Krásná Vasilisa.Ruská národní pohádka. I. Matčin odkaz. Pravila matka na smrtelném loži:„Buď s tebou, dítě, požehnání Boží;a kdyby vzešlo něco zlého tobě,dbej ty mé rady, moje milé robě.Na mojim klíně když jsi sedávala,loutkou jsi ráda sobě pohrávala.Loutečka tvá však není hračkou pouze,pomohla často mně již z kruté nouze;loutečka tvá jest divotvorné moci,přispěje také tobě ku pomoci.Bude-li kdy ti rady její třeba,rozděl jen věrně s loutkou svého chleba.Ze štědré ruky jak tvých darů pojí,požaluj sobě, ona hoře zhojí;jednej jen veždy podle její rady,nedojdeš zkázy, ani žádné vady.Zanechej proto, dítko, svého lkání:matčino s tebou bude požehnání!“[5]Zemřela matka, drahá matinka,zůstala po ní dcera jedinká,jedinká dcera, Vasilisa krásná,jak na nebíčku večernice jasná.Tatíček dceru samu nenechá –do domu vchází vdova macecha,s macechou též dvě dcerky sestřice,jizlivých zraků jako hadice.Závistným okem slíčnou krásku zřely,zuřivou zlobou na ni zanevřely,mučily prací, větremvětrem, sluncem hnaly,aby jí tváře žáhou začernaly.Než její tvář se nachem ruměnila,jakoby zory zář se do ní vlila.Ručenky stkvěly bělostným se svitem,jakoby měsíc kryl je stříbra kmitem.Loutečka veždy dobrou byla radou,chránila věrně před záhubnou zradou.Dívka-li pokrm snesla za večera,odbyta práce do ranního šera.Loutečka všechno v dobré mívá stráži,záhony pleje, ruče vodu váží,vytápí pec, i květy pozalívá –dívka jen klidně v chladu odpočívá,kvítečka trhá, do kytice víže –plynoutě dívce dnové bez obtíže.Plynou jí dnové, plynou také léta,děvuška záhy v něžnou pannu vzkvétá.A co se mění poupě v růži vnadnou,sestřice obě hubení a chřadnou,6hubení, chřadnou obě ode zlosti,cizí ta krása brání veselosti. –Neletí včelky ku květince rojemmile se kochať medonosným zdrojem,ale to všichni ženichové v městěna ořích letí slíčné ku nevěstě,k nevěstě slíčné, k Vasilise letí,oj což se diví její vábné pleti,vábivé pleti, jasných oček plamu,nezadáť oko její drahokamu.Marny jsou vaše, ženichové, cesty,hledejte štěstí jiné u nevěsty!Macecha zuří, Vasilisu bije:„Vari mi z očí, jedovatá zmije!Hadici jsem si tebou vychovala,bodejž tě, stvůro, baba-jaga vzala!“II. Nástraha. Ach což to bylo rozloučení žalné,odešel otec do krajiny dálné.„Tatíčku dobrý, proč jsi vyšel z domu,macecha smýšlí na zlou na pohromu,macecha krutá černou zrádu snuje,což to tvé srdce pro mne zaběduje!“ –Děvuška pláče, po tatíčku touží,srdečko žalem bolně se jí ouží.Zanechej, děvo, zanech toho lkání,matčino s tebou bude požehnání!7Minula doba – přišla jeseň v kraje,v maceše kruté zhoubná zráda zraje.„Hoj děvyděvy, k práci, nechte kratochvíle,uvidím, která první bude v díle;krátí se den, již večery jsou dlouhé,nemařte času při rozprávce pouhé.Uplete krajky nejstarší má dcera,punčochy druhá pletiž za večera,nejmladší kráska chop se kolovrátku –při práci času zbude pro pohádku.“Macecha v domě oheň pohasila,jednu jen svíci k dcerám postavila.Zasedly dcery, závodily v díle,sestřice předčí Vasilčina píle.S kužele hbitě rusá vlákna střádá,umělou rukou jemné nitky spřádá.Sestřice lstivým přikyvují zrakem:teď-li nám ujde – budeť se zázrakem!„Aj,“ vece mladší, „jak se svíce plaví,Vasilka sobě krásná očka znaví!“Nejstarší hned se na to k světlu sklání,štipci je zhasí jako z nenadání.Sestřice vzkřiknou klamném ve zděšení,v celinkém domě trocha ohně není.Macecha lstivá k dcerám chytře vece:„Marny jsou řeči, vzchopte vy se přece;do zlé jste přišly, dcery, do nesnáze,pro oheň jíti třeba k babě-jaze!