BÁSNÍKŮV ODCHOD.
PAMÁTCE GRUZINSKÉ HEREČKY NATALIE GABUNIE CAGARELI,
„Zpívala mi žhavý přípitek a již Jí není...“
Čas bude prchat, slunce nad zemí a mořem zlatě plát,
oblaku proměnlivé letět, růže nedotknuté odkvétat,
krev rudá téci z ran, jež více nebolí.
A já chci dlíti nečinně jak mrtvý v mnišském hábitu
v mlčení na věky, skryt v stínu hor, v závoji blankytu
v Gelati na verandě nad Rionem svatých údolí.
Jak jsi to řekl pravdivě, můj Rustaveli:
„Je jsoucnost kniha zapečetěná
osudu nezbadatelného.“ Dny mé do samoty spěly,
v níž zůstanu až do soumraku smrti. Smířena
je duše moje se vším, všecko přijala a všeho odřekla se,
a chvíli zázračnou si bude opakovat v nesmrtelné kráse,
když řekla Tamara: „Tvá óda, básníku, je báseň čarovná,
měj za ni dík a zlata prameny, to dí ti královna,
a ženu, Šavteli, za citův odvážlivě žhavý proud
smíš ve snu lunou ozářit a obejmout.“
Tu chvíli zázračnou si opakovat budu
a trpělivě čekat konce od osudu.
Všecko jsem žil a všecko viděl do dna:
– korunu Imereckých králů perlovou,
52
i svaté Niny zjev bloudící v města rodná,
i dálku zářných snův a cestu světy křížovou,
oltářní zlaté obrazy a věčný sníh a devět pramenů,
z nichž bezejmenných hor jak věží, pyramid
a trůnů zástup roste; z ohromných dvou kamenů
chrám, který ve tvaru byl kříže vytvořen.
Já viděl Mzchet a jeho pološero,
kde možno cítit ulétání dnův a snít a snít,
já viděl prchající radosti a slyšel tisícero
tlukotu srdcí tam, kde moře vzduchu, stín a světel tóny
jdou nad horami tajemně jak putující sen,
a tiše v dálkách umlkají rozteskněné zvony.
Praotec obr Pargamos tam kdesi stál
i zamyšlený Pharnavas, náš první král,
i poutník mdlý, jejž láká pouze samota.
Prasvětské cesty plny cedrů, dazen, magnolií
ráj ukázaly všem, a osmihranné věže chrámů skryjí
na věky srdce vyvolených. – Moje dohořívá nad vlnami Rionu.
Jak podobna je pavučině kniha zákonů,
ji silný roztrhne a slabý se v ní zamotá.
Já silným nedovedl, slabým nechtěl být,
a proto zavolal mě mimosvětský klid
k zrcadlu unikání. Nechci více uvidět
Tamary královny, vtělení slávy svrchované,
bytosti do extáse, rozkoše a štěstí štvané,
ó, nechci do nádhery pozemšťanů bled
pohlížet po druhé. Je hluboký to žal, ne chvíle rozmaru,
bojím se přiznati a přece přiznávám:
Miluju Tamaru,
rniluju Tamaru a všeho odříkám se, budu navždy sám,
a nechci více uvidět
53
slavností, tanců, her a honů, hostin, trůnu,
rozkoše, lesku, nechci navrátit se v její přítomnosti svět.
Ať v onu rozšílenou štěstí strunu
ponoří hebké prsty Asat Grigolidse, krásný muž
královnu, ženy neodolatelné. Já jsem troska. Odcházením už
je život můj. Ať verši na pečetích, mečích, na hudebních nástrojích
básníci jíní velebí mou Tamaru, já odešel a ztich’.
Ach perly, drahokamy, indické démanty, řecké látky,
nádoby zlaté, hedvábných snů polštáře,
miniatury snivé, přítomnosti zmatky
a květy, roztančené v závrať arabesk a do záře
slunečna, cypřišů ztemnělých a moře vlnobití,
Tamaro drahá, jak byl život rozkošný a krátký!
Chci opuštěný dlíti zde a v nekonečno sníti,
čas bude prchat, nad zemí a mořem slunce zlatě plát,
oblaky proměnlivé letět, růže nedotknuté odkvétat.
V ohromných zahrad, lesů zázraky
až ku podivné vášni moře budu zahleděn,
v údolí hluboká, kde pohádkové plují oblaky,
slavíci pějí, žluté kvetou azalky, strom granátový dýchá, thuje roste stín,
fialek tone modro, a kde chvílí nejslavnější den,
mé lásky den v řetězech ledovců se zázračí
jak pouto minulosti, jejích úžasův a vin,
a zjev ten drahý srdci mému dostačí,
bych touhu nebýt měl a touhu věčně být...
Zde sedět nehybný a všecko obsáhnouti,
co vzneslo se v mém žití a co v negaci se hroutí,
vzpomínat, zapomínat, lhostejně pohlížet v dál
ke svatým pramenům, v hor nebetyčných mlčelivý štít,
54
co bude po nás v prorockém zřít tušení,
jak zhasne paprsek, jenž v slovu se nám vzňal
neb v polibku, jak padne vše a zvadne vše a zmizí
a v naše stopy ztracené kdos vejde cizí
a vydechne snad kletbu aneb nadšení.
Veliký klid ať sevře mě a nad vším zamlčení nadsmyslné,
ať plane v odloučení slunce divných jisker plné,
ať věrně bolí bolest lásky nad hlubinou
nesmírných zahrad, opásaných ledovci a moři!
Ať léta jdou a v nesmrtelném tichu minou,
ať křídel mávání, zpěv ptáků, rachot hromu,
šumění zřídel, šepot stromů
a tlukot srdce hudbu moji tvoří,
a s tím, co pomíjí, ať duše s duší splynu,
ať zítřek zradí mého dnešku zamyšlení,
ať nejžhavější minulost utone ve hlubokém stínu,
a po velikých srdce illusích památky není!...
A bude prchat čas, a nad zemí a mořem slunce zlaté plát,
oblaky proměnlivé letět, růže nedotknuté odkvétat.
[55]