CESTOU PARKEM.

CESTOU PARKEM.
Již listí žloutne v aleji, a příroda schne odevzdaně, jsou prázdná pole, holé stráně, ne bolestně, ne rozervaně, jen tak si pohvizdují pláně v mlh zádumčivé návěji. Pod bludným krokem chrastí list, do vlasů padá jinovatka. I nám snad přízí jemnou zatká, co vryla v naše čela hladká Osudu ruka tvrdá, vratká, že lze v nich číst. Číst o zklamaných nadějích, o šílenstvích a bojů reji, o ranách, co vždy krvácejí, o smutcích, bezedny jež zejí, o kruté žízni po oměji, jímž každý žal by zjih a ztich. 33 Již nepravdiva run těch zvěst. Vše srovnáno, ač nezhojeno, vše přemoženo – nezkojeno, neb Odevzdanosti má jméno, co dalo tupý klid nám v léno: Dál nést! jen nést! Ó, hochu, kamenem proč řink’s té soše tam do přísných lící? V nich symbol žití. Uč se zříci! Jdem žitím jak v ten park se tmící: ať na pravo, ať po levici, na konci vždy se šklebí sfinx. Hned život sloupne tě až v dřík, když chvíli do květů tě halí; teď vznese k slávě, místo chvály teď značku vyvrhele vpálí. My klidni již. Rty za vše stálý jen šepcí dík! 34