V ZÁMKU ZAHRAD.

V ZÁMKU ZAHRAD.
Podivné obrazy a zjevy křísily se v její duši, jak nedávno je žila jimi ohromena. Leží jak neživá, a srdce její temně buší, ó, jaká všeho velká přišla změna! Noc kouzlo otevírá zázračná a snivá, Marie poslouchá, jak Julgun smutnou píseň zpívá, a dívek unavený smích utichá na hedvábných polštářích. Dojedly hrozny, mandle, dožívají svůj rozmařilý den, a chán jak čímsi strašným okouzlen v zahradách bloudí, jež se v nekonečno zatmívati zdají. Marie Potocká! On zvolal vášnivě to jméno, i ona vyslovila je té chvíle, jak by vzepříti se chtěla tomu, co usouzeno. A marně. V jejích očích zavřených tkvěl jeho pohled; v něm, v něm zapomněla rodného domu, otce drahého i vzdáleného sadu věrného i mrtvých na bojišti nešťastných. Jak náměsíční v zajetí se dala odvádět dalekou dálku v sídlo chánovo do zámku zahrad... Ó, zde celým srdcem žíti smět, v souladu krásy, štěstí mimo svět! Však pokořena čekat na slovo 49 onoho muže, až ji zavolá a k sobě přivine – harému milostnici, až mu na dně srdce odevzdaně spočine! Ó, vidí půvab jeho polonahých žen v komnatách rozkošných a čarokrásných s emaily duhovými, jako drahokamů jasných záření sněné, fontán slyší vzdech jak ozvuk polibkův a jako zahrad vytoužený sen. A touhou opojena ve slz tone pramenech, a v jejích očích zavřených tkví potopen Girejův pohled, který upřel na ni, když ráno vyprávěl jí o horách, jež zámek obkličují, o divném skalním městě – jehož obrys do zlatého vzduchu čněl, o tanci dervišův a honbě sokolův, a jako vzpomínání zazpíval píseň Gaziho, jak růže mořem plují a slavík před očima nebes oněměl... Fetch Girej pravé vešel v zlatou komnatu a chvíli váhal. Byla noc již. Fialkové vůně oblaky snesly se k němu, klesl v polštáře v bolesti, vášni divém záchvatu a zase pozvedl se, do záře, do záře luny zahleděl se, v noci sladké přízraky. A jako ve snu kráčel za svou vidinou, až ony dveře, dveře otevřel. – A stáli proti sobě Marie – Fetch Girej... A stáli proti sobě v chvíli noci nevinnou, jak člověk rodící se, člověk končící své vise v hrobě. Slov nebylo, leč příliš více nežli slova: svit zraků, zpověď srdcí, věčnost okamžiku, tajemství bytí, rozluštění štěstí, náboženství nová o smrti rozkošné a hořkém žití vzniku. – – – – – – 50 Objetí strašné, rozsvícené oné půlnoci zářilo nad horami nad zámkem a zahradami, jak bolest v rozkoš proměněná... Slzami perlovými tajuplně do noci fontána v přítomnosti smrtelné a nesmrtelné lásky zpívala a tiše plakala. Do oné bílé noci do věčného smíru pod hvězdami svůj osud posílala v život probuzená žena. – Zde celým srdcem žíti smět v souladu lásky, štěstí – mimo svět! Však marně blouznit! Po té noci slunce spatřit nelze ani. Sad doma odkvetl, a otec umřel asi. Hlavu ke spícímu sklání. Odejde nepozorovaně, jako onen slavík oněměl před nebes očima... A chána ještě žhavě políbila – – a probodla si dýkou srdce... Stopu lásky světlé na rtech měl Fetch Girej – vedle něho Marie se položila jako zkrvavená růže bílá. Stříbrné ráno květy na fontáně v barvy teplé vzkřísilo a chána v hrůzu, do zoufalství vzbudilo... Marie studeně a smutně usměvavá na modrém hedvábí a zlatě leží nejtišeji, fontána slz truchlivou píseň krůpěj po krůpěji věčnosti odevzdává. [51]