Zrazená.
ALFONSU M. MUCHOVI.
Když růžičky plané na keřích se rděly,
jeho svaté sliby jejím srdcem zněly,
jak ty písně ptáků, jak ty písně zvonů,
věřila mu: „Tvá jsem, viď, že neutonu?“
Ale utonula, jako v širém moři,
a teď bolest v srdci plamenem jí hoří,
hořet nepřestane, dokud živa bude,
zakrvácí jí to smutné žití všude.
Ó to vratké štěstí! Teď je opuštěna,
i s děťátkem jeho v hanbu uvržena,
i s ubohým děckem, nezrozeným dosud,
ach, jaký je čeká na tom světě osud?
On odešel k jiné, on miluje jinou,
jeho drahé ruce jinou k srdci vinou!
S tou k oltáři půjde a ji mrzce zradí,
nevzpomene ani, jak se měli rádi.
A pak přijde dítě, to ji hrozně mučí:
kdo ji aspoň potom sevře do náručí?
Nikdo, nikdo, nikdo. Přenešťastná žena,
jež je v oněch chvílích milým opuštěna.
13
Ještě nenadešla hodina ta těžká,
už hoch její zrádný na námluvách mešká,
na námluvách mešká, věno vyjednává,
to, co bylo její, jinde zaprodává.
K oltáři jde s jinou, jak s lilií bílou,
zrazuje své dítě, zrazuje svou milou.
A ta na smrt bledá mezi lidmi stojí,
na sokyni svoji pohlédnout se bojí.
Pohlédla však přece, hle – ta v štíhlé kráse
pod věnečkem šťastně do slz usmívá se,
jako holubička vedle něho klečí.
„Ukáži všem lidem, čí je právo větší!“
K oltáři se kmitla, její zraky hoří,
však to jejich štěstí také rázem zboří!
Zvedla slabou ruku, nožem zamávnula,
jeho zrádné srdce, pak své probodnula.
***
Oba na hřbitově tiše pochovali,
nevěstu o pohřbu doma zanechali.
Třeba přede všemi hrozně pokořena,
třeba smrtí jeho těžce zarmoucena,
ke hřbitovu spěla, sotva ráno vstala,
Bože – svatá zem ho v sebe nepřijala:
14
zrádce mrtvola tam leží pohozená,
vedle v hrobě klidně spí zrazená žena.
Pochován byl znova, modlitby jsou četli,
hrob mu obnášeli hromničnými světly,
na zítří však zase lidé našli ráno
mrtvé tělo, jak by právě vykopáno.
Nechce svatá země přijmout těla jeho
pro to utrpení srdce zrazeného.
A nevěsta jeho marně naříká si,
na modlení dává, zlaté rve si vlasy.
„To já učinila, já se provinila,
k vůli mně ta dívka opuštěna byla.“
***
Běží časy, běží, jako voda v řece,
sebe větší hoře – utiší se přece.
Květy uvádají, nové rozkvétají,
a kdo říci může, co ten život tají?
A tak ve vsi ještě řeči neutuchly,
že tam každé noci na hřbitově truchlí
její mrtvý ženich, bez pokoje bloudí – – –
a jí v srdce nový paprslek se loudí,
a v objetí novém skoro zapomíná,
že tmou noční kvílí nesmířená vina.
15
S úzkostí a strachem před oltář zas kleká,
přece rozmarina s hlavy se jí smeká.
Nový domov našla, věnec odložila
a na prsou muže červánky své skryla
a po jeho boku tiše ve vsi žila.
Ale snáze zbádáš hloubky dna mořského,
nežli skryté taje žití manželského.
Proč tak hlavu kloní, sedá zamyšlena,
bez úsměvu, písně chodí mladá žena?
A proč její muž se rád domova zbaví,
při kartách a v pitkách celé noci tráví?
Co to mučivého bez ustání ruší
knězem požehnaný svazek jejich duší?
***
Tichá půlnoc kráčí, tajemná a snivá,
tichá půlnoc smutně do okna se dívá.
Žena v jizbě dřímá – teď se probudila,
zastenala, tvář svou do podušky skryla.
O ženichu mrtvém zdálo se jí zase,
jak ji prosí, bledý, s kajícností v hlase:
„Pojď mě vysvobodit,“ ruce své k ní spíná,
„ať je usmířena těžká moje vina.“
Jak ji ten sen zděsil! Milostivý Bože,
ach, je sama, sama – prázdné druhé lože!
16
Zachvěla se hrůzou, vztyčila se náhle.
S věže dvanáctá se nese chmurně, táhle.
Půlnoc. Chvíle duchů. Stíny v srdce rostou,
odříkává v strachu modlitbu svou prostou.
Venku duní kroky. Muž se asi vrací.
Ne. – Zas naděje ta do ticha se ztrácí.
A teď – – – co to vzdychlo? Vytřeštila oči.
Nic. Jen srdce bije, div se nerozskočí.
Ach, ta tma ji dusí, strach jí prsa svírá,
a tam venku klidně – svítí plocha širá.
„Vím co – půjdu za nim, cesta nedaleká,
a mne víc ta smutná, temná jizba leká!
