Sen v kathedrale.

Sen v kathedrale.
Byla jsem v staré kathedrale, poslední zalkal varhan zvuk, a ve kropence mramorové se celý řetěz smočil ruk. Kostelník vešed na oltáři voskové svíčky shasínal, i stařeček, jenž klečel vedle, se pokřižoval a pak vstal. Šedivá mlha lodí táhla, v ní pestrých skel se třásl svit, a já jsem o tom nevěděla a začínala sladce snít. Byl soumrak. Rudě věčná lampa svítila v ztichlý, šerý chrám, ach, je to v srdci divné kouzlo, když člověk je tu sám a sám. 89 Snad v zadu ještě k zpovědnici svou hlavu tulí stařena, snad tiskne koral u růžence, by prosba byla splněna. Však její bytosť nepřekáží, tak jako by tu nebyla, a teď se v lustru křišťálovém dvě světla v jiskru zkřížila. A je jich plno, plno, plno, jak svatojanských mušek hned, kadidlo voní, na oltáři se liliový bělá květ. Paprslek dlouhý v oči padá a v srdce mír a k čelu sen, tam u oltáře o klekátko jak někdo byl by podepřen. A bílých šatů mlha bílá – zjev sladký, ale nesmělý, a bylo mi, jak v šeré dálce dvě srdce když se tetelí. 90 Líbezný nápěv duší vanul, jak – tknutí zlatých, božských strun, jak slyšitelným by se stával déšť světel stromů do korun. Snila jsem v staré kathedrale, až probudil mne klíče hlas, mé srdce jen se tetelilo – – – a byl v něm pravdy stín a mráz. 91