Souterrain.

Souterrain.
Kol řady oken souterrainních bytů jsem chodívala kdysi den co den. v nich měsíc bloudíval, strop jeho září snad na chvíli byl v bytech postříbřen. Snad slunce paprslek tam někdy vpadl, jak dobrodiní v stíny trpkých cest, snad skanula tam po skle zapoceném některá někdy z milionů hvězd. Leč obyčejně stín tam šerý ležel, vzduch těžký z otevřených oken táh’, z večera lampy osvítily suché postavy pracovníků v hlubinách. Jak po práci se skrovnou skyvou sytí, jak zástup dětí matka konejší, jak malé k spaní kladouc předříkává v modlitbě Páně: „Chléb náš vezdejší.“ 54 Tak letmo znala jsem ty stěny dole s pestrými obrazy, ten hrubý stůl, postele žluté, židle – – více nevím. leč vím, kdo žít má rok – tam žije půl. Tam slunce nezjasní čel, neoblaží ovzduší prosycené růžemi, a nemůže se radosť v srdci chvěti, když za živa je dole pod zemí. Žaláře bídy. Já jsem chodívala v tom přemítání dlouho kolem nich, kdys dětských tváří červánek jsem shlídla a brzy těchže churavostí sníh. Rakvička žlutá za čtvrt roku stála za oknem souterrainu –– bez květin, před ní se nebe ve skle zlatě chvělo u za ní dole divný chvěl se stín. A jednou zahlédla jsem dole šťastný zrak ženy stopen v mužův zamžený, dvě ruce – tmavá s drsnou stopou práce a menší bledá – pevně spojeny. 55 Snad slunce paprslek tam zlatý padl, jak dobrodiní v kříže trpkých cest, snad skanula tam po skle zapoceném některá jasná z milionů hvězd. 56