Srdce Páně.

Vilém Ambrož

Srdce Páně.
Srdce Páně – velechrám to svatý, na něm stkví se v záři kříže znak; k němu zírá s touhou nivý zrak, k němu duch se vznáší láskou vzňatý. Jak mne vítá chrámu toho brána! Z ní se proudí rajská oblaha, duší zpráhlých rodná ovlaha, s nebes výšin v zemské luhy slána. Než jak píti nebeské ty toky? Kterak vejdu v lásky Boží stan? Náspem trnovým jsa obehnán zastavuje mdlého chodce kroky. Kříž já vezmu, svaté víry berlu, naděje též jasné oruží; síla matná se mi otuží, uschovám-li v srdci lásky perlu. Láska svatá žhoucím plamem sálá, ničí trnité ty ohrady, mění hloží v rajské zahrady, jimiž Boží rozléhá se chvála. Již mne netěší ty zemské pláně, dále kráčím v touze plamenné, a již u smírného stanu pramene – ó jak milo v božském Srdci Páně! – 108