Znělka.

Vilém Ambrož

Znělka. (Z básní papeže Lva XIII.)
Když přírody se jarní dechy dmou, a z poupat květy plodí jarní vání, tu v srdci pučí Boží požehnání; a jako Panna vroucnou modlitbou se před posvátnou koří velebou, a před hrobem se Syna svého klání, jenž z hrobu vstana spěl až k nebes báni – tak v jarní prosbě duch ždá sílu svou. Dejž, Pane, nám, ať zniknem hrobu světa, by v obrodu nás přijal nebes jas, až staré země zajde plíha kletá. Hle, nebes rosa vlaží květ i klas, však hříšné duši hojnou těchu splétá: jen slza z Kristových a z Panny řas. 107