Tužba.

Vilém Ambrož

Tužba.
Často v bolné zírám tuše na ten milý Boží svět, a vždy v hloubi svojí duše truchlé písně slyším znět. Písně truchlé, dumy žalné, zniklý dětství mého ráj, a mé oko slzou kalné v nadehvězdný touží kraj. V nadehvězdné touží kraje, tam kde blažný vládne mír, tam kde klamných lidí laje nerozčeří vášní vír. Bez trní tam kvetou růže, tamo duše prosta běd, netíží tam strázeň lůže, tam je cizí hříchu jed. Tamo dětství mého snové pravdy budou píti zdroj, tamo slasti věčně nové roznítí mi srdce znoj. Tam, kde hvězdy planou jasné, odkud luny září svit, tam, až moje žití zhasne, tam, ó Bože, dej mi býť! 54