Smrť sv. Školastiky.

Vilém Ambrož

Smrť sv. Školastiky.
Na Kasině hoře, v cele osamělé vážný bratr sýlá k Bohu prosby vřelé. Věštčí tuchou zírá v nadehvězdné kraje, zdá se mu, že nebe sladkou hudbu hraje. „Koho,“ bratr šepce, „nebe hudbou vítá? Komu anděl Boží slávověnec splítá?“ – A hle, v blankyt jasný holubice bílá rychlou peruť vznáší, jakby touhou nyla. Jakby nyla touhou po nebeské kráse – a mnich svatý žasne, blahem usmívá se. „Tys to, sestro drahá,“ volá v zanícení, „toť tvůj duch mi dává slední pozdravení!“ A co světce oko v nebes modro vniká, v říši věčnou spěchá – sestra Školastika. – Krátká mine doba, bratr touhou hyne, Benediktu sestra s nebes výšin kyne. Jedna touha svatá v obou srdcích plála, pro nebeské vlasti obou duše zrála. Jeden hrob již spojil obou vetchou schránu, obou duše vešly v nebes věčnou bránu. 117