DVA POHŘBY.

DVA POHŘBY.
Nad hrobem stáli němí, zoufalí! V rakvičce dítě spí jim věčný sen – – – Vše zapadlo, v co s touhou doufali, bol otcův marný jest i matky sten. Studený vítr sviští nad hroby, rve z vlhkých věnců pozdních růží květ, víc nezří děcka sladké podoby ti dva, již sami domů pojdou zpět. Kněz umlk’ vážně po svém obřadu, rakvičku křížem třikrát pokropil. Modrem se hrnou růže k západu – Což andílek ten málo s nimi žil! Rukama ještě matka zalomí, a horká slza skápne do hlíny, pak oba smutně mizí za stromy, už synáček jim pohřben jediný. 76 Stál hrobník zamyšlen a když byl sám, zamířil k zídce, řekl s úsměvem: „Hm, maličkého – vedle toho dám, nepřišel nikdo k hrobu s chudáčkem!“ Rakvičku druhou přines’ pod paží a bez obřadu k prvé dal ji v hrob, ať vedle sebe jsou dnes na stráži – ta s kytkami a druhá bez ozdob. Ať o lůžko se spolu rozdělí, o kříže kněze, vodu svěcenou, o slzy matky, jež tu šuměly, když stejně přišly cestou zkrácenou! Zaházel obě hlinou. Zašeptal: „Tam ať už není rozdíl, je ho dost, dokud jsme živi,’ věnce urovnal – – „zde stejně zdomácní – host jako host!“ 77