Tam na té silnici bílé...

Růžena Jesenská

Tam na té silnici bílé...
Tam na té silnici bílé, uprostřed obzorů štěstí usnuly touhy a cíle, otázky, kam život vésti. Všecka ta po práci mdloba sladká i s návraty domů kouzlem nás opředla oba v aleji ovocných stromů. Letěli kolem nás ptáci, sehnutí lidé šli kolem, hle, tak všem pokoj se vrací odněkud lesem a polem, před nimi v zlacených kráčí šlepějích oči jim mhouře, v řízách se bílých mlh stáčí, v kadeřích modrého kouře. 43 Pokoj a mír! Světla planou, věnčí svou kopuli jasnou, za břehy obzorů kanou, splývají s nocí – a hasnou. Země jak vroucně by vzdychla, přeletěl šum, a tam v smrčí vykvetla píseň a stichla. – – Klekání zní, a vše mlčí. – Tam na té silnici bílé, v tom srdcí všech sladkém zvuku, – nepřítel kdyby šel kolem, podala bych mu svou ruku. 44