“Nejstarší na to: „Netřeba mně jíti,špendlíky k práci věru dost mi svítí.“8Sestřice mladší: „Netřeba mi svíce,vidím já dobře lesklé od jehlice.“„Vasila půjde,“ zvolaly teď obě,„kterak by předla lníček v noční době?Jdi k babě-jaze, Vasilinko naše,přines nám ohně, nezírej tak plaše!“A než se děva vzpamatuje z leku,sestřice v zlobném vypudí ji vzteku.„Což si já počnu, přeubohé robě?K loutečce půjdu, požaluju sobě!“V komůrku vešla, jídlo přichystala,srdečkem žalným sobě stěžovala:„Na, loutečko, jez,hoře moje věz:macecha se zlobí na mě,k babě-jaze posýlá mě,buď mi radou dnes!“Pojedla loutka, okem zablýštěla,potěšným slovem dívce smutné děla:„Neboj se, dívko, jdi jen, kam ti kážíkáží,já-li jsem s tebou, v mocné budeš stráži.“III. U baby-jagy. Děsná to noc, zlou vichor píseň hučí,stenají stromy, bouřná vřava hlučí,zafičí blesk a hromu rachot huká,vrcholy vzplanou, skalní balvan puká.Děsná to noc – a nocí děva spěje,se šumným lesem v útrobách se chvěje,9strachem se chvěje, bázní tetelí se,ach trudno jest jí, děvě Vasilise!Což jí to temno trvá věky celé,po dni již touží v duši rozechvělé.Tu bílý jezdec na komoni bílémuhání hvozdem za neznámým cílem,a sotva jezdec na komoni přejde,svítati počne, jasná zora vzejde.Dále jde dívka – oj tu v rychlém chvatuuhání druhý jezdec v rudém šatu,na koni rudém pádí bez ustání –zplanulo na nebíčku slunce ranní.Okřála děva jasem jeho milým,kráčela hvozdem dále krokem čilým,kráčela dále sálajícím horkemhorkem,sluníčko až se skrylo za pahorkem.Pojednou stane hrůzou děsnou jata –podivná před ní vystupuje chata,divná to chata, lidem nevídána,práchnivých koster hrůzoplodná schrána.Okolo chaty – žasem vlas se ježí –z člověčích kostí dlouhé ploty běží,na plotech trčí četné lidské leby,očima krouží, strašlivě se šklebí.Před chatou strmí lidských hnátů stohy,veřeje u vrat – člověčí jsou nohy,člověčí ruce místo závor čnějí,na místě zámku lidská ústa zejí,ostrými zuby posety jsou skráně –přeběda tomu, kdo se blíží bráně.10Ztrnula děva, jako vrytá stojí,zděšených očí pozvednouť se bojí.A jak je zvedne, hle tu v okamžikupřiletí černý jezdec na vraníku,ku vratům pádí, náhle zmizí z oka,jakoby propadl se do hluboka.Nastala noc – však dlouho netrvala,na plotech světla podivná se vzňala;oči se v lebkách žárným ohněm vznítí,a jako ve dne po palouku svítí.A již se příchod baby-jagy věstí:vzbouří se les a suché listí chřestí,praskotem stromy ku zemi se sklání,děsivá vřava ozývá se v stráni,v lese to bouří, povykuje, hvízdá –toť baby-jagy lítá noční jízda!A jak to lesem lomozí a víří,oj baba-jaga jede ve hmoždíři,na všechny strany blesky žhavé metá,pohání trdlem, metlou stopu smetá.Přijede k vratům, čichá, rukou máchne:„Fu! totě v domě ruským duchem páchne!Kdo je tu?“ vříská chraptivými zvuky,„nevyjdeť živ již z mojí mocné ruky!“K stařeně děsné Vasilisa kročí,nízko se kloní, na to zírá v oči:„Já to jsem,“ vece, „babičko má milá,ohně bych ráda sobě vyprosila.Slaly mne k tobě dcery macešiny,jsem-li ti nevhod, nedávej mi viny!“11„Znám je, ty dcery,“ baba-jaga praví;„zdáš se mi býti, dívko, moudré hlavy,ohně ti dám a ráda ušetřím tě,práci-li dříve zdoláš, jinak – sním tě!