Duma v jeseni.

Duma v jeseni.
List za listem všech stromů žloutne, pták s ptákem prchá v teplou dál’ – a hustá mlha, z rána šeda, juž zraku ani prozřít nedá, ba i ten zlatý paprsk slunce jak by se země ostýchal. A vítr vane studeněji, ba až to kosti proniká! A večer, který vůní květů dřív pohádkou byl cizích světů, před krasami a kouzly všemi juž zvolna dveře zamyká. Jen teskno, teskno z všeho zbývá a smutek plní duši víc – – a posléz’, vichru ruka dravá když slední lístek oškubává, s nímž vše, co zbylo, s Bohem dává, hle! slza velká rosí líc... Proč? Proto snad, že všecka krása, v níž každý volně dýchat směl, zmizela v dál’ tak záhy, záhy, jakoby kdos, nám nad vše drahý, po krátkém. tklivém rozloučení zas na dlouhý čas odešel? 10 Či proto snad, že onu bídu přírody němou, beze slov, v níž hluboké tak náhle vrásky, bez soucitu a beze lásky sníh mrazný brzy v smíchu divém v jediný změní ve hřbitov? Ó, jistě vše to k srdci mluví!... Však nejvíc, nejvíc z všeho snad, že parallelu svého žití tu člověk musí trpkou zříti, z ní každým rokem víc a více též učit se mu odvykat... 11