báseň bez názvu

Růžena Jesenská

I.
Můj milý Raimunde, o citů moře, když začne v prsa bít, kde spalo dřív, neznámé zplodí radosti a hoře, že člověk touhou mře, a přec je živ. Ty porozumíš jediný mi z lidí, ty z nás si býval vždycky nejlepším, tvé oko srdcem boje lidské vidí, ty, Raimunde, bys objal mne teď, vím. [3] Té kastě klnu, jež má v límci zlatém svou ctižádosť a v uniformě česť, ta mému štěstí osudným je katem, a jilec můj tak chabá svírá pěsť! Já nenávidím sebe jako člena té kasty bez srdce a bez hlavy, ta pro mír měla by být poražena před zahalenou tváří ústavy. Co známe? Manévry a promenády, svůj regiment a pytel anekdot, Ronachra ve Vídni a všecky řády, jež srdce přikryt – vždycky přijdou vhod. Jsem příkrý tuze, ale nejvíc – k sobě, bičuju ránu, která krvácí, křivdit vám nechci: vím, že v každé době též praví, velcí byli vojáci. Ó, skláním hlavu – před hrdiny všemi, ať velcí, malí – krváceli kdes, s myšlénkou svatou v boj šli s nadějemi, že jimi posel boží k zemi kles’. 4 Však sebe, nás – ty četné loutky marné, zbytečné dobou, míru na postrach, já nenávidím v podstatě, jež stárne, veliká v zapadlých a bledých snách. A já šel s nimi! – – Často cítě v duši, že k lepšímu vstát životu bych měl, však, poutali mne stále ve kruh užší, ač v mysli jsem je stokrát opouštěl. A teprv teď zlo všecko šíře cítím, jež dobré hnutí, šlape poráží, jak s ostatními plul jsem marně žitím, jsa jenom hluché vlně stafáží. I zde jsem hýčkán pro svůj erb a jmění žil – jako všude – lidmi obklopen, hleděl jsem líně k moři, jak se mění bez citu v život vln a v oblak sen. – Na corso kolem hudby denně chodě, vítěze bavil jsem se s dámami, potopen po krk v nudné řeči vodě, jež byla v nás a před a za námi. 5 Všem jsem se dvořil, vážně ani jedné, pomlouval s nimi, posuzoval šat, historky sbíral po nocích i ve dne a jedno opakoval – tisíckrát. A při tom všem z té duše citu mělké, z té zlata společnosti nízkých sfér – se ozývalo často slovo velké: Česť, práce, zásada, slib, karakter. Sta očí tkvělo na mně různé krásy, jež tím se stírá, že se nabízí, a zatím ješitnosť se v srdce hlásí, víc na svůj půvab dbám než na cizí. Kdys řekli mi, že lordu Byronovi jsem podoben, a já jsem byl tím jist, okouzlen těmi lichotnými slovy pod vavřín k moři šel jsem Kaina číst. Měj zpověď mou, tak svěřit se ti hodlám, bys moje srdce jako vlastní znal, co bylo, není, jiným žiju modlám, ty staré zbořil jsem a pochoval. 6 Znáš Opatiji, znáš tu cestu k Ice po břehu moře – moře pod Krasem, seděl jsem u skály, kam jako lvice dmuly se vlny zpity zápasem. Sirocco o bylo nad obyčej značné, vzduch teplý chvěl se slanou vůní vln, hluk sotva zdušen, nová bouře začne, a strmý břeh byl bílých racků pln. Po cestě nízké s tenkou mapou v rukou šla hledíc k moři dáma ke mně blíž, a klidně přešla kolem mne. Proč tlukou dvě srdce, Bože, když jich neslyšíš! Raimunde, výkřik můj – doléhá k tobě? Co se to stalo? To se nebe zdvih’ mi v duši jas? – Já rozpjal ruce obě po zjevu krásném, očí zázračných. Já za ní hleděl, jak se nesla vzduchem víc nežli zemí plná gracie, „ó, zastav se,“ jsem zvolal v boji hluchém, jenž jak ta vlna srdce rozbije. 7 A vlny hřměly. Šel jsem cestou domů, tak vzrušen jako nikdy doposud, v hlubokém stínu vavřínových stromů mi pravda srdcem chvěla: jak jsem chud. Chud pro to prázdno neskonalé v duši a pro ten život líný bez vznětů, a pro to srdce prázdné, jež mi buší jak všechněm prázdným srdcím v odvetu. „Co chceš?“ jsem řekl chvátav zpátky k moři, „šla nezavadíc o mne pohledem“,pohledem,“ a cítil jsem, jak vše se ve mně boří, a duše divným opřádá se snem. „Co chceš?“ jsem ptal se znovu. „O co běží? O dívky bledovlasé luzný zjev? Jí dosíci – to nebude tak s těží, sto přišlo by jich ke mně pro úsměv.“ A byl jsem klidný, jenom ve soumraku mi zjevoval se profil plný vnad, upjatý pohled k moři modrých zraků, když po půlnoci šel jsem znaven spat. 8 Hned ráno šel jsem na břeh moře zase, tak lazurové bylo bez hnutí, hleděl jsem ke dnu k rozechvěné řase, kde racek mával bílou perutí. Na corso po prvé jsem scházel, lépe mi bylo na břehu, kde byl jsem sám, kde srdce nestřeženo volně tepe, a nikdo neuzří, když snům se vzdám. Tam spatřil jsem ji zase: skizzovala Proluku za Voloskou na papír, zůstal jsem státi, duše má se bála porušit její krásný, snivý mír. A stál jsem, až se dívka navracela, Raimunde, věříš, byl jsem nesmělým, a nejvýš vzrušena má bytost celá, když její sladký zrak se potkal s mým. Pak šel jsem za ní vavřínovým hájem až k „Dépendance“, kde tedy bydlila, a věděl jsem: svět byl by věcným rájem, ta žena kdyby se mnou cítila. 