšlénka v troud mění se a hasne.
Vše smutek pohltí. A není kotvy spasné.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Oh, pomoc, doktore! Což není pomoci?
K Vám darmo voláme? Já často do noci
zřím Vaši lampu plát. Kdy dovystudujete,
jak člověčenstvo přec té hydry zbavit kleté?
Zře její drásání, již trestem pohrozte!
16
Jste dobrý. Dobrý, vím. Ó, dobrý, pomozte!
Hle, vše se propadá, vše bortí se a boří,
tma řítí se, vždy blíž, co svítilo, vše zmoří,
i mně již myšlénky se matou v bolu tmách,
i mne již jako by kdos dolů, v propast, táh.
Pak přijde zánik, zmar. Jen mrtvé bude moře
v svých sirných výparech se stříti po prostoře,
a bude nade vším, jak z rytby Dürera,
v tmách Melancholie jen trůnit příšera.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Co nového mám psát? Dni plynou stejně šedě.
Duch stále zahalen. Já, v naši bídu hledě,
již vidět přestávám, kdy mlhy víc či míň.
Rád světlu řekl bych: „Ó, světlo, do tmy vplyň!“
Rád řek bych radostí: „Ó, svlaž ta zpráhlá ústa!“
Proč světlo však? Jen žal, žal světlem hustěj vzrůstá.
Proč radost? Radosti lpí na peruti krev,
vždy v opak zvrací se, a v pláč se mění směv.
Noc jenom veliká je matka milosrdná.
Jí v měkké náruči jak na mrtvolu ztvrdna,
máš aspoň chvíli klid. Klid hrobu. Smrti sen.
Leč není času spát. Jde pro nás ještě den,
slz novou hořkostí zas chorá víčka rosí,
již slyší nemocná, jak žal zas brousí kosy...
To dole v zahradě jásají k slunci kosi.
17