To štěstí největší...

Rudolf Bort

To štěstí největší...
Tys byla hvězdou mou. A v přístav blaha spasný když tebe zardělou jsem od oltáře ved, já žehnal chvíli té a nový život krásný,krásný že tebou počnu žíť, jsem věřil prázdný běd, ba pouhých vzpomínek všech zašlých, trudných chvílí – a neklamal jsem se, nad srázem všech mých cest tvá láska bděla vždy a jako anděl bílý v můj život paprsky jen zlatých slala hvězd. Teď nový paprsek, v němž splněno sny všecky, v mou duši rozechvělou se zlatem slunce snes! To štěstí největší, jež skrývá usměv dětský tys vyprosila nám od štědrých od nebes! Teď život rodinný mně novým kouzlem dýše a jsem teď bohatý, že nelze více být – čeho si ještě přát? – já dosáhl již výše svých nadějí a snů, jichž zlatý splněn svit. Nuž u kolébky té, nad kterouž anděl Páně a láska naše bdít vždy bude křídlem svým, ke vroucí modlitbě sepněme zbožně dlaně, ty, drahá ženo má, a já, by růžovymrůžovým jen světlem budoucnost našemu děcku plála a nedopustila, by osudu snad čas, čím nyní žijeme, co nebesa nám dala, nám neúprosně vzal – a nevrátil už zas!... 63