V PŘÍRODĚ.
Když nešťastný jsi, prchej od lidí!
Co může člověk, než své záští dát?
Ni jeho soucit žatvy neklidí.
Jen prázdná slova, jak zříš větry vát.
Ten ruku stisk; snad dobře myslí to,
cos na okamžik cítil srdcem hnout,
leč konec konců, co mu cizí zlo?
Zas urval soustrast vlastních péčí proud.
A může halíř něčím ulevit?
Ty poklad lásky potřeboval bys,
ne almužnu. Tvůj rozdrásaný cit
jsou živé struny loutny magadis.
V ně tepe písně starý kitharód
o zoufalstvích a dávných zklamáních,
Žal, který zná jen měkký tónorod,
a jemuž v kletbu na rtech vadne smích.
19
Za písní těch, jichž zžírající rým
mi bolnou ironií bodá v sluch,
svou chorou mučednici provázím
dál od lidí, kde umlká jich ruch.
Pod věkovitých dubů koruny,
v luh zelený se cvrčků skřipotem,
na pustou hrázi, kde jak o čluny
si vlna šplouná tichým chlipotem.
V šíř polí, po vydané úrodě
jež oddychují blahem mateřím,
v háj zkolébaný v letní lahodě,
kde leda sojka křikne zášeřím.
Vzduch vonný, vůkol posvátný ten klid,
vše mírní nervů bolné rozchvění;
když večer villy prokmitavý svit
zpět volá, vracíme se ztišeni.
Leč s jitra shonem zase trudů rej
se vrací každou srážkou náhody.
Kdo nešťastný jsi, lidem utíkej!
Lék klidu na prsou jen přírody.
20