PŘED DVĚMA ROKY.

PŘED DVĚMA ROKY.
Tak jako dneska před dvěma roky v noci jsem vstala, vyšla ven, vidím svůj stín a slyším své kroky, měsícem dům byl zaplaven. Chvělo se totéž zářící světlo jak bílé květy od nebes, a totéž tenkrát do domu vlétlo hluboké ticho jako dnes. Jsou stejné dlouhé pavlače němé, jak tenkrát někdy na podzim – proč přicházíme, proč odejdeme? – Žal chodí s námi a my – s ním. A tentýž jezu zní hukot lkavý, mha bledá vstává nad Petřín, jen domů nových vyvstal pás tmavý, pad’ na nás o kus větší stín. 53 Všecko tak stejně na mne se dívá, však jiný ke mně osud se snes’, já stojím, cítím – mezera zívá mezi mnou tenkrát a mnou dnes. V pohledu dnešní měsíční noci čtu, jak ten život umí rvát za květem květ a zase má v moci tisíce nových darovat. Rány, jež padly, květy, jež vstaly tak nesmrtelné, zářící – – svítí mi, pálí z blízka i z dáli v tom bílém dnešním měsíci. 54