MOŘE.

Růžena Jesenská

MOŘE.
Ó, moře, moře, já je slyším, když bouří žití chvat, když k srdci bije stonem bližším a klidu nechce přát, jak tenkráte, když na pokraji jsem příkrých stála skal a neznala, co boj ten tají, jenž květy s břehů rval, jak tenkrát, když se otevříti již hrob mi měl v ten proud, a zdálo se v tom vlnobití, že musím utonout. Ó, moře, moře, já je slyším, když písní život jest, když kolébá nás tónem tišším pod jasnou září hvězd, 96 jak tenkráte, když z dálky šumné mi neznámý zněl hlas, jenž srdcem tvým dnes bije u mne a vede v žití nás. A myslím si: tam v přístav snivý ať ruku v ruce jdem, a urve-Ii nás příboj divý, ať spolu – utonem! 97