ODKAZ CAGLIOSTRŮV.

ODKAZ CAGLIOSTRŮV.
Lorenzo, neplač! Musí konec mít, co mělo počátek, trest smrti ohněm však je zažehnán, ó, neplač, s koncem eposu je nutné smíření, a já jsem Básní byl, již rozblouzněný stvořil věk v bezmezném horování, snivém nadšení, a jemuž jedním opálovým jitrem darem byl jsem dán, a jímž jak palladium zázračné jsem přijat byl. V Andělském hradě odsouzeni stojíme, Řím před námi se v purpur, zlato, drahokamy zahalil – v minulá naše roucha. Klidni spolu hledíme do slunce západu. Jak snivé Řím a Tibera jsou dnes! Ó, básní ohromnou byl život náš, což nechápeš? Tvůj Cagliostro nechce truchlit, věz, je neodvratný soumrak Bohů. Žiji život svůj zde v tomto okamžiku, jak světlo slunce soustředěné v démantu! Podivné tajemství! Jak třpytivě jsem na pódiu stál, tam v křesle seděl, ponuře jak socha vtesán tu, a všude sklízel pochvalu a slzy díků, figurky lidské na provázku držel geniální principál. Já, svrchovaný prorok, lékař, lidumil, jemuž se kořil svět a o němž horoval a snil, dle vůle své a rozkoše jsem točil jím! 40 Uměl jsem zlato rozmnožit a krásu vzkřísit, život prodloužit, a kámen moudrosti mi nebyl neznámým, já předpovídal budoucnost a duchy vyvolával, k ztřeštěným otázkám jsem moudré odpovědi dával, pro blaho lidstva, ano, měl bych věčně žít! A přec je tajuplný Cagliostro pouze člověkem, a tedy smrtelný a tedy dotknutelný, ať světák, abbé, markýz, bytost polobůh, ať důstojník, ať mistr lóže zednářské, – ať všem unikal pátrajícím očím slavně viditelný a zase nezvěstný i všudypřítomný a nad vším vítězící duch. Ty vzpomínáš, jak v nádheře a přepychu jsme žili, jak svrchovaným leskem jsme se opojili? jak milován a božským zván byl Cagliostro všude v sálech, před trůny i na bastille, ať hýčkán v hedvábí neb na ulicích davem sledován? V tisících obrazích jsme této chvíle na vějířích a v mramoru, a bronzu, zlatě, v tisku rozmnoženi, jak slunce v zrcadlech. Ach, proč se nesměješ? Proč slzy jen a dobrodružných paprsků v tvých očích není? Víš, že jsem žil již před potopou světa, že byl jsem přítomen na svatbě v Kanaan, a že jsem viděl širé moře, celý svět? Tvé kruté slovo lež je rouháním a trpkou hloupostí, jak neprokletá vítězství střízlivosti. Já byl vyšší mocí povolán rozjiskřit svět, ach, rci, proč nechce se ti smát? Nu pyramidách kdysi o tobě jsem s bázní přemýšlel, jak svíjeti se budeš před rozsudkem lidí, a přece vím, že tebou milován však neuznán jsem světem šel a býval mlčelivý jako sfinx a jako tůně černé dno. Jsou záhady. A kdos je miluje a kdosi nenávidí. 41 Víš, jak jsem lampiony růží, lilií a thymianu rozsvěcel? Víš, jak jsem byl a nebyl, jak jsem v bezedno svou ztrácel bytost a jak vznikal člověk nový? A když se ptali kdo? Já řekl: Jsem, kdo jsem. Když doléhali dál, já kresbou odpověděl místo slovy: hle, symbol – had, má v ústech jablko a ocas končí šípem. Ó, jsem, kdo jsem! A byl jsem skutečností a zas přízrakem. Ó jinde nechám hlas svůj zníti. Hvězdy sypem na cestu znavených, a jinde bude ráj a nebe! Vzpomínám, jak se mocní toho světa kdysi ptali tebe, v čem základ tajemného umění je muže tvého, a dovedla jsi přesně odpovědět: v slovech, rostlinách a kamenech. Jak šel jsem s nimi dobrodružně po tribunách světa, svatozář kolem hlavy kouzla vznešeného, a jak jsem závratně se uplatňoval v žití smělých dnech! A teď jak v Nilu pramenech mi snivý lotos na dně duše zkvétá, a nelituji proměnlivých našich komedií prožitých, ni toho, co ty příkře zoveš hřích! Ach, minulostí nesmrtelně krásnou opájím se v chvíli zdánlivého hoře, ty nezachytíš profilu mé bludné podstaty, jež čarovně se měnila jak nebesa, jak moře. A, Lorenzo má, slyš, ve všechny věky příští zaklínám svého genia, ať rozmarný a podloudný a bohatý se do tisíce nových básni tříští a s rolničkami jde, jež více chápe svět a ctí než srdce zvonů, ať hrabě Cagliostro má roj věčných epigonů! 42 Hleď, slunce zapadlo. Jen města kontura zůstala matná, a Tibera se zatmívá jak cesta mystická a nenávratná. Pojď, půjdem’ s těmi všemi stíny bez pochodní v San Leo do zajetí poslušní a hodní!... A tam kdes nebi blíž, až navštíví nás hvězdy s výše, pro všecko skončené a ztracené si zapláčeme tiše a tiše zasmějem’ se! – Jaká krása: pojď a sněme, sněme! Jdou vlny času dál... My s nimi odplyneme! [43]