Pro muže si dojdu, snad se domu vrátí,
v jeho přítomnosti nebudu se báti!“
Vyšla z domku, spěchá cestou osamělou,
hvězdičky se nebem jako květy stelou,
jak na lukách květy drobně rozsypané,
mezi nimi měsíc jako motýl plane.
Všecko spí a do tmy hluboko se tratí,
za vsí jen se ještě dvě okénka zlatí.
A tam k tomu domku žena přímo míří,
z něhož žlutá zář a zpěvu ryk se šíří!
Tam jen muže najde, ale jak ho shledá?
Což když nepůjde s ní, uprosit se nedá?
17
V žhavé nejistotě běží žena, běží,
v právo za jetelem tichý hřbitov leží.
Ohlédla se po něm, mráz jí proběh’ tělem,
zablesk’ se jí v očích kříž se Spasitelem,
vysoký ten křiž nad celým hájem křížků
a pak kostel, k nebi zvedající vížku.
„Bože, jestli mrtvý právě z hrobu vstane!
Ať má věčný pokoj, učiň, Kriste Pane!“
Ještě nevydechla ani prosbu svoji – – –
a hle – mrtvý ženich naproti ní stojí,
jak v hodině smrti bledý, zkrvácený,
obrací k ní oči, těžce zarmoucený.
Pokřižovala se a pak umrlého:
„Zaklínám tě, vrať se zas do hrobu svého!“
On však nehýbá se, ruce své k ní spíná:
„Vysvoboď mě, ať je smířena má vina:
Jdi tam do kostela, vypros odpuštění
od té, již jsem zradil, dli tam na modlení,
potom v hrob mi bude lehké navrácení!“
Kolem tichá noc jak nesmírný chrám svítí,
jen své srdce slyší žena hrůzou bíti.
„Pro Kristovy rány, nech mne odejíti!“
„Dost jsem dlouho čekal – nemám více času,
nemeškej, a pomni na svou vlastní spásu!“
18
Marně mrtvému se žena vzpouzí znovu,
bledá potácí se před ním ke hřbitovu.
Do kostela vešla. Červenavá záře
věčné lampy kmitá smutně u oltáře
a v lavicí sedí k čtení nakloněna
dívka milencem svým kdysi opuštěná,
jeho i svou krví temně potřísněná.
Žena se k ní blíží chvějící se, bledá,
kleká před ní, ruce prosebně k ní zvedá:
„Smiluj se a odpusť tomu, jenž tě zradil,
v mé i tvoje srdce símě hoře vsadil!
Sokyně jsem tvoje, těžká i má vina,
já jsem věděla, že náleží mu jiná,
já jsem věděla, že dopouští se zrady,
a tvé slzy tenkrát pálily mě všady.
A přece jsem osud v jeho ruce kladla
a tvá rozmarina polámaná vadla.
Těžký je můj hřích a černá jeho zrada,
odpusť mu však proto, žes ho měla ráda,
by konečně pokoj duše jeho měla.“
Ale mrtvá, jenom hlavou zavrtěla.
Žena v bledé hrůze z kostela se řítí:
„Marně prosila jsem – nechce odpustiti.“
19
Mrtvý jako skála u dveří hned stojí:
„Jdi, a pros ji znova pro hroznou smrt moji –
i pro to své vlastní v světě utrpení – –
Chvátej, než se ozve ze vsi kuropění!“
Žena do kostela tedy vrátila se,
mdloba chvěla se už v jejím lkavém hlase:
„Pro Bůh, odpusť mu, ať klidně odpočívá,
prolitá krev jeho půl už viny smývá,
odpusť také proto, co já vytrpěla!“
Ale mrtvá jenom hlavou zavrtěla.
Žena v bledé hrůze z kostela se řítí:
„Marně prosila jsem – nechce odpustiti.“
Mrtvý zpět ji tiskne : „Vrať se ještě jednou,
ale pospěš, hvězdy na nebi už blednou.
Pros ji naposledy pro nevinné dítě,
jež pod srdcem nosíš, snad přec vyslyší tě!“
Žena poděšena došla zpátky stěží,
a před duchem zase na kolenou leží:
„Smiluj se a odpusť, zoufale tě prosím,
aspoň pro to dítě, jež pod srdcem nosím.
Aspoň pro to dítě – čím se provinilo,
aby před zrozením zhubeno též bylo?“
20
Zatuchlý chlad hrobu na klečící sáhá,
venku divný hlomoz ve chvíli se vzmáhá, – –
Bože, ona ještě odpustit se zdráhá?
A v tom mrtvá zraky k ženě obrátila,
kývla smutně hlavou, že už odpustila,
uzavřela knihu, v které pilně četla,
vstala, ztrácela se do mlh polosvětla.
Žena v bledé hrůze z kostela se řítí – – –
Nikdo přede dveřmi – klidem hřbitov svítí,
jitro v bledém proužku růžovém se tají,
hvězdičky a měsíc tiše zhasínají.
***
Ráno za svítání nalezena byla
u kostelních dveří hrst popela bílá.
„Věčný mír a pokoj udělil’s mu, Pane,
dle Tvé svaté vůle ať se vždycky stane!“
21