Jarní vzpomínka.

Růžena Jesenská

Jarní vzpomínka.
Den jarní, sváteční byl, záře plný, a s šumem pluly davu pestré vlny; já v objetí jsem tvoje vletěla. – – – Tys přivinul mne k sobě překvapen, ty v oči mé, já v tvoje hleděla a hleděla, – – ach, byl to šťastný den! Sami jsme byli, sami se svým blahem, co vysnila jsem na tvém srdci drahém, když hlavu svou jsem k němu přižehla! Ach, slyším stále, co jsi promluvil. – – – Když jindy v cestu jsem ti přiběhla, tys, miláčku můj, dříve o tom – snil? Tys jindy snil, vždyť tvoje vroucí slova mi tichou hudbou zvoní znova, znova: „Já ani ve snu jsem tě nečekal, ne, ani ve snu, ani ve snu – dnes!“ A mně se život šťastným býti zdál a nekonečným srdcí našich ples. 75 Tvé rty se šeptem „ani ve snu“ chvěly, tvé sladké sny mi tedy náležely, mně bylo, jak když spolu toneme. – – Tys děl: „Již musíme to snášeti!“ Jak snadně slíbila jsem: „Budeme!“ když chvěla jsem se ve tvém objetí! Byl sváteční den jarní, plný světla, a já zas v davu pestré vlny vlétla, to nebyl dav, – snad moře zčeřené, v ně pršel zářivé mých růží květ, jak hvězdy když se zlatí ztracené v ten chladný, širý, nekonečný svět. A přece věřím pro tu jasnou chvíli, že sní tvé oči po dnes, jako snily – ty drahé tvoje oči častokrát, že vletím s úsměvem v tvé objetí; – – je smutno, sníš a musíš vzpomínat: „Ach, ona má je – má, a neletí!“ 76

Básně v knize Okamžiky: