Stavby.

Stavby.
Když vidím stavby ohromné, jež pnou se k nebesům, já stanu tam a hledám v nich sta snův a básní, dum. Veliké básně z kamene! sny řidší pavučin a dum se táhnou oblouky a sloupy věků stín. Co vzduchem všecko třáslo se, to na nich utkvívá, neviditelná mlha dnův a roků tesklivá. Když nade mnou se gotika k obloze vypíná, má duše s ní tam k lazuru toužiti začínázačíná. 29 Když byzantika zlacená se jeví duši mé, my spolu do pohádek vždy zázračných zbloudíme. Ta velká vidím klenutí a skvosty mosaik, co na nich visí písniček a mnohý pláč a vzlyk. Co radostí se zachvělo tím pohádkovým snem, a věků přešlo, přelítlo přerůzným akkordem! Divadla, chrámy, paláce, na každém jiný dech nechala doba minulá – tu jásot a tam vzdech. Však na všech stejně spočívá veliká báseň v snách, ať v kopuli neb ohromné areny ve troskách. A na všech velký života se zračí němý rys, co teď se chvěje, letí kol – tam jinak žilo kdys. 30 Proto k nim hledět, nemohu bez srdce zachvění, v té smělé kráse nevidím jen němé kamení. Ach mluví řečí velikou, jež padá k srdci sem, já cítím – v šedou pohádku, že také zapadnem. To vše, co teď se vlní v nás, jak chmýří zachytí, a snad jak já tu vlnu kdos v svém srdci pocítí. Snad bude čísti, co čtu já.já, a zrosí se mu zrak, snad uzří na tom kameni též velké básně znak. 31