9 A proč by necítila, já když tonu nesmírnou silou srdce váben k ní, ať ukojí, když vznětla sílu onu, ať život můj se blahem rozední. Zvěděl jsem o ní málo: K zotavení přijela sem, je umělkyní z Čech – malířkou z povolání, v sladkém chvění lpí „Marta“ jméno její na mých rtech. To vše mi bylo jako nebes vise, táh’ jsem se za ní jako němý stín, a v známých kruzích choval jsem se cize, říkali v smíchu: „Byron náš má spleen.“ Mně jiným byly nebe, moře, země, já nežli jindy viděl hloub a víc, však Marta nikdy nepohlédla ke mně neb jenom letem jako jinde sníc. Ó, jak jsem toužil po slov jejích zvuku, leč snad bych ani nesměl za ní jít, kdybych měl odvahu jí podat ruku: mně v očích plamen tkvěl, jí svatý klid. 10 Tu pořádán byl výlet do Postojny, já od svítání čekal na místě; přijde-li Marta v zástup hostí hojný, šel štěstí sen mou duší nejistě. A spatřil jsem ji, stoupla do povozu, já s kolegy jel o mžik později, ač v neodbytnou jimi sevřen prosu, přec nejvyšší jsem ožil nadějí. Ó, jak se ploužil kočár zvolna vzhůru, jak nelibě zněl druhů smích a vtipvtip, já dumal hledě moře ku lazuru: i já mám pečeť jejich hříchů, chyb. Až na perronu v Mattuglii – svěží jsem v ranní zlaté záři Martu zřel, mluvila s někým, zdržel jsem se s těží, alt její dojemný mě unášel. Vlak přijížděl, ruch nastal. „Jeďte s námi, ať zase jednou je nám veselo,“ volaly na mne přívětivě dámy, a duší mou snad slunce letělo. 11 Já cítil teplo, žár, a Martu vida, jak stoupá v coupé, byl jsem ke všem hluch, – leč bylo plno: osud zapovídá, bych dýchal s ní, s ní – blažen, jeden vzduch. Vedlejší coupé zbylo, jaké štěstí, já oknem z něho Martě viděl v tvář, rád chtěl jsem úsměšky svých druhů snésti, když svítila tu drahých očí zář. Vlak jel. Šly hory, bílé hory kolem, opuštěn v okna zíral chudý Kras, kameny v řadách proti bóře polem, keř vína někde, bledých květů jas. Marta se skrovně súčastnila řeči, již předlo živě coupé sousední, tam venku našla odpověď as věčí pro myšlenky své jistě nevšední. Hodiny ušly k cíli, na stanici v Postojně zazvoněno, stanul vlak, radosti úsměv na její blesk’ líci, a v chvíli té svůj ke mně zvedla zrak. 12 Pak mezi davem zmizela mi z očí a spatřil jsem ji při oběde až, kde chvěl jsem se, že bledý Maďar vkročí dřív před Martu a řekne: Otrok váš! Jaká tam kolem podávali jídla, jaké jsem žízně tenkrát víno pil, – nic nevím: Marta konečně mne shlídla, a červánek jí tváře zruměnil. Po krátké siestě se ku jeskyni rozjeli hosté, Martu u vchodu naleznuv, dřív než Maďar nebo jiní jsem nabídl se dívce k průvodu. Řekl jsem jméno své as rozpačitě a nejasně, že dvakrát ptala se, pak řekla „Klement“ s úsměvem jak dítě, sen v očích, hudbu smutku ve hlase. S ní šel jsem v podzemí jak pohádkami, tisíci světly plály krápníky, něco se čarovného neslo s námi jak Boha záchvěv čistý, veliký. 13 Šum nevýslovný stěnami se nesl, tak dál se předla kamenná tu báj, tam padla krůpěj, a tam krápník klesl, a my jsme šli jak v jiných světů kraj. Slzami tichými se kámen třpytil, a slzy tiché kropily nám šat, já muka štěstí nesmírného cítil řka: „Slečno, tak bych věčně chodil rád.“ A Marta řekla: „To je dílo boží.“ Já zeptal se jí tiše na domov, do duše ženy Bůh když nebe vloží, pak jsou to hvězdy – zlatá sprcha slov. Ó, Raimunde, my barbaři jsme vlastně, neznáme národ vyšších snův a snah, jenž trpěl ukřižováním a šťastně,šťastně se vznáší přes poroby nízký práh. My křivdu pášeme, jež k pomstě volá, v nerovném boji na smrť, na život, však jejich velkosť ideí – vše zdolá, nečestný našich záští zlomí hrot. 14 Ó, Raimunde, přál bych ti jednou slyšet nadšení pro otčinu z jejích úst, jak já bys hlavu před ní sklonil přišed, a já – chtěl k její velké duši růst. Líčila Čechy plny božské krásy, velikým nimbem dějin otkány, s hrdostí připomněla slavné časy, co smutný balšám mladší na rány. Ohnivě odhalila přítomnosti úsilí o budoucnosť dalekou, ó, mýlí se, kdo zří je slabé dosti, že věčně pouta žitím povlekou! Já poslouchal, jak by mi otevíral australských končin někdo dálný svět, a žalem hlubokým jsem duši týral, že neumím nic Martě povědět. „Jsem prodchnut sympatií k vaší zemi,“ když vydech’ jsem, že nevěřila, vím, „je velkou neštěstím a nadějemi,“ řkouc vzhlédla ke mně zrakem zpytavým. 