“Na to se k vratům obrátila prudce,k závorám děsným suché kladla ruce:„Závory moje pevné, odemkněte vy se,široká moje vrata, otevřete vy se!“Dokořán vrata hned se otevřela,do chaty rychle baba-jaga vjela;jakmile s dívkou překročila práhy,zaskřípla vrata, zavřela se záhy.„Hoj, služko moje, rychle měj se k činu,jídlo mi přines, chladnou medovinu!Temno je v jizbě, k lebkám pospěš hbitě,světlo chci míti, dívko, okamžitě!“Spěchala děva k lebím na nádvoří,na plotě lebky jasným plamem hoří,zažehla louče od zářících očí,do chaty opět s rudým ohněm vkročí.Vytáhla z peci rychle krmy hojné,podala babě hladem nepokojné.Stařena hltá, sotva nechá špetky,děvici pozve chudé na objedky.„Dobře mi sloužíš, dobře, moje služko;chce se mně spáť, teď upravíš mi lůžko!Odjedu zítra, chop se práce čile,vyčisť mi dvůr, a vyper prádlo bíle;až bude oběd schystán na mém stole,pšenice čtvrť mi očisť od koukole!12Všechno-li zdoláš, dívko, ušetřím tě,neuděláš-li – na pochoutku sním tě!“Od stolu kvapně baba-jaga vstala,na lože lehla, děvu zanechala.„Což si já počnu, přeubohé robě?K loutečce půjdu, požaluju sobě!“Loutečku vzala, zbytky přichystala,slzami hojně pokrm zalívala:„Na, loutečko, jez,hoře moje věz:těžké vloženo mi břímě,baba-jaga krutá sní mě,buď mi radou dnes!“Pojedla loutka, okem zablýštěla,potěšným slovem dívce smutné děla:„Neboj se, dívko, ulehni jen k spaní,nad večer moudřejší je doba ranní.“ –Přibylo ráno, zoře již se rudí,ze spánku trudnou Vasilisu budí.Na plotech lebkám plamy v očích hasnou,nesnesou ranní zory záři jasnou.Přehnal se jezdec bílý – rozední se,rudý se přehnal – slunce objeví se.Povstane baba, sedne do hmoždíře,objíždí dvorec v divorychlém víře,pohání trdlem, metlou stopu smetá,vzduchem se mihne, do povětří vzlétá.Povstane děva Vasilisa z rána,což tu je divu – práce podělána!13Loutečka koukol poslední již sbírá,veselým očkem k Vasilise zírá.„Tobě jen oběd přichystati zbylo,odpočiň sobě, snadné máš teď dílo!“Radostně loutku k srdci děva vine,z nachových ze rtů vroucí dík jí line:„Což jsi ty dobrá, zbavuješ mne trudu,po celý život tebe nezabudu!“Večer se blíží – jezdec černý přejde,setmí se náhle, v lebkách plamen vzejde.A již se příchod baby-jagy věstí,vzbouří se les a suché listí chřestí:oj baba-jaga jede ve hmoždíři,divokým skokem ku své chatě míří.„Vítám tě, vítám, babičko má zlatá,hotovo všechno, v pořádku je chata!“„Nu dobře, dobře,“ baba hlavou vrtí,„pro dnešek ujdeš ještě, děvo, smrti.“ –A baba-jaga mocným hlasem velí,v základech že se zachví domek celý:„Pospěšte rychle, moji sluhové,semelte pšenku, věrní druhové!“Vzduchem se mihnou náhle troje ruce,seberou pšenku, semelou ji prudce.Pojídá baba, sotva nechá špetky,děvici pozve chudé na objedky.„Dobře mi sloužíš, dobře, moje služko,chce se mně spáť, teď usteleš mi lůžko.14Popravíš dům, jak dnes jsi učinila,jedna však práce ještě tobě zbyla:Do máku kdosi namíchal mi hlíny,očisť ho zítra, ať je beze špíny!“Od stolu kvapně baba-jaga vstala,na lože lehla, děvu zanechala.„Což si já počnu, přeubohé robě?K loutečce půjdu, požaluju sobě!“Loutečku vzala, zbytky přichystala,loutečce smutně žalovať se jala:„Na, loutečko, jez,hoře moje věz:baba-jaga zrádu strojí –kterak se mé hoře zhojí?Buď mi radou dnes!“Pojedla loutka, okem zablýštěla,potěšným slovem dívce smutné děla:„Neboj se, dívko, ulehni jen k spaní,nad večer moudřejší je doba ranní.