Růže.
V té zlaté knížce mezi listy,
kam zrak váš blankytný a čistý
tak často zří – jak jímá hled!
Ty lístky zvolna padající
a v prach juž, který zajde, tlící,
pak dávno, dávno uschlá sněť –
ó, jak to všechno ňadrem chvěje,
ton zašlých písní rozvučí,
z nichž o štěstí jen prvá pěje –
však v druhých chlad a beznaděje,
že div to srdce nezmučí!
O chápu, chápu, krásná paní,
proč, sama-li jste, z nenadání
ji tisknete tak k žhavým rtům;
proč skráně vám tak nachem vzplanou,
jak červánky když zlaté vstanou
a spějí k bílým oblakům.
Vlak víra též, proč pak náhle zblednou,
jak tknul by se jich mravný led,
proč v bolesti se ňadra zvednou,
a s povzdechem v dál’ nedohlednou
proč v slzách jen zří smutný hled...
Vím, jistě že tu vzpomínáte
té krátké doby, vám tak svaté,
49
kdy pravé lásky zlatý květ
vám sladkým kouzlem v srdci vzklíčil,
chrám nadějí až v nebe vztýčil,
žel! na čas jen... a naposled –
Bylť student chudý, k němuž citů
byl upoutal vás vřelý zdroj –
vy bohata – a v zlata kmitu
i ve nádhery zářném svitu
juž stlumen mnohý lásky boj!
Tak rovněž vás též zaprodalizaprodali.
Co na tom, že tak pošlapali
dvou duší štěstí nevyšší?
Čím byla jim ta sterá muka,
v nichž srdce krvácí a puká,
že nic je víc juž neztiší?...
Ó, málo dbali, dědem spíše
váš příští muž že moh’ se zvát –
byl bohat – – a jen v cifrách píše
teď lásku svět – a srdce?... Tiše
a zvolna může umírat...
Byl hrozný den to, v rozloučenou
když v bolu s myslí rozechvěnou
jste viděla tu drahou líc,
v niž bezesných všech nocí vryla
se známka jen, jež proměnila
jej v stín, že k nepoznání víc...
Ó, jak vám bylo, beze slova
té bílé růže vonný květ,
již dostal kdys a jež teď chová
pro vás těch dob jen muka nová,
když v zpomínku vám vrátil zpět?!
A pak – den podzimku byl chladný,
na stromech list juž skoro žádný –
50
do kostela co nevěstu
znov’ zmládlý stařec s zářnou lící
vás bledší ved než sníh se skvící,
když v mrazu napad na cestu...
A branou-li snad v nové žití
ta cesta starci měla být –
hrob nadějí v ní jenom zříti
vám souzeno, tak zapomníti
na všecko: lásku, srdce, cit...
Leč ne! co dím?... jak zapomníti!?...
Ó nechvějte se! – vím, že zníti
zas slyšíte tu ránu, chrám
v níž zachvěl se, když se rtů „ano“
vám sjelosjelo, a tak dokonáno,
co trpký osud chystal vám...
Byl výstřel to – – pak hlas váš rvoucí
všech srdce, chvat ven šílený – –
než pozdě!... Ustálo juž tlouci
vám oddané tak srdce vroucí
pro sen své lásky ztracený!...
Však, proč vám nyní nebránili,
když nedbajíc nic, šat váš bílý
že celý krví potřísněn,
jste líbala to chladné tělo,
že div se ještě nezachvělo,
jej v sladkých jménech zvala jen!?...
Ach, tklivou scenou vše to bylo:
váš bol, že nelze větší nést,
kol němi ti, v jichž prsou bilo
to hlasem Boha: „vaše dílo,
jen vaše, vaše vše to jest!“... –
Dnes vdovou jste. Ne dlouho štěstí,
v němž doufal zřít sny zlatých zvěstí,
51
se těšit mohl starý muž;
snad výčitek jen ostnem schvácen
sen vašeho že štěstí ztracen,
po sňatku zemřel brzy juž – –
Jste volna zas a posud krásna,
a v nádheře a bohatství
snad budoucnosť vám kyne šťastna –
nuž, proč váš zrak jak mroucí hasna
se stále jenom v slzách chví?...
Či zříte stále v modré dáli
za nízkou zídkou rov ten malý,
pod drsnou hroudou hlíny jen
kde v koutku, kam jen luny snivý
a hvězd svit padá mlčenlivý,
juž dlouho dřímá věčný sen
ten „jehož jméno vám tak svato
a jenž vám nad vše drahý byl?...
Ó věřím, trudno myslit na to –
Ne vámi však vše ve prach sváto,
a on? Vám jistě odpustil!
Ba ještě víc! V těch hořkých chvílích
té růže lístků svadlých, bílých,
jež vám tak drahým odkazem,
když polibkem jen vroucím tkne se
váš ret, co srdce touha nese
za ztraceným a prchlým snem –
ó, jistě že ta drahá hlava,
ač chladná zem ji přikrývá,
vás zří a jak v těch dobách žhavá,
kdy pojila vás láska pravá,
zas blaženě se usmívá!....usmívá!...
52