NOSTALGIE

Růžena Jesenská

NOSTALGIE
Kdysi v dálce, na severu v samotách náhle cítím v polosvětle, v polotmách strašnou touhu po tobě a neklidna bloudím po ostrovech, zadumaných v moři, vidím nebe, zemi, duší, srdcí dna, osud tvůj a svůj... „Ó, neotálej, oři, pospěš lodi, vlno, oblaku a vlaku, ponořte se s lunou do soumraku!“ Svíčku rozsvítila jsem a řekla: „Teď, teď, v té chvíli domů pojedu, maminko má, k tobě, k tobě! Hleď do západů slunce, čekej, upředu pohádku v tvůj život, nocí dnem, zářemi a zadýchaným snem, plným úzkosti a krásy, pojedu, a dech se v prsou úží, zdali sejdeme se a jak naleznu tě asi v starém sadě nad záhony růží.“ Poděšené pochybnosti v srdce křídly bije mrákotná a velitelská nostalgie... Konečně jsem otevřela vrátka v podvečerní sad. Ó, jaký okamžik: našly jsme se zase. Kdo jsi? Dítě mé či matka? A já, co jsem? Láska? Přešel krátký vzlyk v dlouhém mlčelivém pohnutí. Pak jsi promluvila jako chvěním perutí: „Tys mne slyšela? Jak jsem tě volala? 28 Jak jsem volala tě vždycky v podvečer? Tys mne slyšela a ke mně chvátala?“ Jaké kouzlo nadpozemských věr poutalo nám duše v lásky akordech!! A tys odešla mi dále dálek všech! Jaké hoře pomysliti na domov opuštěný, smutný, vychladlý, kde jen památka tvá a má touha dlí... Vrací se mi krása těch tvých drahých slov, těch tvých dávných slov, jak rytých v kov, ale marně opakuji si je –: čím se vykoupí má krutá nostalgie? 29