15 Pak o umění začla rozmlouvati, jak by mě v milý hovor chtěla vplést, já pokořen se styděl k tomu znáti, že je to neznámá mi sféra hvězd. Pak blíž se dotkla našich zájmů vlídně, by příležitost dala k hovoru, já nedovedl slovo říci klidně, můj duch se čistil v bouři rozporů. Myšlénky její padaly mi v duši, jak hvězdy velké, jež se rozžhaví, byly tak lidské, že v nich božství tuší srdce, jež po prvé je pozdraví. Přišli jsme v místa, kde se jeví říčka s hlubokým, temným vln svým hukotem, světla se třásla v nich, já snil: kéž vyčká tu Marta chvíli, ať dál sami jdem. Společnost tratila se od nás jinam, já stál s ní dlouho v němé závrati, a pak jsem řekl: „Na svět zapomínám, ó, chtěl bych tady s vámi zůstati!“ 16 A šli jsme sami, sami cestou dlouhou v krápníků velkolepých útvarech, já podle Marty mřel jsem štěstí touhou, a ona zdála se mi tonout v snech. „Vždy v paměti mi tato cesta zbude, jak jedna z nejsvětlejších žití stop, vy pozvedla jste k nebi srdce chudé, ó, nevrzte ho zase zpátky v hrob!“ To pohnutím jsem sotva mohl říci, když denního se zjevil světla pruh, tam nalezli jsme vozy čekající, a ovanul nás chladný jarní vzduch. Já Martu více neopustil, u ní jsem zůstal ve voze, s ní vlakem jel, a řekl jsem jí, že v mém srdci trůní, že její řeči bych se učit chtěl. Úsměvem odvětila neurčitým, jak slovům mým by nevěřila moc, pak zraku jen jsem mluvil slibem skrytým, vlak letěl s chvatem v neprůhlednou noc. 17 Společnost naše v coupé živě velmi se bavila, až vlak vjel na perron, mně zdálo se, že anděl odcházel mi s Martou, když kolem vozů nastal shon. Pro dámy jiné kočáry tam byly, já dívce pomoh’, prosbu smělou řek’: „Ó přijďte zítra na jedinou chvíli k Ice – mně bude dlouhou noc jak věk.“ Na ruku polibek jsem vtiskl žhavý, to bylo všecko jeden okamžik, už nezaslech’ jsem, co mi Marta praví, zda milý slib neb prostý chladný dík. A vidím tmavé cesty serpentinu, jak světly kočárů se zračila, jak ubíhala světla dolů v stínu, až u Volosky v moři končila. Noc byla dlouhá, ještě delší jitro, když z Opatije šel jsem do Iky, a z Iky zase zpátky, moje nitro byl jeden záchvěv touhy veliký. 18 Sám nebudu zde břehem bloudit více, až zjeví se mi jako po prvé, zulíbám ji, že změní bledé líce jak červánek, jak růže do krve. Dnes nevěstu ji sevřu do náručí před moře modrou, velkou hladinou, ó, sladké sny, – a ona nejde, mučí mě mořem věku chvílí jedinou. Už zlaté slunce do vln tichých padá, už houpají se bárky zdaleka, a ona nejde, což mne nemá ráda? což stejným žárem štěstí nečeká? Už do mé duše padá mlha těžká, už bouře v ňadrech krutě burácí, má nevěstou mi býti ode dneška, a ona nejde, mír mi nevrací. Nic neslíbila, ale já jsem prosil a nesplněná prosba – ortel též. – – Šly mořem hodiny, já naděj skosil jak v louce květ, když ostřím v trávu hneš. 19 Unaven, uštván po břehu jsem chodil, stínů se lekal, jak šli dál a blíž, mně největší se na dně srdce zrodil a rostl tam jak utrpení křiž. Celý den – dlouhý jako moře, moře jsem po té cestě bloudil dál a zpět, a cítil jsem to velké pro ni hoře, že zavírá mi navždy štěstí svět. A ona nešla. – Šel jsem cestou domů tak smuten jako nikdy doposud, v hlubokém stínu vavřínových stromů mi pravda srdcem chvěla: jak jsem chud. Proč nepřišla? Ó, proto, co lpí na mně z těch kruhů našinců, co upírá nám vážnosti, že pravda vyzní klamně a je-li láskou, srdce – rozdírá. Já nehoden byl k její duši vznésti zrak oslněný, životem s ní jít, zapadlo v moře, zapadlo’s, mé štěstí, a ze dna zračíš mi ten kouzla květ. 20 Ptal jsem se v „Depéndance“ po Martě, chtěje vyměnit slib si pevný, velký s ní, že nenechá mne v světě bez naděje, že jinde lásky blaho nevysní. A já že přispůsobím nitro zatím hluboké duši její zázrakem, a jiný na kolenou k ní se vrátím vzpomínav na ni svatě nocí, dnem. A řekli mi: „Již odjela ta dáma.“ Já zůstal tich a něm jak kleslý v hrob, a ona v srdci mém dlí stále sama, a šťastné chvíle světlo zlatých stop. Teď bloudím břehem poutník zadumaný v nesmírné lítosti a pokoře a hojím prací srdce svého rány a hledím v dálku modrou do moře. Raimunde, já se loučím s těmi místy, kdy, kdy je spatřím zas, a spatřím je? A Marty v světě potkám-li zrak čistý, též v žití vzejde jako jaro po zimě? 21 Smím ještě doufat? Hluboce a šíře jak hvězda, slunce, píseň, rosa, květ, smím vzdát se snům a s nimi sladké víře, že Marta přijde srdci mému zpět? 22 II.
Můj milý Raimunde, již zvyk’ jsem všemu a věřil ti, že sen to pouhý byl, a štěstí v širé moře ztracenému za život svůj, jenž zapad’ – odpustil. Byla tak pevná moje resignace, že cestu svou jsem viděl srovnánu, jen pokoj srdci dávala má práce, já chápal velkou, božskou nirvánu. [23] Tys vyčetl z mé tváře klidu stopy, jež skryly těžké utrpení mé, ach, bolesť tak se dlouho v slzách topí, až nepokojné srdce zkrotíme. Leč sám tak osud cesty lidem tvoří, já hledě v záři nebe, slunce, hvězd, zatoužil dolů k moři, moři, moři, – – zas jednou těšil jsem se na odjezd. Zas po třech letech jižní moře svoje uvidět, nechat srdce bloudit v něm – bez planých nadějí, bez muky boje vzpomínkou nejtišší a sladkým snem. A když jsem přijel k známým břehům zpátky, soulad se krásný v duši moji snes’, po týdnu odjížděl jsem na Benátky netuše velkou cestu do nebes. Víš, Raimunde, že dlouhou dobu hledal jsem stopu Marty – marně v cizině, že času chvat mi štěstí slunce nedal, klid tichý, zaslzený jedině. 24 I v tom byl smír. Já vzdal se dávno všeho a chtěl jsem plán si žití utvořit, kus míti někdy přece blaha svého a největší tu na dně srdce skrýt. Benátky! Tam jsem vešel jako v báji zázračným kouzlem sladce překvapen, co tady vzduchem chvěje se a tají – – a mně to bylo všecko: sen, sen, sen! Pohádka měst, zjev skvostný dávných časů, oblouků šedých báseň, zlacených mosaik báchorka, vše v modrém jasu nebe a moře. – – A já – tonul v nich! Já bloudil uličkami, cestu ztrácel, po chrámích hledal mistrů obrazy, k svatému Marku stokrát jsem se vracel a modlil jsem se v tiché nesnázi. Tak modlil jsem se, jak když náhle vstane cos dávného, co srdce unáší, modlitby šly mi duší pochované s dětstvím a matkou mojí nejdražší. 25 A s nimi – divno – touha vzbouzela se, jak vzpomínky ,se předly dál a dál, na chvíli jenom spatřit Martu zase, a v snění mystickém jsem v chrámu stál. Portalem vyšed divil jsem se v duchu, moderní lidi že tu potkávám, že řeč, smích, pohyb doráží mi k uchu, boj k tušení, jenž odevšad mi znám. Dav navrátil mě skutečnosti prosté, jíž každý člověk někdy uletí, jež svatou pravdou nad illuse vzroste a věčné mosty sklene pamětí. Zas na chrám pozdravení matky boží jsem z okna zřel, jak pne se k nebesům zjevení bílé, jak se hvězdy množí a hoří nebi, moři, mojim snům,snům. „Sny matky mé se zachytly v mém čelečele, jsou zděděny, však nesmím se jim vzdát,“ tak řekl jsem jda s mírem v duši celé do obrazárny z rána studovat. 26 Chtěl projíti jsem Belliniho díla, a k Tizianovi jen pro pohled jsem zašel – na Madonnu, jak ji síla nebeská zdvihá nad slzavý svět. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jak vzrušen jsem byl, nedovedu říci, svou Martu, Martu náhle uviděv tak známou, milou, před obrazem snící, jak v mojich snech se vznášel její zjev. „Zas vidím vás, vás dnů všech touho sladká,“ unášen citem zašeptal jsem k ní, „ó, požehnána žití křižovatka a posvěcena chvíle poslední.“ Smrtelně zbledla, nesmírný se zračil úžas jí v očích, radosť s lítostí se divně střídala, mně pohled stačil, že ráda prodlí v mojí blízkosti. „Proč úžas ten, že mluvím vaší řečí? ptal jsem se Marty, „to jen na důkaz, že plnila jste duši mou a věčí,věčí jsem důvěru chtěl rozsvítiti v nás. 27 A proč ta lítosť? Ta mi v srdce padá, chci ve zraku vám jenom radost číst, jen zpověď zlatou, že mne máte ráda, ó, rcete to, ať jsem tím štěstím jist!“ Mlčela. Objal jsem ji, nevím ani, jak se to stalo. Velkých slzí proud pršel jí z očí, pohlížel jsem na ni a slíbal je, musely láskou schnout. „Ó, divný osud,“ řekla sepnouc ruce a klesla na židli, „ach srdce mé nemělo víry k vám a tlouklo v muce netušíc, že se takto sejdeme,sejdeme. Já nevěřila tenkrát vaší řeči, pohledu lásky, jenž mě unášel, té oddanosti vítězící, věčí, než srdce ohlas pomysliti směl. Cos k vám mne táhlo, proto po výletě jsem odjela bojíc se závrati, a někdy, někdy vzpomněla jsem v světe, ta chvíle jediné že již se nevrátí.“ 28 „A vrátila se,“ řek’ jsem v divém plesu, „zjasněna shodou naší, – nezmizí, já srdce otevřené tobě nesu, ó, dnes je přijmi, jak se nabízí.“ „Ach, nejásejte,“ řekla odmítavě a potom tiše jako s bolestí: „Jsem provdána.“ – – Blesk skřížil se v mé hlavě a na rtech výkřik umřel: „Bez štěstí.“ A chvíli zůstali jsme v ustrnutí. – – „Odpusťte,“ Marta první zalkala, „mě vina těžká klesnout před vás nutí a jen ji smíří bolesť zoufalá. Ta bolesť, kterou v prsou tady cítím, je dílem mým, – já chtěla bezpečně jít cestou pro umění dlouhým žitím, dnes přiznávám se k tomu nevděčně. Sama jsem byla v celém světě širém, on přišel s rukou svojí poctivou, ach, vlny žití dmuly se svým vírem, kdy přikryjí mě kdesi neživou. 29 Já zápasila o život... On vlídně mi bezstarostnou slíbil budoucnost, že budu v blahu umění žít klidně, – – a on mi k slávě sklene zlatý most. Myšlénka na vás, mohla ta být mezí? a říci: ne? Vždyť tichá, nesmělá byla jen tušením, jež nevítězí, jak zamávnutí křídel anděla. A byla snem, jejž rozum z duše plaší a srdce před ním pevně zavírá, a byla vzpomínkou nad všecko krasší, jež v toku žití zvolna umírá. Však byla bouří na dně srdce spící, jež bleskem mohla slavit vzkříšení, a vstala – vstala – Bože! musím říci, že pro štěstí jsme oba ztraceni! Ó, cítím, cítím pravdou našich citů a lásky velkostí, že veliká mi v prsou – jiskra v nesmrtelném třpytu vstala, – však nebe osud zamyká! 30 Ach, co to činím: dlím tu přemožena za všecko dobro, jímž mě obsypal, a hledím v oči vaše – jeho žena, jenž při mně s péčí vždycky věrně stál! Ó, byl to hřích, že dala jsem mu ruku bez bouře lásky, ale dvakrát hřích, že proniknout jsem dala srdce tluku teď před vámi, – – jak budu pykat jich?“ „To má je vina,“ křečovitým slovem jsem promluvil a Martu odváděl. Benátky jako zázrak v kouzlu novém mi zářily, a já – ji ztratit měl! To bylo všecko k nevěření smutné, nalézt a ztratit v jedné chvíli – vše. Já řekl jsem: „A je to, Marto, nutné, abychom žili – blaho ztrativše? Snad lépe by nám bylo moře na dně, ne, promiňte,“ jsem zvolal uleknut, „zoufalosť za bolestí číhá zrádně. – –“ A hnulo duší mou cos jako stud. – – 31 „Smím jíti s vámi? Marto, dovolíte?“ „Můj muž je v Terstu,“ řekla, „Bůh mne suď – a trestej za to, že vám pravím: „smíte –“ a jeho ani stínem nezarmuť!“ A šli jsme citem opojeni oba jak pro vždy spojeni v tom souhlase, jak neprchla by s každým dechem doba, jak s nadějí, že všecko srovná se. Raimunde, bloudili jsme městem spolu dnes, zítra v nejkrásnějších hovorech, v nesmírném štěstí, v utrpení, v bolu, vždy slza v našich třpytila se snech. Vidím ji – Martu – tichou, jak se dívá k svatému Marku v duši dojata, k ní z hejna holubice slítla sivá od mosaiky pestré, ze zlata. Šum perutí mi zdá se – dosud slyším holubů nad hlavou, zřím bezděky zářící Marty zrak, když hlasem tišším, nade vše sladkým řekla; „na věky.“ 32 Cítím chlad chrámu, milosti žár v duši, zřím fantastické klenby, sloupy, strop, tam seděli jsme v dumách, které tuší o srdci srdce, – němé jako hrob. Slunečnem, jasem na Lído jsme pluli, vavříny bloudili jak ztracení, o hvězdy zlaté zlomili jsme vůli, jen v sobě zřeli svoje spasení. „Buď, Marto, mou, pojď se mnou do daleka, kde žíti budem jenom druhu druh, kde celý život štěstí na nás čeká, a smiluje se, odpustí nám Bůh. Pojď se mnou zítra, dnes, – hned, Marto moje, má královno, já vystavím ti trůn, –“ – to lkal jsem, duši plnou nepokoje, když vjížděli jsme z moře do lagun. „O nechtěj, nechtěj,“ řekla jako v mdlobě, „šel za mnou životem by jeho stín, a ten by kalil také dráhu tobě a vzrost by v mraky našich těžkých vin.vin.“ 33 „Ne, budem šťastni, svět se změní v nebe,“ mluvil jsem hledě v její drahý zrak, „ty, Marto, mne, já budu míti – tebe, a zmizí každý z cest nám stín a mrak.“ „Klemente,“ řekla měkce, „ty se mýlíš, z ran cizích vlastní štěstí nezkvétá, což nejsme pro život už šťastni příliš, a nestačí to blaho – pro léta?“ „Ty odejdeš mi?“ lkal jsem rozechvěně, má Marto, Marto, zůstaň, pojď sem blíž, já život ztrácím v tobě, velké ženě, rci, že ho, duše drahá, nezkrátíš.“ „Chci, abys žil, měj k tomu svatou vůli,“ vydechla s těží, „ale osud náš je trpět, Klemente, my štěstím pluli a ty mi s sebou srdce svoje dáš.“ „A nikdy spatřiti – ó, velké hoře – tvé oči zas, tvůj úsměv na chvíli? Dej krůpěj jedinou, když mizí moře nám blaha, jež jsme na vždy ztratili! 34 Jen uvidět, – jen promluviti jednou, a půjdu zas,“ já úpěl neblahý. A Marta řekla: „Budiž, až se zvednou od jihu ptáci, přijeď do Prahy! Však nikoho náš osud stihnout nesmí, trpěti za své sami budeme, jak tvoje já – ty v dálce srdce nes mi, a za rok se až v Praze sejdeme. Klemente, tedy přijď! Co trpět bude má duše pro tebe a pro hřích svůj, to útěchou mi zjasní stíny všude – – ó, vzpomínej a Bůh tě opatruj! Nemysli v srdci, že se snadno loučím, jsem odhodlána pevně žal svůj nést, co myšlénka, co sen – to s tebou sloučím, ty budeš ke mně hledět s výše hvězd! Nemysli v srdci, že mi bude snadné odjíždět s jiným pod otcovský krov, tou perspektivou květ mi v cestě vadne, pro to jen v prsou tlak, a nemám slov.“ – 35 Byl tichý večer. „Ponte dei sospiri“ příšerný oblouk sklenul nad námi, blíž Martu přivinul jsem k sobě, v širý pluli jsme kanál s lunou, hvězdami. Vše modravou se rozvlnilo září, budovy, moře, nebe hvězdnaté, andělský poklid Martě svítil v tváři a v ruce padal v klínu sepjaté. A v chvíli té zpěv postříbřenou nocí vášnivou touhou po moři se chvěl, to není hříchem lásku nepřemoci, ó, já bych pro ni všecko odpouštěl. V objetí teple Martu svou jsem svíral, plakala tiché slzy – snad i já; – – a z nadšení zpěv v sladkou touhu zmíral Sancta Lucia – –, san – cta – Lu – cia – – Pak bylo ticho. Jenom šepot vesla zněl před námi, jímž šplouchal mladý Vlach, a černá gondola nás mořem nesla, jak smuteční by průvod v žití táh’. 36 „Tím, Klemente můj, tobě dávám s Bohem, rci, že tvou bolesť zmírní štěstí to, mně – hvězdou bude v utrpení mnohém a neuhasne v srdci ukryto.“ Ptala se vážně hledíc v moje oči. „Já nevím, Marto,“ řek’ jsem, „těžká dost je cesta pouští, jež se z ráje točí, a já jsem s tvojím srdcem na vždy srost’. To nebude jen pouští cesta dlouhá, to dlouhé bude umírání spíš, bez tebe žíti? Umučí mne touha, a bojím se, že ty se – utrápíš.“ „Ne, Klemente, mně víra z duše prýští, jak řeka jde, že spatříme se zas, musíme žít pro šťastnou chvíli příští, i dnes nám v těžké chvíli bude snáz.“ A chvěla se a slzy přemáhala, a padaly jak řeky těžký tok, a při všem pevná byla, jako skála, když zalkal jsem: „Jak dlouhý bude rok.“ 37 „Jak dlouhý bude, přec mi tebe vrátí, byť na chvíli, to stojí za to žít. a když se život žalem přece zkrátí, nahradí všechen boj – ten svatý klid.“ A slova tato se slzami tekla, já zároveň je líbal s očí, s úst. „Klemente,“ ještě jako v mdlobě řekla, „od země k nebi musíme teď růst“ – – Gondola byla u břehu – – a těžká, nejtěžší chvíle zakotvila s ní, vidím, jak Marta u hôtelu mešká a prosí mne: „Svou duši – vyjasni!“ „Pojď se mnou,“ lkal jsem, „na vše zapomenout tě nebe lásky mojí naučí!“ A ona řekla: „Mohlo by se sklenout, když by mne tížil hřích v tvé náruči?“ Polibek dlouhý ukončil ta muka, ne, byl jich začátkem a končil jen nejvyšší štěstí. Teď mi srdce puká, jsem zase – po druhé již opuštěn. 38 Mou byla méně v prvním lásky boji, a přec mou víc, jsouc volna jako pták, teď – odešla mi po druhé, víc mojí, a v hlubší osudu zapadla mrak. Čím víc kdo má, tím více ztratit může, a větší ztráta – zoufalejší žal, smutno, když osud odvane snů růže, však hůře, když mi velké srdce vzal. Přijedu k tobě, až mi bude lépe, teď, Raimunde, bych jen byl na obtíž, krev tmavá jako noc mi v těle tepe, proč nosit jinam vlastní těžký kříž? „Jak jsem být mohl šťasten,“ nesmím hřešit, však „já jsem šťasten byl“ – dost na tom jest, zápase myšlénkou se musím těšit, že padne v žití – málo velkých hvězd. A moje velkou – velkou hvězdou byla, – snad stopu zlatou v srdci zanechá, by Marty pravda lásky zvítězila: v minulém štěstí – věcná útěcha. 39 III.
Můj milý Raimunde, dnes teprv s těží napsat ti mohu, jak jsem povinen, což doba dlouhá mezi námi leží, já nebděl nad dobou, a prchal den. Vzpomeň si na poslední moje listy, jak touha má z nich lkala veliká, okamžik jeden kdy mi vzejde čistý, když celé nebe osud zamyká! [40] Když spatřil jsem, že zas se jaro vrací, že květy broskví pučí pod oknem, že starou písní volají se ptáci, do Prahy v rozechvění odjel jsem. Podivné město, poetické, krásné, v červánků steré růže zhalené, když za nádherným zámkem slunce hasne, – – a velebné, v šat noci tajené. Vltava vlídně protéká je celé, ó, velký pohled v její levý břeh, jak Petřín květy po svých stráních stele, a slunce bloudí zlatem v Hradčanech. Tam s domem gotickým hrad králů trůní nad stověžatou Prahou ve výši, a dolů stráň se táhne svěží, u ní je Malá Strana – záhyb nejtišší. Tam někde Marta bydlí blíž té stráně pod jednou z křivých střech a klikatých, bloudil jsem křížem kříž a hleděl na ně, kde květ, kde zář – ach, která je to z nich! 41 Lazurem nebe líbalo mé čelo, zpěv kosů zvonil vstříc mi ze zahrad, a moje srdce jenom touhou mřelo, jak Martu svou bych tady potkal rád! Proč bych ji nepotkal? Vždyť chodí tudy, a město září jarem v šedinách, květ, píseň, zbito – zdobí kámen chudý neb stará sláva dřímající v snách. Znám historii Prahy. Do kamenů je vepsána, v srdcích se tetelí, jen Martu – jedinou jsem poznal ženu, a víš, jak citem plála, příteli. Je tady doma, doma, jak sem hledí se zbožným zrakem, – – dívat jsem se chtěl, jak stínové se městem nesou bledí, kde národ vzrostl, trpěl, krvácel. Na Petřín vyšel jsem a dolů zíral ku Praze v šedé páře mlčící, kde národ dlouhé věky slzy stíral, – – já čekal jsem tam svoji světici. 42 Já na svou Martu čekal pod lipami, že přijde sem, jak řekla před rokem, den nadešel, kdy zase budem sami – – vždy odloučeni: svoji v srdci svém. Nadešel den, kdy měla přijít vzhůru, já chodil v zmatku v stínu velkých lip, až hvězdy zasvítily po lazuru, a zvony znělyzněly, jak ten její slib. A zvony zněly hluboce a svatě od věže k věži jako přísahou, za Strahov slunce zapadalo zlatě, – – – já marně čekal Martu předrahou. Proč nepřišla? Ó, přijde zítra jistě! šedými schody šel jsem vzhůru zas, na tichém – skoro klášterním tom místě jsem trávil znovu dlouhý, dlouhý čas. Strach svíral prsa má, – proč Marta váhá? Co změnil mezi námi času let? Slib – pravdu – vynutil jsem v moři blaha, jež bouřilo nám v srdci – naposled! 43 Já chtěl ji ještě spatřit v proudu žití, v oči jí hledět, v nejkrásnější líc, tu pod lipami o svém nebi sníti, já chtěl, já chtěl, – – a ona nejde víc. A nedočkav se sběhl jsem jak štvaný se schodů petřínských a v ulicích jsem hledal známé střechy Malé Strany: ta její – která, která je to z nich! Vždyť mi to poví každé dítě tady, blesklo mi hlavou, proč se nezeptat? Stařenka vetchá vešla ze zahrady, nad kterou v bledém západu stál hrad. Té jsem se ptal. „Ta dobrá paní?“ řekla, „jak, pane, ptáte se? Vy jste ji znal?“ A vidím s hrůzou, jak jí slza tekla po žluté tváři: „Pán Bůh si ji vzal!“ Omráčen stál jsem zíraje k té slze, cos ukrutného smáčklo srdce mé, pak neviděl jsem nic, pak jako v mlze černavou zemi, kde se sejdeme. 44 Ta žena někam ulicí mne vedla a něco mluvila, jak útěchu, přede mnou cesta v poušť se věčnou předla, sny moje za mnou v trpkém posměchu. Dům označila mi pak nevysoký a šerou ulicí se vlekla zpět, před zavřenými vraty moje kroky dozněly, jako v žití – naposled. Proč jsem tam stál? Co chtěl jsem u nich zvědět? Že tudy mrtvou vezli na hřbitov? Že na ten kámen musím tupě hledět a na ten opuštěný, smutný krov? Zoufalosť vyšlehla mi v duši: Lépe umříti, nežli dál tou pouští jít; proč nepodat se tíži? Srdce tepe – – v boj – věčný boj – – a snazší bude klid. Umříti lépe? Tedy lepší osud mou Martu potkal, než mi tady zbyl, já cítil jsem, že trpět dále – dosud mi v srdci zůstal úděl velkých sil. 45 A stál jsem dlouho před němými vraty, v smutku jsem pro vše ztracen – utonul, má duše byla černá noc, a zlatý srp luny do tmy nad střechami plul. Jak truchlivou mi byla Praha v stínu hluboké noci, v hrozném bloudění, kříž křížem šel jsem, ó, proč nezahynu dřív, nežli s jitrem noc se promění! Ze zahrad vůně zalétala ke mně, ponuré z řeky hučel plný jez, hodiny s mnohých věží zněly temně, ocean hvězdný nad zemí se nes’. Mlčení noci bylo nekonečným, přec růžový vstal na východě pruh, ať vstane v duši, žal můj bude věčným, a život bez radostí, bez snů, tuch. Sám půjdu cestou, tam, kde v konci mizí, kam dojde každý dřív neb později, snad přes daleké moře, země cizí, – – pod českou půdou mám svou naději. 46 Víc nevzbudí se zasypána hrudou, nepřijde vzhůru ke mně na Petřín, kde zlaté stopy ještě v srdci zbudou, ó, nezaplaš jich žiti chlad a stín! V modravém ránu vracel jsem se znaven do hotelu, kde na lože jsem pad’, na věky všech snů štěstí krásných zbaven, a s nimi kouzla – ženu milovat. Zármutkem opit, bděním sláb a hladem na Malou Stranu šel jsem pod večer, dům její v jednom moři růží s hradem se topil, kolem křik zněl dětských her. Vešel jsem do domu, dvůr starý za ním tich ležel s travou mezi kamením, ó, cítil jsem, jak srdce svoje raním hloub ještě, až tu všecko o ní zvím. Vyšla mi s omluvou vstříc paní stará, že odjel pán a dýl se nevrátí, že z Prahy ved’ jej smutek toho jara, jejž ani deset jar mu nezkrátí. 47 Já prosil, zdali paní atelier bych spatřiti směl, jejích obrazů jsa ctitelem. „V těch, pane, dosud žije,“ povzdechla žena v smutném výrazu. A po schodech mne v krajní vedla křídlo, jež točilo se v zahrad stín a zář, tak bylo mi, kdy v Marty svaté sídlo jsem vešel jako nebes před oltář. Záplava rudá okny hrnula se, tam zlata lesk, sem růže házejíc, směsice obrazů v podivné kráse – – a na nich kouzlo v těžkém spánku sníc. Zde tedy žila, toužila a snila, zmizela odtud, jako květu dech, mně zdálo se, že křídla velká zbyla a tají se tu v jemných záchvěvech. Všude jsem tušil svaté po ní stopy, tu lokty opírala u oken, jak zahrada se v zlaté záři topí a v moři květů – dívala se ven. 48 Tu na pohovku bílé ruce kladla, snad také hlavu prací znavenou, snad v modré látce mnohá slza schladla a najdu ji tu – hvězdu ztracenou. Bál jsem se kroků svých, že kouzlo zruším šlépějí Marty, jež tu zlaté tkví, a cítil jsem: tu patří dvěma duším jediné svaté, velké tajemství. A duše má je sama jednou z obou a láska má tu našla odpověď, jež nezměněna smrtí ani dobou mi bude v prsou bušiti jak teď. Četl jsem z obrazů; ach lítost krutá mi dávno vyschlý dala slzí proud, jen v místa svadlým květem zavanutá, – k ní – drahé – nemohu víc pokleknout. Kus Petřína jsem poznal, jak se točí od schodů vzhůru smutně cesty pás, a zdálo se mi, teď že Marta vkročí mi vstříc, a nikdo nerozloučí nás. 49 Modravé moře, sloupy bílých domů, Benátské noci nad vším ticha zář, – – ta dívka štíhlá – v náruč klesla – komu? S tajeným dechem poznal jsem svou tvář! Krajinky svěží, v květu, zádumčivé, ne krásy hledané a závratné na plátno kouzlila, však srdcem snivé, mluvící duší, hloubkou úchvatné. A na mnohých tak těžký smutek ležel, až svíral hruď myšlénku probudiv: To úděl náš, těch, kteří mrtvi, nežel, – – šťasten, kdo mine stíny země dřív! Pokleknuv políbil jsem místo země, kde stála naposledy malujíc obraz, jenž naším jarem mluvil ke mně, květ na květu, a volal květů – – víc! Pohnutí mocné utajil jsem s těží, když stará paní vešla v komnatu, zahleděl jsem se k svatovítské věži, boje se ženu zříti dojatu. 50 A přistoupila ke mně k oknu těsně hovoříc tónem, jenž se bolně chvěl: „Ó, co se natoužila po té vesně, a umřela, než kaštan vypučel. Jak se to stalo? Bůh ví, pane milý, chřadla a marný každý byl jí lék, jak květu bez rosy – jí chably síly, kámen by nad ní dojista byl změk’. ,Neumru ještě?‘ ptala se mne jednou, ,ach jara, jara chci se dočekat, jen jediného jara, až se zvednou květy a písně ke mně, – – půjdu spat. Jen dříve umřít – nedej mi, můj bože, a sil mi uděl, nech mé srdce bít, – –‘ tak šeptala a s těží sešla s lože, a zalkala: ,Já nedovedu žít!‘ ,Mandloně nekvetou‘,nekvetou,‘ to říkala mi tak smutně, že jich vidět nemohu, jak teď, teď bez ní tady kvetou – samy, ó, přetrpěla těžkou úlohu. 51 ,Až bude hezky, stromy bílé květem, na Petřín půjdu‘,půjdu,‘ tak už blouznila, když její zrak víc jiným bloudil světem, než vezdejším. Jak byla spanilá! Průsvitně bílá dlela ve výklenku samotná nejraději, bez lidí, a zamyšleně čekala, kdy venku květ první na zahradě uvidí. Náš dobrý pán, co natrápil se pro ni, on dobrý je, však ona – andělem, – – trpěl, když zřel, jak hlavu smutně kloní, a tratí se nám více každým dnem. Však ona měla stále úsměv vlídný, a zaslechla jsem prosbu z jejích úst: ,Odpusť mi, odpusť, šťasten buď a klidný!‘ Ó, celý svět byl v temnotách a pust. Ten obraz – poslední byl její prací, – kvetoucí stromy – nesplněný sen, už vrátivše se nestihli ji ptáci, květ jarní napadal jí na hrob jen. 52 Umřela v blouznění jak ve pohádce, jak naposled když květ se otvírá, z těch nesouvislých vět, jež pletla sladce, jsme poznali, že paní – umírá. Až umlkla a zápasila tiše, tam pod zem do klidu – krok těžký jest, zaslouží štěstí člověk šíř a výše, když musí žitím sudbu smrti nést!“ Stařena, ukončila vyprávění, já k ní jsem hleděl – zaslzený zrak, „Ach, nepochopím, že tu více není,“ vzdechla si ještě beznadějně tak. Jí bylo těžko, a já v rovnováze jsem s těží udržel se, Marty hrob, kde leží, řekla mi, a k žití dráze mi přála pásmo nejšťastnějších dob. Při všem svém bolu cítil jsem a vnímal stařenky hloubku srdce dojemnou, ó, kdyby věděla, že s Martou dřímal tam život můj, a poušť je přede mnou! 53 Ó, kdyby věděla, že já jsem bídný osudně vkročil v její cesty běh, já nešťastný jí zničil život klidný za cenu štěstí v několika dnech. Pohléd’ jsem ještě, ještě jednou zpátky v loučení smutném v svaté zátiší, – a šel jsem v boj ať delší nebo krátký, jak plavec, jenž vln moře neslyší. Na jejím hrobě v mrtvých městě širém jsem bděl a plakal mnohou hodinu, kdy hvězdy věčným třpytily se mírem, jak velký soucit noci ve stínu. Ó, velká lásky síla, – pronikala zem, nebesa, jak hloubkou paměti, Marta – můj anděl – nejblíže mi stála, když ztratil jsem ji – na vždy – po třetí. Jsem ještě v Praze, bloudím dnes a zítra v šumu a tichu – kouzlu podléhám, jež městu vyčetl jsem z hloubky nitra a jež tu v srdci na dně – skrývám sám. 54 Boj tuším tu, jenž lid ten žene v práci, jak malé moře bouří k nebesům, pro mnohou ztrátu s velkou resignací své síly křísí ještě k větším snům. A cítím, že tu něco schází všude, co činí opuštěnost bez mezí, – – přec věřím, že ta země šťastnou bude, a pravý příboj lásky zvítězí. Odejdu, ne víc tomu hnutí cizí, sám půjdu světem na vždy opuštěn, můj bol a boj – i se mnou dávno zmizí, než vyplní se jejich velký sen! – Ať vyplní se, jak ho Marta snila, můj bol – čím ten je proti bojům všem, jež davem jdou; přec hýbe srdcem síla jediným dost, byť všecko bylo snem. – – Přec jedno srdce hlubokou je studní a stojí za to pohledět v ten vír, jak příliv, odliv mění se den ku dni a na konci v něm velký trůní smír. 55 Můj Raimunde, nic nepoutá mne k žití, než pohled na ty chvíle štěstí zpět, – nade mnou vlna smí se uzavříti: je malý člověk, veliký je svět! E: až; 2004 56
Básně v knize Tři listy:
  1. báseň bez názvu