“Odjela baba-jaga časně z rána,loutečkou práce v chvíli udělána.Na večer vešla baba-jaga v chatu,prohlédla práci, na to křikla v chvatu:„Pospěšte rychle, moji sluhové,vytlačte olej z máku, druhové!“Hned ruce troje do máku se daly,stařeně ruče olej vymačkaly.Ku stolu rychle baba-jaga sedla,pojedla všechno, sotva zraku zvedla.15Mlčky tu stojí děva Vasiliska,zlobivě na ni baba-jaga vříská:„Což jsi dnes němá? Mluv ty se mnou přece!“„Netroufám sobě,“ děva smutně vece.„Sama-li však si žádáš řeči mojí,babičko, dovol otázky mi trojí.“„Otazuj ty se, odpovím ti snadno,tázati se však nebývá vždy radno.“„Když jsem šla k tobě, babičko má milá,což jsem se děva smutná poděsila,bílého jezdce na brůně jsem zřela;prosím tě, o něm bys mi pověděla.“„Na koni bílém onen jezdec krásný,to je můj sluha, to je den můj jasný!“„Lesem pak přejel, jak když plamen hoří,červený jezdec na červeném oři –“„Druhý to sluha, slunce moje rudé –otázka třetí ještě tobě zbude.“„U chaty když jsem stála za večera,černý tu jezdec vyjel z temna šera –“„Na koni černém, děvo, jezdec černý,temná má noc – toť třetí sluha věrný.“Na troje ruce zpomene si děva,otázkou více babu nepohněvá.„Dobře titi, dívko, že máš na tom dosti,běda by bylo další zvědavosti!Nyní však ty mně pověz, čeho žádám:jak zmůžeš práci, kterou na tě skládám?“Zašepce děva, hlavičku svou sklání:„Matčino pomáhá mně požehnání!“16Stařena skočí jako peklem hnaná:„Vzdaliž se odsud, dcero požehnaná!“Z jizby se hnala, lebku s plotu sňala,napíchla na hůl, Vasilise dala.„Tu máš ty oheň – dobrýť pro macechu!Z chaty si pospěš, děvo, co máš dechu!“IV. Návrat. Pospíchá hustým Vasilisa lesem,srdečko chvěje radostným se plesem;nesejde děva v noci s cesty pravé,svítí jí lebka v záři rudožhavé.Svítí jí, svítí, dříve nevyhasne,až vzejde slunce na nebíčku jasné.Děvice běží sálajícím horkem,opět až slunce zajde za pahorkem.Stojí již před ní macešina chata,temna jsou okna, uzamčena vrata.Dceřice sedí, s matkou potmě sedí,nemluví slova, do tmy čiré hledí.A co se mučí všechny trapnou nudou,uvidí oknem náhle záři rudou.Při rudé záři Vasilisu zočí,lekem a zlobou div se nerozskočí.„Sestřice mojemoje, otevřete vy mně,babina svíce dokud neshoří mně.“Sestřice vstaly, dvéře otevřely,plamenné oči s děsnou hrůzou zřely.„Divnou to, sestro, svíci neseš z dáli,sálavým žárem do duše nás pálí!“17Z plamenných očí paprsky se řinou,pod jejich žárem sestřice se vinou;svíjí se bolem, do jizby se plíží,ohnivým zrakem lebka na ně shlíží.Macecha v leku ku dcerám se přihne,plamenný proud i její tělo stihne.Kamkoli v děsném schovají se lkání,sálavý oheň za nimi se shání.Shání se, shání v nelítostném spěchu,s macechou dcery pádí bez oddechu,z jizbice pádí do temného dvoru,za nimi plamen pálí do úmoru. –Z rána když nebe rudilo se zoří,tré mrtvol zříti bylo na nádvoří.Vrátil se otec, vrátil z cesty dálné –„Tatíčku dobrý, slyš mé hoře žalné!“S podivem slyší, co se v domě dálo,oj, což mu oko bolem, hněvem plálo!Ze srdce pak dík hojný se mu proudil:„Netřeba žalu, mocný Bůh kde soudil;tebe-li mám jen, Vasilisko drahá,nebudu hledať jiného již blaha!“Neletí včelky ku květince rojem,mile se kochať medonosným zdrojem,ale to všichni ženichové v městěna ořích letí slíčné ku nevěstě.Vasilka slíčná, což se zradovala –srdečko věrné nejkrasšímu dala.Tatíček hlavu nad oběma sklání:„Matčino chraň vás vždycky požehnání!“18