JARO...

Růžena Jesenská

JARO...
Jaro plné nezrozených květů, chvějné záře, zvuků záhadných, pro polibky nastavených retů, tajemství, jež snoubí pláč a smích, plné Srdcí rozevřených v kalich rozpoutané touhy dávat, přijímat, plné pohybův a rozkoše a malých písní velké Písně, plné přísah, zrad, plné očí, které k nebi hledí s věčnou otázkou po marné odpovědi, plné hvězd, v nichž mluví srdce: „nezhasnu“, plné tvůrčí rosy, spěšných vyznání, hudby zeleni, jež vlídně zaclání, plné vidin, dotekův a snů. – – – Jaro – hrůza svátečnosti, výkřik žití, echo zoufání, sen cosi nalézti a míti. 12 Jaro, jaro... Bledé smutné ruce vztahují se k němu, ke plamenům zvonů roztoužených, ku závrati proudů rozbouřených, i k závoji rudě střísněnému. V dithyramby světla, radostí a poupat, do východů zlatých v opojení stoupat – stoupat... Jakás věčná, strašná Síla v modrém vzduchu trčí: jako lampa skrytá. Křídla k sobě vábí pod oblaka bílá, určujíc jich osud, srdci jejich zmítá, – Srdci zmítá... Nekonečným tepotem zachvívá se země – náruč otevřená... Jaro: hymnus Srdcí, rozzvučených životem, pro Smrt slavně připravená scéna. 13

Básně v knize V pozdní chvíli: